ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.748.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 748/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 27. 10. 2006, sp. zn. 30 Co 447/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 166/2006 (žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P f. Č.R., o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 4. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 13. 6. 2006, č. j. 10 C 166/2006-73. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovanému fondu bylo uloženo uzavřít se žalobcem kupní smlouvu o převodu pozemku parc. č. 440 v katastrálním území V., okres Č., za kupní cenu 35.000,- Kč. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení částkou 519,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 27. 10. 2006, sp. zn. 30 Co 447/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v České Lípě z 13. 6. 2006, č. j. 10 C 166/2006-73, potvrzen. Žalobci bylo uloženo, aby žalovanému fondu nahradil náklady řízení odvolacího částkou 1.309,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že restituční nárok žalobce ve výši 13.846,- Kč, který vznikl na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v Č. z 25. 4. 1994, č. j. PÚ 1098-1162/54-203, a na základě postupní smlouvy z 2. 5. 2005, uzavřené mezi žalobcem a I. H., byl již uspokojen vydáním pozemku parc. č. 443/1 v katastrálním území V.
Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že „žalobce již nespadal do kategorie osob podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., kterým by P. f. Č.R. mohl prodat zemědělské pozemky. Žalobce nespadal ani do jiné kategorie osob, kterým mohl žalovaný fond pozemky prodat podle ustanovení §7 odst. 1 písm. b) až d) zákona č. 95/1999 Sb. Odvolací soud byl však (na rozdíl od soudu prvního stupně) toho názoru, že v uvedeném ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. jsou stanovena pravidla postupu, jimiž se musí P. f. Č.R. řídit při prodeji zemědělských pozemků; jsou-li splněny zákonné podmínky k prodeji, potom má pozemkový fond povinnost uzavřít s oprávněnou osobou kupní smlouvu, a to podle ustanovení §7 odst. 3 a 4 zákona č. 95/1999 Sb. V daném případě však ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobcem požadovaném nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy již žalobce nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., takže odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobnímu návrhu žalobce nevyhověl.
Odvolací soud dále dovozoval, že v době vydání rozsudku soudu prvního stupně žalobce již neměl nárok, který by činil nejméně 50 % z ceny pozemku podle cenového předpisu platného k poslednímu dni kalendářního roku předcházejícímu uzavření kupní smlouvy, když jeho konkrétní restituční nárok, uváděný v žalobě žalobce částkou 13.846,- Kč, vzniklý na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z 25. 4. 1994 a na základě postupní smlouvy z 2. 5. 2005, byl uspokojen již kupní smlouvou ze 16. 7. 2005 (č. smlouvy 10578 405 39 PF ČR); žalobci byl převeden do vlastnictví pozemek parc. č. 443/1 v katastrálním území V.; v důsledku toho mu zbyl (podle názoru odvolacího soudu) nepřímý restituční nárok jen 1 Kč.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že „aniž by odvolací soud přihlížel k tzv. restituční tečce, už sama okolnost nesplnění zákonné podmínky podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., na straně žalobce způsobuje nutnost zamítnutí žaloby žalobce. Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 1. 12. 2006 doručen zástupci žalobce (na základě plné moci od žalobce) a dovolání ze strany žalobce bylo dne 26. 1. 2007 podáno u Okresního soudu v České Lípě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že restituční nárok v daném případě získal I. Hons a žalobce pak na základě postupní smlouvy získal od něho tento nárok. Žalovaný P. f. Č.R. z důvodu více zájemců vyhlásil ohledně pozemku parc. č. 440 v katastrálním území V. veřejnou soutěž na den 21. 6. 2005, výzva k účasti na této veřejné soutěži však nebyla žalobci doručena; ke stížnosti žalobce byla tato veřejná soutěž zrušena. Byla pak vyhlášena nová veřejná soutěž na 17. 1. 2006; v této soutěži se žalobce umístil na třetím místě s návrhem na uzavření kupní smlouvy za kupní cenu 35.000,- Kč; první dvě osoby v pořadí ze soutěže odstoupily a žalobce byl vyzván k uzavření smlouvy. Posléze však žalovaný P. f. Č.R. přípisem z 12. 4. 2006 sdělil žalobci, že s ním kupní smlouva nebude uzavřena, neboť restituční pohledávky, uvedené v žádosti žalobce o převod pozemku jsou vzhledem k tzv. „restituční tečce“ neplatné.
Dovolatel posléze uváděl, že žalovaný P. f. Č.R. postupoval při vyhlášení veřejné soutěže ohledně pozemku parc. č. 440 v katastrálním území V. v rozporu se zákonem; žalovaný fond totiž nejprve vyhlásil veřejnou soutěž, v níž opomněl vyzvat žalobce k podání nabídky. Z důvodu tohoto pochybení nezbylo než ke stížnosti žalobce zrušit uvedenou veřejnou soutěž. Žalobce však s ohledem na tzv. restituční tečku nemohl po 31. 12. 2005 uplatnit restituční nároky, získané postoupením pohledávky od I. H. k vydání pozemku; „z toho důvodu mu nezbylo než získaný restituční nárok uplatnit, a to žádostí o vydání jiného pozemku“. Žalovaný P. f. Č.R. pak vyhlásil novou veřejnou soutěž ohledně pozemku parc. č. 440 v katastrálním území V., a to teprve po uplynutí lhůty, v níž mohly být restituční nároky získané postoupením použity k úhradě kupní ceny pozemku, aniž by však byl žalobce seznámen se skutečností, že kupní cena nebude moci být hrazena v hotovosti; žalobce tedy nebyl žalovaným fondem seznámen s podmínkami veřejné soutěže konané dne 17. 1. 2006, zejména se způsobem úhrady kupní ceny. Dovolatel zdůrazňoval, že žalobce byl a je přesvědčen, že splnil podmínky pro uzavření kupní smlouvy a po odstoupení osob umístěných na prvních dvou místech soutěže nabídl nejvyšší kupní cenu a je připraven tuto kupní cenu žalovanému uhradit. Dovolatel má za to, že žalovaný fond si musel být vědom skutečnosti, že vzhledem na tzv. restituční tečku nemohou být k převodu pozemku uplatněny restituční nároky
Dovolatel tedy zdůrazňoval, že žalobce v této právní věci byl a je přesvědčen, že žalovanému P. f. Č.R. vznikla povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu za podmínek uvedených v žalobě žalobce.
Žalovaný P. f. Č.R. ve svém vyjádření k dovolání žalobce uváděl, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce nemá žádné nároky z titulu oprávněné osoby podle restitučních předpisů, aby mohl žádat uzavření kupní smlouvy na pozemek parc. č. 440 v katastrálním území V.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 166/2006 Okresního soudu v České Lípě), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 10. 2006 (sp. zn. 30 Co 447/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku, která by byly rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil v tomto případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1992 Sb., a o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (ve znění pozdějších předpisů).
Již soud prvního stupně ve svém rozsudku z 13. 6. 2006 (č. j. 10 C 166/2006-73 Okresního soudu v České Lípě (vycházel z takto interpretovaného znění zákona č. 95/1999 Sb.: „Podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. pozemkový fond může prodat zemědělské pozemky oprávněným osobám na základě veřejné nabídky a žádosti oprávněné osoby. V případě, že požádá o koupi zemědělského pozemku více oprávněných osob, vyzve je P. f. Č.R. k nabídnutí kupní ceny. Podle výše nabídnuté kupní ceny stanoví Pozemkový fond pořadí osob a poté prodá zemědělský pozemek té z nich, která se nejvyšší cenou umístila na prvním místě v pořadí. Pokud tato osoba neuzavře v zákonem stanovené lhůtě smlouvu, bude P. f. Č.R. postupně vyzývat k uzavření kupní smlouvy osoby na dalších místech v pořadí“.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 27. 10. 2006 (sp. zn. 30 Co 447/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) vycházel z této interpretace ustanovení zákona č. 95/1991 Sb.: „Žalobce nespadal v daném případě do kategorie osob, podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., kterým žalovaný mohl zemědělské pozemky prodat. Nespadal ani do jiné kategorie osob, kterým mohl žalovaný pozemky podle zákona č. 95/1999 Sb. prodat (§7 odst. 1 písm. b/ - d/)“.
Odvolací soud totiž na základě výsledků v řízení před soudy obou stupňů provedeného dokazování pokládal za prokázáno, že v době vydání rozsudku soudu prvního stupně „neměl žalobce nárok, který by v korunách činil nejméně 50 % z ceny pozemku podle cenového předpisu platného k poslednímu dni kalendářního roku předcházejícího uzavření kupní smlouvy, když jeho konkrétní restituční nárok, zmíněný v žalobě ve výši 13.846,- Kč, vzniklý na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v Č. ze dne 25. 4. 1994 a postupní smlouvy ze dne 2. 5. 2005, byl uspokojen již kupní smlouvou, uzavřenou dne 16. 7. 2005. Žalobci již byl převeden do vlastnictví pozemek parc. č. 443/1 v katastrálním území V. a v důsledku toho mu jako oprávněné osobě zbyl nepřímý restituční nárok ve výši pouhé 1 Kč“.
Uvedená skutková zjištění, zdůrazňovaná odvolacím soudem, žalobce v řízení před soudy obou stupňů a ani ve svém dovolání nevyvracel, ale měl za to, že tu postačuje, že „splnil podmínky pro uzavření kupní smlouvy na základě veřejné nabídky a když po odstoupení osob umístěných na prvních dvou místech z této nabídky nabídl nejvyšší kupní cenu“ bez ohledu na soudy obou stupňů zdůrazňovaná ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Dovolatel pak ve svém dovolání vytýkal i žalovanému, že si „musel být při vyhlašování nové veřejné nabídky vědom skutečnosti, že s ohledem na tzv. restituční tečku nemohou být k převodu pozemku uplatněny restituční nároky“. Měl tedy dovolatel za to, že je rozhodující v daném případě jen to, že žalovaný P. f. Č.R. je bez dalšího vázán vyhlášenou veřejnou nabídkou na odprodej pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby.
Již v nálezu senátu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat tento právní závěr: „I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožnit s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí; jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto celé abstrahovat od druhé dimense státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (a uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu“ (tj. dnem 20. 12. 2005). V části tohoto nálezu pléna Ústavního soudu ČR, označené VIIg a VIIh, byl pak uveden i právní závěr, že „nelze dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“, kteří nejsou původními restituenty, ani jejich dědici.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem byl zaujat právní závěr, že „postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 95/1999 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v tomto případě ve svém rozsudku z 27. 12. 2006 (sp. zn. 30 Co 447/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože tu odvolací soud neřešil svým rozhodnutím také právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, kterými jsou obecné soudy vázány), nebylo možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu