ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.565.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 565/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Ing. P. K., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 25.10.2006, sp.zn. 30 Co 446/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 10 C 116/2006 (žalobce Ing. P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 15.3.2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 8. 6. 2006, čj. 10 C 116/2006-84. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby soud svým rozsudkem nahradil projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy mezi P. f. ČR, jako prodávajícím, a Ing. P. K., jako kupujícím, ohledně pozemku parc. č. 442/1 (o výměře 1554 m2) v katastrálním území S. Š. (obec Z.) za kupní cenu 6.067,- Kč (z níž kupující uplatňuje restituční nárok ve výši 3.034,- Kč podle smlouvy z 9.2.2006 o postoupení pohledávky postupitelem Ing. M. J. postupníkovi Ing. P. K., navazující na rozhodnutí Pozemkového úřadu v Ch. z 20.9.2002, zn. 774/1154/92/13/996/PÚ/Ba/02,
a z 24.8.2004, zn. 774/1154/92/14/1130/PÚ Ba/02). Byl také zamítnut žalobní návrh žalobce Ing. P. K., aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit mu 6.100,- Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25.10.2006, sp.zn. 30 Co 446/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v České Lípě z 8.6.2006, čj. 10 C 116/2006-84, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce uplatnil v daném případě požadavek na převod v žalobě uvedeného pozemku ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a/ a §7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Odvolací soud poukazoval na to, že jiným osobám uvedeným v §7 odst. 1 písm. a/ až d/ zákona č. 95/1999 Sb. nemohou být P. f. ČR zemědělské či lesní pozemky prodány. V daném případě P. f. postupoval především podle usnesení Okresního soud v České Lípě z 20.2.2006, čj. 10 C 41/2006-38, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 31.3.2006, sp.zn. 36 Co 114/2006, jimiž bylo P. f. ČR předběžným opatřením soudu uloženo stáhnout z prodeje – z veřejné nabídky prodeje právě pozemek parc. č. 442/1 v katastrálním území S. Š. (obec Z.); toto rozhodnutí soudu musel pozemkový fond respektovat a musel vyjmout uvedený pozemek z nabídky prodeje pozemků; nebyl tedy oprávněn žalobci požadovaný pozemek prodat. K žádnému opětovnému vyhlášení prodeje uvedeného pozemku (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb.) pak již nedošlo. Žalovaný P. f. ČR tedy neporušil neprodejem pozemku parc. č. 442/1 v katastrálním území S. Š. (obec Z.) žalobci Ing. P. K. žádnou svou právní povinnost.
Z uvedených důvodů nemohl žalobci vzniknout ani uplatňovaný nárok na náhradu škody, když žalovaný P. f. ČR neporušil žádnou ze svých právních povinností a respektoval při vyřizování žádosti o odprodej pozemku parc.č. 442/1 v katastrálním území S. Š. již uvedené rozhodnutí soudu týkající se vynětí uvedeného pozemku z prodeje.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 1.12.2006 a dovolání ze strany žalobce, zastoupeného při tom advokátem, bylo podáno dne 23.1.2007
u Okresního soud v České Lípě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu; jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu z 25.10. 2006 (sp.zn. 30 Co 446/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem) rozhodnutím, které má zásadní význam a jím řešená otázka nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Žalobce zdůrazňoval, že v tomto soudním řízení prokázal, že podal žalovanému Pozemkovému fondu žádost o převedení pozemku parc. č. 422/1 v katastrálním území S. Š. (obec Z.), a to vzhledem k uveřejněné nabídce prodeje tohoto pozemku ze dne 1.2.2006; zároveň předložil žalovanému P. f. ČR restituční nároky, které na něj přešly podle smlouvy o postoupení pohledávky z 9.2.2006, a to oprávněnou osobou (podle zákona č. 229/1991 Sb.) na žalobce. Odvolatel je přesvědčen, že tu žalovanému P. f. ČR vznikla povinnost uzavřít s ním smlouvu o prodeji pozemku parc. č. 422/1 v katastrálním území S. Š. (obec Z.).
Dovolatel má za to, že pokud byla žalovanému P. f. ČR uložena v řízení u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 10 C 41/2006 povinnost stáhnout z prodeje (z veřejné nabídky prodeje) pozemkovou parcelu č. 442/1 v katastrálním území S. Š., nejde tu o překážku trvalého rázu, takže předběžné opatření, nařízené soudem, tu zaniká z důvodů stanovených v §77 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolatele mělo by tu být řízení v právní věci sp.zn. 10 C 116/2006 Okresního soudu v České Lípě přerušeno až do pravomocného skončení sporu u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 10 C 41/2006.
Dovolatel dále poukazoval na to, že byl nucen „zakoupit za účelem získání pozemku parc.č. 422/1 v katastrálním území S. Š. restituční nároky za částku 6.100,- Kč“. Dovolatel poukazoval i na to, že podle metodických pokynů P. f. ČR mají postoupené restituční nároky platnost pro vydání pozemků do 13.10.2006. Žalovaný P. f. ČR se žalobcem v této lhůtě kupní smlouvu ohledně uvedeného pozemku neuzavřel. Tímto nesprávným postupem, kterým takto bylo omezeno uplatnění restitučních nároků, vznikla žalobci škoda odpovídající úhradě za postoupenou pohledávku restitučního nároku v částce 6.100,- Kč, neboť „ztratil možnost uplatnit restituční nároky na vydání pozemku“.
Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání žalobce Ing. P. K. bylo uvedeno, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno. Žalovaný P. f. ČR nemohl vyhovět žádosti žalobce Ing. K. o prodej pozemku, když prodej pozemku parc. č. 442/1 v katastrálním území S. Š. (obec Z.) byl „blokován předběžným opatřením z 20.2.2006, vydaným v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 10 C 41/2006“; proto také žalovaný P. f. ČR nemůže odpovídat za škodu, o které se žalobce i ve svém dovolání zmiňuje.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ve věci samé, vyhlášený soudem prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v tomto případě (jak uváděl ve svém rozsudku z 25.10.2006, sp.zn. 30 Co 446/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem, na str. 1 p.v. a na str. 2) podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a/, §7 odst.1, 2 a 3
a §8 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby; tato ustanovení také odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku správně citoval. Odvolací soud přihlížel také, jak uváděl, i k ustanovení §76 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e/ a písm. f/ občanského soudního řádu může být předběžným opatřením účastníku občanského soudního řízení uloženo také, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy (viz písm. e/) anebo, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo snášel (viz písm. f/ ).
Jestliže žalovanému P. f. ČR byla předběžným opatřením soudu, vydaným v roce 2006, uložena povinnost stáhnout z prodeje (z veřejné nabídky prodeje) pozemek, o nějž jde v tomto řízení, nelze vytýkat odvolacímu soudu pochybení spočívající v tom, že neuložil P. f. ČR povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o navrhovaném obsahu, jež se příčí již uvedenému předběžnému opatření, nařízenému soudem (ve spise Okresního soudu v České Lípě sp.zn. 10 C 41/2006), když ještě v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, napadenému dovoláním dovolatele z 19.1.2007, nedošlo před tím k zániku tohoto předběžného opatření (ve smyslu ustanovení §77 občanského soudního řádu).
Při posuzování nároku žalobce v tomto případě, který je svou právní povahou nárokem ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. musely soudy obou stupňů mít na zřeteli i souvislost ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a §7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13.12.2005, PI.ÚS 6/03.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13.12.2005, P1.ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněnými pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu„ (tj. dnem 20.12.2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem
i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník
(§488 – §852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternací v uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část celého okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.
Vzhledem i k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k uváděnému výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13.12.2005, PI ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.), k němuž dovolací soud přihlíží i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, řešilo svým výrokem, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, právní otázku (související s nárokem uplatněným žalobcem) v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (přihlížením
i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 25.10.2006 (sp.zn. 30 Co 446/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský,v. r.
předseda senátu