ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5405.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5405/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ž. o. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – Č. s. s. z., za účasti vedlejšího účastníka na žalované straně Ú. n. v B., zastoupené advokátkou, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 227/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008, č. j. 19 Co 280/2007-182, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalované povinnost uzavřít smlouvu či převést bezúplatně do jejího vlastnictví dům č.p. 140 a přilehlé pozemky v kat. úz. Z. V tvrzeních žaloby uvedla, že označené nemovitosti jí byly odňaty v období specifikovaném v ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb., přičemž tento přechod vlastnického práva byl prohlášen za neplatný dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Vláda České republiky do dnešního dne nevydala konkrétní nařízení, kterým by určila, že tyto nemovitosti budou bezúplatně převedeny do vlastnictví žalobkyně a ani nestanovila postup pro jejich převod. Žalovaná s předmětnými nemovitostmi hospodaří a je povinna provést jejich bezúplatný převod na žalobkyni.
Krajský soud v Brně však rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24.1.2007, č.j. 46 C 227/2004-136, kterým byla žaloba o vydání nemovitostí zamítnuta. Ohledně nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 7.400,-Kč. Žalobkyně byla též zavázána zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 5.246,-Kč.
Odvolací soud poukázal na skutečnost, že předmětem bezúplatného převodu měly být nemovitosti, které po skončení druhé světové války byly žalobkyni vráceny a tato je jako vlastník užívala až do r. 1957, kdy smlouvou ze dne 29.11.1957 byly předmětné nemovitosti prodány národnímu podniku I. n.p. P. za částku 313.200,- Kč. Je tedy nepochybné, že majetková křivda, k níž došlo v období, které stanovil zákon č. 212/200 Sb., byla po skončení války odčiněna a žalobkyně se opět svého neprávem odňatého majetku ujala. Pokud pak následně, a to poměrně za dlouhou dobu, byl tento majetek úplatně převeden na jiný subjekt, nestalo se tak v důsledku křivdy způsobené v rozhodném období podle zmíněného zákona.
Žalující strana podala proti rozsudku odvolací instance rozsáhlé dovolání, jehož podstatou je – v rámci daném ustanoveními zákona č. 212/2000 Sb. - argumentace, opřená o předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, vydaný ve skutkově blízké věci. Vedle kritiky tohoto rozsudku se dovolatelka opřela o ty pasáže rozhodnutí, v nichž se přisvědčuje existenci nároku žalobkyně (vzniklého již podle samotného zákona č. 212/2000 Sb.) a zpochybňuje se diskrece vlády určit nařízením rozsah převáděných věcí. Postačí splnění podmínek podle citovaného zákona. Dovolatelka žádala, aby byly zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno žalobkyní včas, byla splněna podmínka povinného zastoupení a přípustnost dovolání mohla být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (dovolací důvod vytýkal nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §1 zákona č. 212/200 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně některých dalších zákonů, převede stát (ten, kdo s věcmi hospodaří) majetek, který byl odňat židovským obcím, nadacím a spolkům v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 (převody či přechody vlastnictví byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.), bezúplatně židovským obcím či jejich federaci. Federace měla podle §2 odst. 1 cit. zák. předložit seznam věcí a vláda (viz odst. 2 téhož ustanovení zákona) určit nařízením věci, u nichž k bezúplatnému převodu dojde.
Nejvyšší soud již rozhodoval o problematice ve věci sp. zn. 28 Cdo 3906/2007. Dovodil, že zákonodárce vyjádřil v zákoně č. 212/2000 Sb. úmysl navrátit vyjmenovaným subjektům následně specifikované věci, které se ke dni účinnosti tohoto zákona nacházely ve vlastnictví státu, a to jako výraz snahy napravit některé majetkové křivdy způsobené holocaustem. Dotčený zákon tak vstoupil do skupiny restitučních předpisů s tím, že se předpokládalo, že budou vydány všechny věci splňující podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 a 2 citovaného zákona (viz odkaz na důvodovou zprávu). Výčet převáděných věcí měl záviset na jejich individualizaci; tu mělo provést následné vládní nařízení.
Interpretace Nejvyššího soudu tedy zpochybnila v obecné rovině diskreci vlády rozhodnout o rozsahu vydávaných (převáděných) věcí; to přesto, že v mezidobí byla vydána vládní nařízení č. 335/2001 Sb. a č. 184/2003 Sb., v jejichž výčtech byly konkrétní převáděné věci obsaženy.
Nejvyšší soud však není přesvědčen, že by dovolatelkou citovaný a nyní zmíněný judikát byl precedenčně v plné míře použitelný v nyní posuzované věci.
Nelze přehlédnout, že žalobkyní označené věci byly po válce vráceny. Posléze došlo k jejich převodu v roce 1957 na stát (národní podnik), jak se výše podává. Zajisté, že k převodu přikročila dotčená židovská obec v období, které je nynějšími právními předpisy oprávněně označeno za dobu nesvobody. Na druhé straně není možné opomenout úplatnost převodu. Se situací, která vznikla v nyní posuzované věci, se Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 nevypořádal. Tento stav není ani předvídán zákonem č. 212/2000 Sb. Restituční předpisy nelze vykládat extenzivně tam, kde podmínky restituce jsou jednoznačně vymezeny příslušným ustanovením (zde zejména §1 zákona č. 212/2000 Sb.). Proto není dán nárok žalující strany tehdy, jestliže k nápravě křivdy došlo vůči žalobkyni již po skončení války – právě dodatečné navození této nápravy je záměrem zákona č. 212/2000 Sb.
Dovolací soud tedy přisvědčil hmotněprávnímu posouzení věci odvolací instancí a neshledal judikatorní kontradikci stran rozhodování o posuzovaném případu. Připouští, že skutkové okolnosti posuzované věci jsou specifické, resp. jedinečné, to však samo o sobě neznamená judikatorní novost na precedenční úrovni. Tuto úroveň lze přiznat výše citovanému předchozímu judikátu dovolací instance, zatímco nyní posuzovaná věc se svými zjištěnými okolnostmi od dříve vyslovených závěrů odchyluje.
Podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobkyně nebyla úspěšná, ostatním účastníkům nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu