ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.645.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 645/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.3.2006,č.j. 11 C 1367/2005, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozhodl rozsudkem ze dne 1.3.2006, č.j. 11C 1367/2005, že žalovaný je povinen do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí o obsahu uvedeném v nedílné příloze tohoto rozsudku. Tím měla být splněna povinnost žalovaného převést na žalobce náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Tento nárok získal žalobce převodem od oprávněné osoby podle §33a uvedeného zákona. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci jejich náhradu ve výši 10.735,- Kč.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uvedenou žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolání žalobce bylo shledáno opodstatněným, neboť rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce jako postupník nabyl od postupitele na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených dne 3.9.2005, 3.10.2005 a 7.12.2005 nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, které podle §11 odst. 1 zákona o půdě, nebylo možno vydat. Odvolací soud se v této právní věci zabýval také otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č 229/1991 Sb., v souvislosti se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zák. č. 229/1991 Sb., a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Protože právo na vydání náhradních pozemků je v daném případě podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb.,omezeno dnem 31.12.2005 a zmíněná lhůta je ve vztahu k žalobci lhůtou propadnou ( tzv. restituční tečka), veškeré nároky žalobce, který není původní oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona, zanikly. Za situace, kdy věc byla vyřešena prekluzí, není podstatné, zda je přípustné, aby si žalobce sám vybral pozemky, které mu mají být vydány ani případné další odvolací důvody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o důvodnost pro nesprávné posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst.2 písm. b) o.s.ř.) a o přípustnost pro otázku zásadního právního významu ( §237 odst.l písm. a) o.s.ř.). Pochybení odvolacího soudu spatřoval v zamítnutí žaloby na základě právního názoru, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků je prekludován, jelikož k jeho uspokojení ze strany žalovaného nedošlo do 31.12.2005. Z nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13.12.2005 podle jeho názoru nevyplývá, že postupníka nelze považovat za oprávněnou osobu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem podal dovolání v zákonné lhůtě ( §240 odst.1 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek. Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání bylo možné podřadit pod §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., tedy pod tvrzené nesprávné posouzení věci.
Jak již bylo zmíněno výše, je právo na vydání náhradního pozemku omezeno dnem 31.12.2005 (tzv. restituční tečka). Základní otázkou, kterou je třeba v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nejen na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě nýbrž i na postupníky. Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník ( §488 – 852 ), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit spektrum alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takové cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f.. Proto na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst.6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo.
Ratio decidendi předmětného nálezu tudíž dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zák.č.253/2003 Sb., a čl. VI zák. č 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst.2 zákona o půdě tj. původní restituenti) a jejich dědicové, nikoliv však postupníci.
V posuzovaném případě je tedy třeba odlišit prvotní nároky oprávněných osob podle zákona od nároků osob, které tyto nároky ve smyslu zákona prvotně nenabyly a nepožívají tudíž stejné ochrany jako osoby oprávněné. Předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu se proto nepřiznává.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu