ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5344.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5344/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) PaedDr. A. J., a b) A. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. Z., 2) A. Z., 3) V. Z., 4) J. Z., a 5) M. Z., všem zastoupeným advokátem, o 6.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 186/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007, č.j. 29 Co 154/2007-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2006, č.j. 10 C 186/2004-117, kterým byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním částku 6.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ode dne 23. 8. 2004 do zaplacení. Žalobkyně byly zavázány nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 243.943,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva
o smlouvě budoucí, uzavřená dne 18. 8. 1992 mezi žalobkyněmi a prvým žalovaným
v zastoupení ostatních žalovaných (dále jen smlouva) je neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy. Z obsahu spisu se podává, že pozemek p.č. 181/8 v k.ú. Č. M. (původní p.č. 460/3 v K.) byl ve spoluvlastnictví manželů V. K. st.
a A. K., po její smrti připadl její spoluvlastnický podíl zčásti V. K. st., V. K. ml. a A. K. Postupní smlouvou z 23. 5. 1946 a trhovou smlouvou z téhož data pak V. K. st. a A. K. převedli své podíly po A. K. na V. K. ml. a V. K. st. svou polovinu pozemku na J. K., manželku V. K. ml. Tito manželé byli podílovými spoluvlastníky pozemku do smrti V. K. ml., kdy se vlastnicí celého pozemku stala sestra manželky B. B. a následně žalovaní jako její dědicové. Předmětný pozemek tedy nebyl ve spoluvlastnictví V. K. st. a J. K., jak žalobkyně, byť zřejmě z nedostatku informací, uváděly ve smlouvě a nemohly tedy po právu uplatnit k tomuto pozemku nároky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Jejich žádosti v tomto směru také nebylo vyhověno. Jestliže tedy žalobkyně neměly na pozemek žádný nárok, pak smlouva se žalovanými, kterou se zavázali poskytnout žalobkyním finanční podíl z realizace tohoto pozemku, byla v rozporu s dobrými mravy; žalovaní tento závazek uzavírali proto, že byli o nároku žalobkyň ujištěni a od smlouvy odstoupili, jakmile zjistili pravý stav věci. Skutečnost, že žalobkyně žalovaným pomáhaly při vyřizování vydání pozemku, případně jim poskytly nějaké finanční prostředky, nemohla mít podle odvolacího soudu na shora uvedený závěr žádný vliv - tím spíše, že se s nimi žalovaní vyrovnali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které opíraly
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřovaly v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky vymezily právní otázku tak, že soudy nižších instancí se nezabývaly kritérii pro jednání souladné s dobrými mravy v daném čase a místě, tedy v srpnu 1992 na území hl. m. P., ale obecně též v celé tehdejší České a Slovenské Federativní Republice. Podle dovolatelek měl odvolací soud vzít v úvahu též skutečnost, že bez jejich součinnosti při navrácení pozemků by žalovaní nebyli schopni pozemky identifikovat a ani požádat o jejich navrácení v zákonné lhůtě. Podle dovolatelek měli žalovaní možnost kdykoli zjistit příbuzenský poměr mezi žalovanými a žalobkyněmi. Dovolatelky měly zato, že žalovaní věděli nejpozději od roku 1993, že nemovitosti podle smlouvy byly ve vlastnictví V. K. mladšího a nikoli J. K. a nebo V. K. st. Dovolatelky též vytýkaly odvolacímu soudu, že se nezabýval možností posoudit předmětnou smlouvu jako smlouvu zprostředkovatelskou, zejména z projevu vůle v ní uvedeném. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Právní otázka se pokládá za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu za předpokladu, že nejde o nastolení právní otázky, spojené jen s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, C 203).
V nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 1998, II. ÚS 249/97 (uveřejněném pod č. 14 /usnesení/ ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k pojmu „dobré mravy“ podle občanského zákoníku vyloženo, že pojem dobrých mravů, jako souboru etických, obecně zachovaných a uznávaných zásad, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném ujednání účastníků právního vztahu. „Takové hodnocení přísluší výhradně obecným soudům.“
V daném případě dovolatelky uzavřely s prvním žalovaným smlouvu, ze které vyplývá jejich participace na nákladech a výnosech spojených s realizací užitné hodnoty pozemků, na něž měli žalovaní restituční nárok odvislý od svého právního předchůdce. Právní důvod, ze kterého účastníci smlouvy odvozovali shora uvedený nárok, konkrétně spočíval v pokrevním příbuzenství dovolatelek s V. K. st. a J. K. a jejich domnělém vlastnictví restituovaných pozemků. Přímí právní předchůdci dovolatelek však vlastníky předmětných pozemků nebyli, tudíž neměli žádný restituční ani jiný právní titul k těmto pozemkům. Právní důvod dovolatelek spočívající na vzdálené pokrevní příbuznosti (viz čl. II. smlouvy), z hlediska práva však nikoliv relevantní, nemůže být podkladem pro platný právní úkon, založený na základě tvrzené faktické existence. Takové jednání je pak nutné posoudit jako rozporné s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, a tedy jako jednání příčící se dobrým mravům podle ustanovení §39 občanského zákoníku.
V této souvislosti neobstojí také námitka dovolatelek ohledně posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy zprostředkovatelské, neboť z jejího obsahu nelze dovodit ani základní obsahové náležitosti uvedené v §774 občanského zákoníku. Obě smluvní strany navíc pověřily administrativním vyřízením restituční záležitosti až do konečné realizace pozemkového majetku třetí osobu (viz čl. VI.).
Dospěl-li odvolací soud ke správným závěrům na základě posouzení textu smlouvy, pak jde právě o jedinečný skutkový základ věci, jak je shora zmíněn. Věc proto nevykazuje judikatorní přesah. Nelze také říci, že by výklad smlouvy byl ze strany odvolacího soudu nesprávný. Dovoláním napadenému rozsudku tedy nelze přiznat zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyň pro nepřípustnost odmítl.
Úspěšným žalovaným vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu