ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.712.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 712/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. Z. M., a b) Ing. J. M., oběma zastoupeným advokátem, proti žalovanému L. Š., zastoupenému advokátem, o 60.000,- Kč, vedené o Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 14/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2007, č. j. 25 Co 236/2007-103, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.770,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č. j. 25 Co 236/2007-103, rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2006, č. j. 9 C 14/2006-70, ve výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 60.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Okresní soud vyhověl žalobnímu požadavku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 60.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Vydání bezdůvodného obohacení se žalobci domáhali na základě toho, že mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl ve výši jedné čtvrtiny na nemovitosti - domu č. p. 236 postaveného na stavební parcele č. st. 60 v k. ú. Č. Podíl ve výši zbylých tří čtvrtin pak je ve společném jmění bývalých manželů Ing. J. M. (dcery žalobců) a žalovaného. V rozhodném období od vystěhování Ing. J. M. a jejich společné dcery K. v září 2003 (3. 9.) až do podání žaloby v srpnu 2005 nemovitost obýval pouze žalovaný. Do září 2003 žalobci nepožadovali náhradu za neužívání nemovitosti, i když ji nemohli užívat ani v tomto období v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu s ohledem na dohodu o užívání nemovitosti, uzavřenou všemi spoluvlastníky po její dostavbě a kolaudaci v roce 2001, přičemž tato dohoda nebyla později změněna. Užíváním domu žalovaným nad míru danou jeho spoluvlastnickým podílem mu tak vznikl prospěch bez právního důvodu. Okresní soud posoudil nároky žalobců jako důvodné a uložil žalovanému povinnost uhradit jim vzniklé bezdůvodné obohacení i náklady řízení.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání. V něm odmítl závěr Okresního soudu, že nemovitost užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, neboť i žalobci určitým způsobem užívali předmětnou nemovitost. Dále v něm upozornil na dohodu, kterou on a jeho manželka uzavřeli s žalobci po dokončení stavby předmětného domu a která žalovanému a jeho manželce umožňovala užívat dům v plném rozsahu bez podstatného uplatnění užívacího práva ze strany žalobců. Tato dohoda nikdy nebyla změněna. Požadavek žalobců tedy považoval za šikanósní a vzhledem ke všem okolnostem v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud změnil rozhodnutí okresního soudu, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, provedl však nesprávné právní posouzení zjištěných skutečností. Odvolací soud konstatoval, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že po dostavbě a kolaudaci nemovitosti byla uzavřena dohoda mezi všemi spoluvlastníky, která stanovila bezplatné výlučné užívání domu Ing. J. M., žalovaným a jejich společnou dcerou K. Ke změně této dohody nedošlo ani po té, co se dcera žalobců Ing. J. M. s dcerou K. v září 2003 odstěhovaly. Nedošlo ani k uzavření nové dohody spoluvlastníků, stejně jako užívání nemovitosti nebylo upraveno soudním rozhodnutím. Jednalo se tedy o platně uzavřenou dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 o. z., která může být platně uzavřena i v ústní či konkludentní formě. K uzavření a změně takovéto dohody je podle §139 o. z. zapotřebí souhlasu většiny určené podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Dohoda tedy byla platně uzavřena a nedošlo k její změně či uzavření nové dohody. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že v rozhodném období náležel spoluvlastnický podíl k nemovitosti o velikosti tří čtvrtin do společného jmění manželů Ing. J. M. a žalovaného. Jakýkoliv případný (netvrzený) úkon Ing. J. M., který by se týkal tohoto spoluvlastnického podílu a směřoval ke změně hospodaření s předmětnou nemovitostí, by byl nad rámec obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů, tudíž v rozporu s §145 odst. 2 o. z. a stižen neplatností podle §40a o. z. Zároveň by takovéto jednání dcery žalobců bylo v rozporu se zájmy žalovaného a směřovalo by ve shodě se žalobci proti žalovanému, bylo by tedy i v rozporu s dobrými mravy. Samotné odstěhování dcery žalobců z domu nijak nezměnilo obsah a trvání původní dohody. Na základě těchto skutečností dovodil odvolací soud, že žalovaný užíval nemovitost na základě platného právního titulu (dohody o bezplatném užívání domu nad rámec spoluvlastnického podílu tří čtvrtin), nemohl se tedy na úkor žalobců bezdůvodně obohacovat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňují je podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. Žalobci předně namítají, že z průběhu soudního řízení nevyplynulo, že by mezi žalobci na straně jedné a žalovaným a jeho manželkou na straně druhé byla uzavřena dohoda ohledně užívání domu. Dále dovolatelé uvádějí, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí, bylo by na místě zabývat se jejím celým a úplným obsahem, tedy i úpravou výlučného užívání nemovitosti – úplatnosti užívání, rozvazovacích podmínek, režimu oprav apod. Soudy tak pochybily, když se omezily pouze na konstatování této dohody, aniž by se blíže zabývaly situací, když se dcera a vnučka žalobců odstěhovaly z domu a došlo tak k podstatné změně okolností, za kterých byla dohoda uzavírána. Podle tvrzení žalobců totiž po vystěhování jejich dcery a vnučky nejenže nebyla plněna dohoda v podobě, jaké ji konstatovaly soudy, ale zároveň bylo žalobcům znemožněno užívat nemovitost v dřívějším rozsahu. Dovolatelé dále vyslovili nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že veškeré úkony ze strany dcery žalobců, které by směřovaly ke změně dohody, jejíž existenci žalobci popírají, by byly neplatné pro rozpor s dobrými mravy, přičemž považují za důležité zabývat se v této souvislosti i chováním žalovaného, jež omezuje řádný výkon spoluvlastnického práva dovolatelů i jejich dcery. Dovolatelé tedy navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odmítá tvrzení žalobců popírající existenci dohody o užívání sporné nemovitosti s tím, že absence písemné formy této dohody nevylučuje zjištění jejího obsahu z jednání spoluvlastníků, jak učinil odvolací soud. Dále zdůrazňuje, že žalobci v rámci jejich účastnického výslechu potvrdili existenci zmíněné dohody. Pokud by navíc sporná dohoda neexistovala, nebyl by zde dán ani důvod k dřívějšímu bezplatnému užívání nemovitosti od její kolaudace žalovaným, jeho bývalou manželkou (dcerou žalobců) a jejich společnou dcerou. Žalovaný rovněž uvádí, že pokud se žalobci domnívali, že dohoda o užívání měla jiný obsah, než v jakém byla prezentována před soudy obou instancí, měli učinit příslušná tvrzení již u těchto soudů a popřípadě je i důkazně doložit. Dále žalovaný upozorňuje, že dohoda nebyla žádným právně relevantním způsobem změněna a že žalobci měli v určité míře možnost nemovitost užívat. Žalovaný tedy považuje posouzení věci Krajským soudem v Praze za správné a navrhl dovolacímu soudu, aby dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky se jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníky řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dána proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je tedy přípustné.
Žalobci uplatnili dovolací důvody zakotvené v §241a odst. 2, 3 o. s. ř., neboť vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatelé spojují důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. s důvody podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením a vadou řízení), aniž by takové spojení blíže specifikovali.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř., jak již bylo výše uvedeno, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se již vícekrát ve svých rozhodnutích věnoval bližšímu vymezení skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4066/2007). Za zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
V tomto případě byla soudy obou stupňů konstatována existence platné a nezměněné dohody o hospodaření se společnou věcí - domem podle §139 odst. 2 o. z., která byla uzavřena po dostavbě nemovitosti mezi žalobci, jež ve společném jmění měli i mají spoluvlastnický podíl o velikosti jedné čtvrtiny, a žalovaným a jeho bývalou manželkou, kteří ve společném jmění stále mají spoluvlastnický podíl o velikosti tří čtvrtin. Při konstatování tohoto závěru soudy vyšly z výpovědí žalobců, žalovaného a jeho manželky, které jsou řádně zaprotokolovány a z nichž tato skutečnost jednoznačně vyplývá (dohodu o užívání domu po jeho kolaudaci žalovaným a dcerou žalobců potvrzují všichni shora zmínění a tímto způsobem byl dům až do září 2003 bezplatně užíván), a proto v tomto případě nemůže jít o skutečnost, která nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud dovolatelé poukazují na to, že ve svědecké výpovědi Ing. J. M. uvedla, že mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o užívání nemovitosti, zcela přehlížejí skutečnost, že tak učinila v souvislosti s popisem situace, která nastala po jejím vystěhování v září 2003. Na jiném místě své výpovědi pak potvrdila, že ona a žalovaný měli s žalobci ústní dohodu o tom, že budou dům užívat výlučně oni (výpověď uvedená na č. l. 23). Důvodnost dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy v tomto případě dána není, neboť závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé ve svém dovolání dále uvedli, že dospěl-li soud k závěru, že je zde platná dohoda o hospodaření se společnou věcí, měl se zabývat jejím obsahem i ve vztahu k případným rozvazovacím podmínkám a vlivu změny okolností na obsah smlouvy. V této souvislosti je však třeba připomenout povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti, která stranám plyne z §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve uvedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007), že ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru, neboť každá z nich musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. Pokud dovolatelé v řízení neuvedli, že výlučné užívání domu žalovaným, jeho manželkou a dcerou bylo sjednáno pouze na dobu jejich skutečného soužití v domě či že zde existují jiná ujednání a podmínky dohody uzavřené po dostavbě domu, nemohly se jimi tudíž soudy vůbec zabývat a tato skutečnost nemůže být považována za nesprávné právní posouzení věci či jiný dovolací důvod. Samotná okolnost, že se dcera a vnučka žalobců v září 2003 z domu odstěhovaly, pak nemůže mít vliv na obsah a trvání původně uzavřené dohody, jak již v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl odvolací soud, neboť z jejich chování nevyplývá bez dalšího ani případná snaha takovou dohodu změnit či zrušit. Chování žalovaného, jímž zmíněnou dohodu ve vztahu k žalobcům dodržuje, pak logicky nelze považovat za výkon práva s dobrými mravy (§3 odst. l o. z.).
Dovolatelé dále zpochybnili úvahu Krajského soudu, že případný úkon bývalé manželky žalovaného, směřující k ukončení dohody, by byl v rozporu s dobrými mravy. V tomto případě se však jednalo jen o úvahu odvolacího soudu o možném (avšak žalobci netvrzeném) konkrétním (dostatečně specifikovaném) úkonu dcery žalobců, jenž by jednoznačně směřoval ke změně nebo zrušení předmětné dohody, přičemž tato úvaha byla učiněna nad rámec důvodů, ze kterých vycházelo jeho rozhodnutí, a nemůže být tedy přezkoumávána jako možný důvod nesprávnosti tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejsou důvodná, a proto podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. rozhodl o jejich zamítnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo zamítnuto a procesně úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena v souladu s vyhl. č. 484/2000 Sb., podle jejíhož §3 odst. 1 bod 4 činí sazba odměny zástupce žalovaného v této věci 17.500,- Kč. Protože však byl učiněn pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 8.750,- Kč. Paušální částka náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby činí 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celková částka s 19 % DPH ve výši 1.719,50 Kč po zaokrouhlení činí 10.770,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu