ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5016.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5016/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů_ 1. E. D., 2. J. V., a 3. K. V., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 6. 2008, sp. zn. 8 Co 72/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 83/2005 (žalobců: A. J. V., B. B. V., a C. Z. Š., zastoupených advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. E. D., 2. J. V., 3. K. V., zastoupených advokátkou, 4. L. Č.R., 5. O. B., a 6. P. f. Č.R., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Dovolání dovolatelů se zamítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 24. 3 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 19. 10. 2007, č. j. 7 C 83/2003-207. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců J. V., B. V. a Z. Š. o určení, že E. D., J. V. a K. V. nejsou vlastníky pozemku parc. č. 30/3 (lesního pozemku) a pozemku parc. č. 115 (zastavěné plochy a nádvoří) v katastrálním území Z. (Obec B.) a dále částí pozemků parc. č. 29 a parc. č. 30 v katastrálním území Z. (Obec B.), zapsaných na listu vlastnictví č. 38 pro toto katastrální území u Jihočeského katastrálního úřadu (katastrálního pracoviště v Č.). Bylo také uložené účastníkům řízení E. D., J. V., K. V., L. Č.R., s. p., Obci B. a P. f. Č.R. zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 15.451,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit J. V. na náhradu nákladů řízení 1.938,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána účastníkům řízení L. Č.R., s. p., Obci B. a P. f. Č.R.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 6. 2008, sp. zn. 8 Co 72/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 19. 10. 2007, č. j. 7 C 83/2003-207, změněn tak, že bylo určeno, že E. D., J. V.a K. V. nejsou vlastníky pozemků parc. č. 30/3 a parc. č. 115 v katastrálním území Z.. Rozsudkem odvolacího soudu bylo vysloveno, že rozsudkem soudu tu bylo nahrazeno rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově – pozemkového úřadu z 19. 4. 1995, č. j. PÚ 23828/95 a č. j. PÚ 23623/95. Ve zbývající části výroků rozsudku soudu prvního stupně byla tato část rozsudku zrušena a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání žalobců.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci rozhodoval již i dovolací soud rozsudkem z 9. 5. 2007 (28 Cdo 1763/2006 Nejvyššího soudu) a tímto rozsudkem byly zrušeny předchozí rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově z 23. 5. 2005, č. j. 7 C 83/2003-129, i Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. 1. 2006, čp. zn. 8 Co 2201/2005-156. Ve smyslu závěrů dovolacího soudu, uvedených v rozhodnutí z 9. 5. 2007, se soudy obou stupňů zabývaly zejména otázkou aktivní věcné legitimace účastníků tohoto řízení. Odvolací soud v této souvislosti měl (podle výsledků dokazování v této právní věci) za to, že žalobci J. V., B. V. a Z. Š. byli a jsou uživateli pozemků, které jsou ve vlastnictví J. V. a K. V., když posléze účastnice řízení E. D. převedla na K. V. vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení; na těchto pozemcích stojí chaty J. a K. V. Současní vlastníci pozemků požadují placení za užívání pozemků (ať již ve formě placení nájemného či vydání „bezdůvodného obohacení“). Odvolací soud dodával, že „argument žalobců, že tu jde o chatovou osadu, soud prvního stupně odmítl“. Žalobci J. V., B. V. a Z. Š. však trvali v tomto řízení na tom, že tu jde o území, na němž byla zřízena chatová osada (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d/ zákona č. 229/1991 Sb.); tato chatová osada vznikla podle žalobců z důvodu veřejného zájmu náhradou za chatové osady v rekreační oblasti zatopené nyní vodním dílem Ř. restituentům by tu měla být dána možnost poskytnutí náhradních pozemků ze strany státu. Obec B. tu uzavřela dohodu z 1. 1. 1993 s L. Č. r. a žalobcem B. V., týkající se vydání pozemků bez ochránění práv uživatelů chat.
Odvolací soud dospěl v otázce žalobní legitimace žalobců v této právní věci k závěru, že tato legitimace žalobců „plyne z logické dotčenosti vlastníka domu, který stojí na pozemku jiného vlastníka, při změně vlastnictví k pozemku, neboť jinak se obvykle chová stát a obec (zvláště v situaci, kdy původní pozemky, za které nynější pozemky byly poskytnuty jako náhrada. sloužily svému účelu ve veřejném zájmu, v tomto případě k vybudování přehradní nádrže) a jinak se chová vlastník – fyzická osoba, kterému tyto pozemky byly vydány v rámci restituce podle zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.)“. Bylo tu možné, podle názoru odvolacího soudu, očekávat „zhoršení postavení vlastníků chat, kteří se snadno mohou dostat do postavení těch, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohacují, pokud nedojde k uzavření nájemní smlouvy“; podle názoru odvolacího soudu „takovéto dotčení zájmu vlastníků chat zakládá legitimaci žalobců žalovat u soudu a požadovat, aby jejich nárok byl věcně projednán“. Ostatně skutečnost, že současní vlastníci pozemků pod chatami vlastníků chat (tedy pozemků, na nichž se rozprostírá chatová osada) považují žalobce za ty, kdož se na jejich úkor obohacují, a požadují po nich uzavření nájemní smlouvy, byla také v tomto řízení fakticky osvědčena tvrzením vlastníků pozemků, což závěr o aktivní legitimaci žalobců dotvrzuje. Odvolací soud je i toho názoru, že legitimace žalobců k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu vyplývá i z ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jež chrání vlastníky chat v chatové oblasti před vydáním pozemků, které chatová osada zabírá.
Pokud šlo o posouzení oprávněnosti žalobci uplatněného nároku, odvolací soud vycházel z povolení k užívání stavby – rekreační chaty, postavené v rekreační oblasti „U.“ v katastrálním území Z. (Obec B.); chatová osada v zátopovém území Ř., likvidovaná při stavbě tohoto vodního díla, byla právě nahrazena uvedenou chatovou oblastí „U.“, jež tu vznikla před 1. 10. 1976. Chaty žalobců jsou pak postaveny právě v této chatové osadě. V hospodářské smlouvě z 20. 6. 1969, uzavřené mezi Okresním národním výborem v Č. a Místním národním výborem v B., byla MNV v B. předána v katastrálním území Z. louka parc. č. 29/8, označená jako rekreační prostor k chatám. Na podkladě zjištěných skutečností pokládal tedy odvolací soud za doložené, že všechny orgány státu při předávání pozemků, o něž jde v tomto soudním řízení, uvažovaly o jejich využití k rekreaci občanů, respektive k stavbě rekreačních chat (srov. i např. místní vyhlášku, kterou byl vydán osadní řád chatové osady „U.“, a také vyjádření Městského úřadu K. z let 1997 a 2000 o existující chatové osadě „U.“, která měl soud v této právní věci k dispozici). Odvolací soud byl proto toho názoru, že chaty žalobců stojící v chatové osadě „U.“ dávají žalobcům, z hlediska ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podklad pro jejich uplatňovanou aktivní věcnou legitimaci v tomto soudním spotu (a to i s přihlédnutím k ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu).
Odvolací soud poukazoval i na to, že ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. rozlišuje právní režim zřízení chatové osady před 1. 10. 1976 a po tomto datu. Zatím co od 1. 10. 1976 restituční předpis vyžaduje k uznání chatové osady, jako relevantního důvodu bránícího vydání pozemku, existující územní rozhodnutí, jímž byla chatová osada zřízena, pro chatové osady vzniklé před tímto datem, tu podmínku zákon nestanoví, když uvádí chatové osady, zřízené před 1. 10. 1976, jako osady, pro které je rozhodující faktický stav existence chatové osady, aniž by se tu vyžadovala existence územního rozhodnutí o zřízení chatové osady.
V daném případě, podle názoru odvolacího soudu, tu šlo o chaty zřízené jako náhrada za chaty trvalé zaniklé v důsledku výstavby vodního díla Ř.
Vzhledem k uvedeným okolnostem bylo v daném případě určeno (v souladu se žalobním návrhem žalobců), že účastníci řízení E. D., J. V. a K. V. nejsou vlastníky pozemku parc. č. 30/3 (lesního pozemku) a pozemku parc. č. 115 (zastavěné plochy a nádvoří).- Odvolací soud ještě dodával, že „E. D. a J. V. byly již dříve spoluvlastnicemi pozemků a k převodu dalšího spoluvlastnického podílu na nich došlo až v průběhu tohoto soudního řízení.
Pokud však šlo o zbylou část nároku, kterým se žalobci domáhali, aby totéž určení bylo vysloveno také stran části původní parcely č. 29 a části pozemku parc. č. 30 (jak budou označeny v geometrickém plánu), jež jsou zapsány na listu vlastnictví č. 36 pro katastrální území Z. (Obec B.), byl pak odvolací soud naproti tomu toho názoru, že tyto vymezené části parcel nejsou označeny dostatečně určitě, neboť dosud nebyl vyhoven geometrický plán, který by tyto parcely (v chatové osadě „U.“) vymezoval způsobem umožňujícím jejich zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud měl za to, že „je otázkou, jaké území či jakou část parcel č. 29 a č. 30 v katastrální území Z. chatová osada „U.“ ve skutečnosti zabírá, k čemuž je nutno provést ještě dokazování“. Odvolací soud proto v uvedeném rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně (§219a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), v němž bude přihlédnuto (jak dodával odvolací soud) „k rozsahu nároku, který byl v daném případě uplatněn před správním orgánem (jenž nemůže být překročen) a soud prvního stupně se bude zabývat zjištěním toho, v jakém rozsahu zabírá chatová osada „U.“ i citované parcely“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 25. 7. 2008 advokátce, která účastníky řízení E. D., J. V. a K. V. v řízení zastupovala, a dovolání ze strany těchto účastníků řízení bylo předáno na poště dne 23. 9. 2008 k doručení Okresnímu soudu v Českém Krumlově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé napadali svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu z 5. 6. 2008 (sp. zn. 8 Co 72/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích), pokud jím bylo určeno, že oni nejsou vlastníky pozemků parc. č. 30/3 a parc. č. 115 v katastrálním území Z., a pokud rozsudkem odvolacího soudu bylo vysloveno, že v tomto rozsahu nahrazuje rozsudek soudu rozhodnutí Pozemkového úřadu v Č. z 19. 4. 1995, č. j. PÚ 23823/95 a č. j. PÚ 2362/95.
Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé především poukazovali na to, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že pozemky parc. č. 30/3 a parc. č. 115 v katastrálním území Z. jsou součástí chatové osady ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., a to přesto, že z vyjádření místně příslušného stavebního úřadu z 11. 9. 2000 vyplynulo, že pouze chaty na pozemcích parc. č. 115, 110 a 121 v katastrálním území Z. jsou součástí chatové osady „U.“. Z uvedeného vyjádření stavebního úřadu rozhodně nevyplynulo, že chata ve vlastnictví J. V. a B. V., na parcelu parc. č. 30/3 tvoří součást uvedené chatové osady; šlo tu také o stavbu dočasnou na dobu trvání stavby do 31. 12. 1996.
Dovolatelé se dále neztotožňují s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož „žalobní legitimace všech tří žalobců plyne z logické dotčenosti vlastníků stavby, která stojí na pozemku jiného vlastníka, při změně vlastníka pozemku“, a to podle názoru soudu proto, že tu lze očekávat zhoršení postavení vlastníků chat. Podle názoru dovolatelů je tento právní závěr odvolacího soudu v rozporu s ustavením §124 občanského zákoníku (podle něhož vlastníci mají stejná práva a stejné povinnosti a poskytuje se jim stejná ochrana) a také v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah ochranu).
Dovolatelé jsou proto přesvědčení, že v daném případě byla žaloba podána někým, kdo k jejímu podání nebyl aktivně legitimován, a žaloba žalobců měla být podle ustanovení §250j odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odmítnuta, když žalobcům, kteří v minulosti byli a i dnes jsou uživateli pozemků parc. č. 30/3 a parc. č. 115 v katastrálním území Z. a jejich práva a povinnosti nebyla rozhodnutím správního orgánu založena, změněna, zrušena, určena či zamítnuta a nejsou tedy legitimováni žalobci podle ustanovení §246 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu k podání žaloby v této právní věci. Dovolatelé jsou také přesvědčeni o tom, že nebylo možné v tomto občanském soudním řízení přezkoumávat, zda nemovitosti byly vydány v souladu se základními předpoklady zákona č. 229/1991 Sb., když o vlastnictví nemovitostí bylo již rozhodnuto schválením dohody o vydání nemovitostí podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Dovolatelé odůvodňují své dovolání jednak tím, že podle jejich názoru z provedeného dokazování nevyplývá, že by chata postavená na pozemku parc. č. 30/3 v katastrálním území Zdíky byla součástí chatové osady „U.“. Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc sice podle správného právního předpisu, ale použitý právní předpis si nesprávně vyložil. K těmto námitkám dovolatelů však žalobci zdůrazňují, že tu chatová osada (která je rekreační oblastí na území Města K. a Obce B.) vznikla před 1. 10. 1976 (bez nutnosti vydání územního rozhodnutí) a z důvodu veřejného zájmu náhradou za chatové osady v reakční oblasti, jež byla zatopena vodním dílem Ř. Dále žalobci zdůrazňovali, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a při výkladu tohoto ustanovení se v daném případě podrobně zabýval i otázkou aktivní věcné legitimace žalobců v tomto sporu a dospěl ke správnému právnímu závěru, že „pokud žalobcům jednou svědčilo ze zákona účastenství ve správním řízení, pak jsou oprávněni podat i žalobu podle části páté občanského soudního řádu, když tato právní úprava svědčí každému, kdo byl v soukromoprávní věci jako účastník řízení dotčen na svých právech“; správně také odvolací soud rozhodl, že řízení o částech původních parcel č. 29 a č. 30 v katastrálním území Zdíky bylo vyloučeno k samostatnému průběhu.
Dovolání dovolatelů z 23. 9. 2008 je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisy anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování výtek neúplného zjištění skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů, uplatňovaných v dovolání dovolatelů, vychází dovolací soud rovněž z právních závěrů, obsažených v uveřejněné soudní judikatuře. V již zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle hmotněprávního ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemky nebo jejich části nelze oprávněné osobě vydat i v případě, že na pozemku se nachází zahradnická nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976.
V zákoně č. 229/1991 Sb. k §11 odst. 1 písm. d) je připojená poznámka č. 10 odkazuje na ustanovení §52 až §58 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb.); v těchto ustanoveních byl přímo použit pojem chatová osada a byly tu vymezeny podmínky jejího zřízení (srov. i nález Ústavního soudu ČR z 10. 12. 1995, II. ÚS 203/94, uveřejněný pod č. 88 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Nelze však přehlédnout, že ustanovení §11 odst. 1 písm. d) činí rozdíl mezi chatovými osadami zřízenými před 1. 10. 1976 a po tomto datu.
V již zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu z 9. 5. 2007 (28 Cdo 1763/2006 Nejvyššího soudu), které bylo vydáno v téže právní věci (sp. zn. 7 C 83/2003 Okresního soudu v Českém Krumlově), není obsažena výtka co do aplikace a výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů, jež byly dovolacím soudem zrušeny, nýbrž jen výtka odvolacímu soudu, že se „nezabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobců z hlediska námitky uplatněné dovolateli E. D., J. V. a K. V.. – V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu se zejména odvolací soud zabýval otázkou aktivní věcné legitimace v tomto sporu, a to i z hlediska ustanovení §250a a §250g občanského soudního řádu (podle nichž jsou účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodováno jiným orgánem, žalobci a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem, a že je třeba se zabývat i tím, byla-li žaloba podána podle §246 občanského soudního řádu někým, kdo k žalobě není oprávněn); ze zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu tedy odvolací soud v dalším průběhu řízení vycházel.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, s uvážením citovaných ustanovení právních předpisů i uvedených právních závěrů z publikované soudní judikatury, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nebylo možné v tomto dovolacím řízení přesvědčivě dospět k závěru, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc ve svém rozsudku z 5. 6. 2008 (sp. zn. 8 Co 72/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) podle nesprávného právního předpisu anebo na základě nesprávného výkladu aplikovaného správního předpisu, při němž by odvolacím soudem zaujatý právní výklad byl zejména v rozporu se zněním a obsahem právního předpisu anebo aplikace ustanovení právního předpisu a jejich výklad by byl v rozporu s výkladem obsaženým v rozhodnutích ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, popřípadě v nálezech Ústavního soudu ČR, jimiž sou obecné soudy vázány.
Neshledal tedy dovolací soud přípustné dovolání dovolatelů i dovoláním důvodným, v tom smyslu, že by směřovalo proti nesprávnému rozhodnutí odvolacího soudu, jež by bylo na místě zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu přikročil dovolací soud k zamítnutí nedůvodného dovolání dovolatelů rozsudkem dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a účastníkům řízení Pozemkovému fondu ČR, O. B. a L. Č.R. v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu