ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.582.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 582/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce B. b., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. Č. r., o poskytnutí náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby v ceně 1,641.282,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 454/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 54 Co 225/2008-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 5. 2008, č. j. 5 C 454/2000 – 252. Soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému poskytnout žalobci jako oprávněné osobě náhradu ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, v celkové nominální hodnotě 1,641.282,- Kč. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud měl za prokázané, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že původní žalobce neunesl svoje důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře a zásob na statku v B., a není tak splněna jedna ze základních podmínek pro to, aby mohl být oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady podle §20 odst. l zákona o půdě. Dále dospěl k závěru, že nebyla splněna ani další zákonná podmínka pro přiznání náhrady podle tohoto ustanovení původnímu žalobci, neboť živý a mrtvý inventář a zásoby nebyly vneseny do zemědělského družstva ani nebyly původnímu žalobci odňaty státem v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Soud proto rozsudkem ze dne 24.4.2003. č. j. 5 C 454/2000 – 101, žalobu ve věci samé zamítl. Protože v průběhu odvolacího řízení původní žalobce zemřel, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2007, č. j. 12 Co 382/2003 – 137, že namísto dosavadního žalobce bude v řízení dále pokračováno se současným žalobcem, kterým je B. b. Následně, ještě na základě odvolání původního žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. I po doplněném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané a odvolací soud potvrdil, že veškeré dobové dokumenty dokládají vlastnictví živého a mrtvého inventáře osobou nájemce pana A. V. a původní žalobce Ing. L. V. tedy na statku žádný inventář nevlastnil. Původní žalobce tak nesplnil prvotní podmínku pro poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Soud postavil podle názoru žalobce své rozhodnutí na nesprávním posouzení důkazního břemene. Spor je podle jeho názoru veden podle restitučního zákona o půdě, avšak v preambuli se uvádí, že tento zákon byl vydán ve snaze zmírnit následky majetkových křivd, tedy i odškodnit oprávněné osoby. Obecně je náhrada škody upravena občanským zákoníkem v §§415 a násl., kde důkazní břemeno leží na škůdci, v tomto případě na žalovaném. Soud však vycházel z toho, že žalovaný neprokázal, že byl vlastníkem živého a mrtvého inventáře a zásob, tedy, že žalobce tíží důkazní břemeno, čímž se soud dopustil nesprávného právního posouzení věci. Další důvod spatřuje žalobce v tom, že soud podle jeho názoru neuvedl všechny provedené důkazy a nevysvětlit rozpor mezi nimi. Zamítnutí žaloby nebylo podle názoru žalobce důvodné s ohledem na preambuli zákona o půdě a soud musí vzít v úvahu dlouhou dobu, která uběhla od zabavení majetku a možné zničení dokladů těmi, kdo na tom měli zájem. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovoláno žalobce nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovoláno zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. l o. s. ř., §241 odst. l o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c).
Podle §237 odst. l písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. l písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud zjistil, že na základě kupní smlouvy z 31. 12. 1937 se stal původní žalobce Ing. L. V. vlastníkem statku v B., a to pouze nemovitostí (zemědělských budov a pozemků o výměře 56,4612 ha v k.ú. L. a k.ú. H.) bez jakéhokoliv inventáře. Jednalo se o zbytkový statek, na kterém stát musel zajistit hospodaření. Na základě smlouvy pachtovní uzavřené následně mezi Ing. L. V. a panem A. V. se pan V. stal pachtýřem statku a později zde pracoval jako šafář. Z provedených důkazů vyplývá, že veškerý mrtvý a živý inventář byl ve vlastnictví pana V. a Ing. V. na statku nikdy nehospodařil a žádný inventář nevlastnil. Po 25. 2. 1948 byly původnímu žalobci statek a k němu náležející zemědělské pozemky odňaty bez náhrady postupem podle zákona 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. V roce 1992 požádal původní žalobce o vydání živého a mrtvého inventáře na základě §20 zákona o půdě. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 10. 2. 1999 nebyla povinná osoba k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář ve správním řízení vedeném u Ministerstva zemědělství stanovena. Současně Ministerstvo zemědělství konstatovalo, že mrtvý a živý inventář a zásoby žalobce vlastnil a ten po vyvlastnění a rozparcelování statku zmizel neznámo kam. Žalobce proto nechal vypracovat podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. znalecký posudek, kterým byla stanovena hodnota živého a mrtvého inventáře a zásob statku na 1,641.282,- Kč. Původní i náhradní pozemky byly již právními předchůdci žalobce vydány. Sporným za této situace zůstalo, zda se stal původní žalobce jako právní předchůdce žalobce současného oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby na uvedeném statku a pokud ano, v jaké výši mu právo na náhradu přísluší. Z provedeného dokazován však vyplynulo, že vlastníkem živého a mrtvého inventáře a zásob na statku B. byl nájemce pan A. V. a nebylo prokázáno, že by živý a mrtvý inventář ze statku přešly z vlastnictví původního vlastníka na stát, a proto není žalobce osobou oprávněnou k poskytnutí náhrady a žalovaný není k poskytnutí této náhrady osobou povinnou. Původní žalobce tak nesplňoval prvotní podmínky pro poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě. Podle §20 odst. l věta první zákona o půdě má původní vlastník živého a mrtvého inventáře k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Podle §20 odst. 2 stejného zákona má povinnost poskytnout náhradu podle odst. 1 právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce. V případě, že tato právnická osoba uhradila státu hodnotu živého a mrtvého inventáře a zásob, má právo na proplacení částky, kterou jako náhradu zaplatila. Nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu podle odst. 1 pozemkový fond způsobem uvedeným v §18a odst. 2 tohoto zákona.
Ze shora uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že právo na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby má jejich vlastník, a to pouze v případě, že mu živý a mrtvý inventář a zásoby byly odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a pokud tento inventář zásoby byly vneseny do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v zákonem vymezeném období a převzala je právnická osoba. Další zákonnou podmínkou je pak, že tento vlastník zajišťuje zemědělskou výrobu.
Odvolací soud správně posoudil výše uvedenou žalobu, kterou zamítl jako nedůvodnou, neboť vlastnictví živého a mrtvého inventáře a zásob na statku v B. právním předchůdcem žalobce nebylo prokázáno a ten nesplňoval ani další zákonné podmínky k poskytnutí náhrady podle §20 odst. 1 zákona o půdě. Jednou z těchto podmínek, které nesplňoval, bylo také zajišťování zemědělské výroby. Vzhledem k tomu, že původního žalobce nelze považovat za osobu oprávněnou, nemůže ani B. b., jako právní nástupce tohoto žalobce uspět se žalobou o poskytnutí náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby v ceně 1,641.282,- Kč. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce jde do skutkové podstaty rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud závěrem na skutečnost, že je soudem zásadně právního posouzení věci, který (kromě restriktivně postavených výjimek) nemůže provádět úkony jako nalézací soud – tedy úkony směřující ke zjištění nových skutečností (viz konstantní výklad ustanovení §243a o. s. ř.). Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, tedy i skutkovými závěry soudu odvolacího. Jestliže odvolací soud vyšel ze závěrů soudu první instance, pak je nutno tato fakta přijmout. Jde o skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na jejichž základě Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu České republiky, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou. Nevykazuje proto znaky zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu se proto nepřiznává (243c odst. l, §146 odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu