ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.656.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 656/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky PhDr. E. M., CSc., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 10. 2008, sp. zn. 17 Co 185/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 90/2005 (žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované PhDr. E. M., CSc., zastoupené v řízení před soudy obou stupňů advokátem, o přechodu vlastnického práva k nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 10. 2006, čj. 4 C 90/2005-586. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k objektu bydlení čp. 1 v Ú. na pozemku parc. č. 1/1 v katastrálním území Ú. (obec K.), zapsaným na listu vlastnictví č. 1101 pro toto katastrální území
u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště H. B., přechází ze žalované PhDr. E. M., CSc. na žalobce J. Š. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 51.563,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Dále bylo žalované uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 6. 10. 2008, sp. zn. 17 Co 185/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 10. 2006, čj. 4 C 90/2005-586, potvrzen (bez přerušení řízení o odvolání, navrhovaného žalovanou). Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 29.726,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované nebylo shledáno důvodným a rozsudek soudu prvního stupně byl shledán správným ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku
o nákladech řízení).
Odvolací soud poukazoval na to, že vycházel z právních závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 5. 3. 2008 (28 Cdo 5233/2207 Nejvyššího soudu), který ve svém zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že v daném případě je dán důvod pro přechod vlastnického práva k nemovitosti podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a že soud tu může vyslovit přechod vlastnického práva podle tohoto ustanovení vůči osobě, která je ve věci pasívně legitimována jako „nositel vlastnického práva“.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci neshledává důvody pro přerušení odvolacího řízení s poukazem na to, že u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byla dne 20. 8. 2008 pod sp. zn. 4 C 77/2008 podána žaloba akciové společnosti B. C., se sídlem v K. – Ú. č. 1, proti J. Š. a PhDr. E. M. o určení vlastnictví k domu čp. 1 a k pozemku parc. č. 1/1 v katastrálním území Ú.; odvolací soud tu poukazoval na ustanovení §91a občanského soudního řádu, podle něhož ten, kdo si činí zcela nebo zčásti nárok na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům; tato intervenční žaloba je namířena proti oběma stranám probíhajícího řízení a ohledně obou popírá jejich nároky k věci nebo k právu, o němž vedou mezi sebou spor. Vyčkávání výsledku uvedeného řízení tu není procesně ekonomické, když řízení o této právní věci (vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 90/2005) je po mnohaletém řízení ve stadiu, kdy rozhodnutí o této podané žalobě nic nebrání. Žaloba již uvedené akciové společnosti B. C., o určení vlastnického práva (v právní věci vedené pod sp. zn. 4 C 77/2008 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě), směřuje proti J. Š., který ovšem v uvedeném sporu netvrdí, že je vlastníkem nemovitosti v katastrálním území Ú. (domu čp. 1 na pozemku parc. č. 1/1), nýbrž uvádí, že je osobou, která se domáhá vydání rozhodnutí o přechodu vlastnického práva proti žalované PhDr. E. M., CSc., takže teprve právní moci tohoto požadovaného rozhodnutí se může stát vlastníkem nemovitosti uváděné akciovou společností B. C.
Odvolací soud rovněž poukazoval na to, že o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze bylo již záporně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze z 26. 6. 2008, sp. zn. Nco 92/2008.
Ve věci samé byl odvolací soud toho názoru, že žalobce je v této právní věci (sp. zn. 4 C 90/2005 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., a dále že žalovaná nabyla smlouvou z 12. 11. 1988 nemovitost od státu v rozporu s tehdy platnými předpisem (neboť nebyla prokázána existence vyjádření příslušného stavebního úřadu k této smlouvě podle vyhlášky o správě národního majetku). Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalované, že žalobce se údajně (dne 5. 10. 1990) práva na přechod nemovitosti vzdal (protože toto právo podle zákona č. 229/1991 Sb. tehdy ještě neměl), a také nebylo v tomto řízení zjištěno nic, co by nasvědčovalo tvrzení žalované, že „žalobce uplatnil právo na přechod nemovitosti v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku), jak měla za to žalovaná. Odvolací soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení žalované, že nemovitost v katastrálním území Ú. (K. čp. 1 – zámek) nebyla v době převodu žalovanou obytným domem, ani to, že žalovaná není již vlastnicí uváděného domu; měl za to, že tyto námitky byly již vyřešeny v předchozích rozhodnutích, vydaným v této právní věci dovolacím soudem (2 Cdon 1472/97 a 28 Cdo 5233/2007 Nejvyššího soudu).
Po shledání výroků rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé i o nákladech řízení před soudem prvního stupně jako výroků správných rozhodl pak odvolací soud také o nákladech odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 10. 2008 doručen advokátu, který žalovanou v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalované, zastoupené jiným advokátem, bylo dne 2. 12. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 6. 10. 2008 (sp. zn. 17 Co 185/2003 Krajského soudu v Hradci Králové) ve výrocích označených II. a III. (ve věci samé a o nákladech řízení). Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především uváděla, že ve svém dovolání vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávnost jednak „hmotněprávního posouzení oprávněnosti uplatněného nároku na přechod vlastnického práva podle zákona č. 229/1991 Sb.
a jednak nesprávné posouzení pasívní věcné legitimace žalované k vedení tohoto sporu“.
Dovolatelka poukazovala na to, že „za důvod, pro který bylo rozhodnuto
o povinnosti žalované ohledně vydání nemovitosti bylo považováno porušení ustanovení §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988, o hospodaření s národním majetkem, přičemž porušení tohoto ustanovení bylo spatřováno v tom, že nebylo vydáno vyjádření příslušného stavebního úřadu, z něhož by vyplývalo, že budovu, jíž se smlouva týkala, lze upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci“. V dosavadním dlouho trvajícím řízení soudy obou stupňů (a i dovolací soud) zvažovaly v tomto případě buď porušení ustanovení §14 odst. 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. nebo ustanovení §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb. Dovolatelka poukazovala na to, že ustanovení
§14 odst. 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. upravovalo převody mimo jiné i obytných domů s obytnou plochou nepřesahující 180 m2, zatím co ustanovení §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1998 Sb. upravovalo převod budov, které by bylo možné upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci. Dovolatelka má za to, že v celém tomto řízení nebylo jednoznačné, zda sporná nemovitost byla převáděna jako obytný dům nebo jako budova, kterou by bylo možné upravit pro trvalé bydlení nebo pro rekreaci; posléze soudy uzavřely posouzení s tím, že převod nemovitosti, o níž jde v tomto řízení, na žalovanou (ze strany S. s. v Ch. za 52.000,- Kč podle smlouvy registrované bývalým S. n.v H. B. dne 15. 12. 1988 pod sp. zn. R I 1351/88) proběhl podle ustanovení §14 odst. 10 písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., neboť sporná nemovitost nebyla obytným domem ve smyslu ustanovení §10 odst. 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. obytným domem ve smyslu ustanovení §10 odst. 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Podle názoru dovolatelky je nutno ještě i v dovolacím řízení se zaměřit na okolnost, zda tu vyjádření stavebního úřadu k uvedenému převodu nemovitosti (ve smyslu ustanovení §14 odst. 10 písm. b/ vyhlášky č. 119/1988 Sb.) vydáno bylo či nebylo, když žádné jiné porušení právního předpisu v daném případě nelze shledat. Dovolatelka stále trvá na tom, že stavební úřad v daném případě byl seznámen s okolnostmi prodeje budovy a se záměrem, který žalovaná smlouvou z prosince 1988 sledovala, a neměl proti uvedenému převodu námitek, což se projevilo v listině označené jako Dotazník a čestné prohlášení k registraci a ke zpoplatnění smlouvy. Dovolatelka zpochybňuje zejména právní závěr soudů v této právní věci, že „bylo nutné vyjádření stavebního úřadu o tom, zda lze nemovitost upravit pro trvalé bydlení nebo pro rekreaci řádně odůvodnit s přihlédnutím ke všem aspektům a účelu sledovanému vyhláškou č. 119/1988 Sb., o správě národního majetku“; takový požadavek totiž, podle názoru dovolatelky, z vyhlášky č. 119/1988 Sb. nevyplývá, a to ani z jejího doslovného znění, ani z účelu sledovaného touto vyhláškou; tímto účelem předchozího vyjádření stavebního úřadu mělo být, podle názoru dovolatelky, výlučně vyjádření toho zda je možné danou nemovitost upravit pro trvalé bydlení či rekreaci, tj. zda mohly být pro tyto účely přestavěny, a to z hlediska stavebně technického, tedy z hlediska stavebních předpisů. Požadavek na jiné „řádné odůvodnění“ vyjádření stavebního úřadu ze znění vyhlášky č. 119/1988 Sb. nevyplývá. Dovolatelka je proto toho názoru, že „naplnění podmínek uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. by mohlo být dáno jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že předchozí vyjádření stavebního úřadu nebylo vydáno vůbec; nelze však toto vyjádření hodnotit z pohledu dnešní doby, která klade na obsah právního aktu a jeho náležitosti zásadně jiné požadavky, než tomu bylo dříve.
K otázce pasívní věcné legitimace žalované v této právní věci je dovolatelka toho názoru, že soudy měly žalovanou považovat stále v tomto sporu za osobu, jejíž pasívní legitimace není dosud vyjasněna. Na základě rozsudku odvolacího soudu ze
6. 10. 2008 (sp. zn. 17 Co 185/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) nelze totiž, podle názoru dovolatelky, považovat za definitivně uzavřenou otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti na žalovanou z prosince 1988; nebyl tu vynesen výrok o neplatnosti této smlouvy; „dovozovat neplatnost smlouvy z pouhého odůvodnění rozsudku není možné“ (srov. §159a občanského soudního řádu) a není to možné ani ze zamítavého rozsudku, který neřeší otázku platnosti či neplatnosti smlouvy. Pokud se soudy k posouzení otázky platnosti uvedené smlouvy z roku 1988 nyní již ve svých rozhodnutí nevrátily a neprováděly k této otázce dokazování, nebyla tato otázka definitivně vyřešena.
Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, nelze označit za odporující hmotněprávním ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. Pokud jde o otázku existence vyjádření stavebního úřadu ke smlouvě z roku 1988 je žalobce toho názoru, že v tomto soudním řízení soudy nedovozovaly neexistenci předcházejícího vyjádření stavebního úřadu z neexistence jeho řádného odůvodnění, ale především proto, že toto vyjádření nebylo vyžadováno k uzavřené smlouvě v právním předpisem vyžadovaném rozsahu. K otázce žalovanou uplatňované námitce nedostatku pasívní legitimace na její straně v tomto sporu žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky poukazoval na to, že v této právní věci byla „vedena jak proti nynější žalované, tak i proti jejímu synovi žaloba o přechod vlastnického práva k nemovitosti, přičemž proti jejímu synovi byla žaloba zamítnuta, což bylo odůvodněno neplatnosti darovací smlouvy, tedy že syn žalované není vlastníkem nemovitosti“, o niž jde v tomto řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 90/2005 Okresního soudu v Havlíčkově Brodu), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 6. 10. 2008 (sp. zn. 17 Co 185/2008 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem ze 6. 10.2008 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávaná právní věc byla v tomto případě posouzena odvolacím soudem podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (v souvislosti s ustanovením §14 odst. 10 písm. b/ vyhlášky č. 119/1988 Sb.).
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na návrh oprávněné osoby (podle tohoto zákona) soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, na kterou by se vztahovalo právo na vydání nemovitosti podle zákona č.229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnické právo nebo osobní užívání těchto nemovitostí.
V tomto případě rozhodoval již i dovolací soud , a to předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu z 5. 3. 2008, 28 Cdo 5233/2007, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci králové z 18. 7. 2007, sp. zn. 17 Co 31/2007, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V uvedeném rozsudku dovolacího soudu byly zaujaty zejména tyto právní závěry: Podle obsahu spisu se stal účastníkem tohoto řízení (vedeného dříve pod sp. zn. 4 C 637/91 a 4 C 243/99 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) na straně žalované i Ing. M. M., na nějž žalovaná PhDr. E. M., CSc., (matka Ing. M.), převedla předmětné nemovitosti darovací smlouvou z 22. 4. 1998. Soud prvního stupně, který rozhodoval v roce 2001, musel proto rozhodnout, který se žalovaných Ing. M. M. a PhDr. E. M., CSc., je vlastníkem, o jehož vlastnickém právu má tu být rozhodováno. Oba žalobce totiž splňovali zákonem stanovená kriteria pasívní věcné legitimace, protože podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se toto ustanovení vztahovalo i na osoby blízké, na něž přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví k nemovitostem. Nešlo tu o určovací žalobu, ale o žalobu na plnění; určovací žaloba, kterou by se žalobce domáhal určení, že převod nemovitosti z matky na syna byl neplatný pro obcházení zákona, nemohl právě proto žalobce uplatnit, protože mohl žalovat na plnění. Soud musel v řízení rozhodnout, který z obou žalovaných je vlastníkem. To prakticky znamená, že musel nejprve posoudit, zda převod je tu platný či absolutně neplatný. V řízení podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemohl tedy předběžnou otázku rozhodnout jinak než zamítnutím žaloby proti jednomu ze žalovaných s odůvodněním, proč jej nepovažuje za vlastníka. To se také skutečně stalo a výrok soudu se stal pravomocným. Původně druhý žalovaný s majetkem dále disponoval ve prospěch právnické osoby, jež je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Tato skutečnost však nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu, jestliže převodem je osoba, která nabyla převáděné nemovitosti absolutně neplatně. Neplatnost darovací smlouvy mezi žalovanými totiž způsobuje neplatnost všech dalších právních úkonů, které byly na základě ní učiněny. Jestliže tedy soud rozhodl v době, kdy na oba žalované bylo možno aplikovat ustanovení §89 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., kdo ze žalovaných je a kdo není vlastníkem, a toto rozhodnutí nebylo změněno následujícím rozhodnutím soudů, je nutno vycházet i nadále z toho, že žalovaná PhDr. E. M., CSc., je dosud vlastníkem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení.
Jestliže za uvedených okolností odvolací soud svým rozhodnutím ze 6. 10. 2008 (sp. zn. 17 Co 185/2008 Krajského soudu v Hradci Králové), vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu (§243d a §226 občanského soudního řádu), dospěl k závěru, že žalobce uplatnil právo na přechod vlastnických práv k nemovitosti ve vlastnictví žalované, která nemovitost nabyla v rozporu s předpisem, platným v době nabytí nemovitosti, nemohl dovolací soud v tomto dalším dovolacím řízení dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), anebo že by svým rozhodnutím (napadeným dovoláním dovolatelky) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když odvolací soud právě ze závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu vycházel. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě přednesy a vyjádření učiněná žalobcem již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu