ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.821.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 821/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání JUDr. H. G., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4. 4. 2007, sp. zn. 30 Co 35/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 49/2006 (žalobce JUDr. H. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č.R., o nahrazení projevu vůle při uzavření smlouvy o převodu nemovitosti), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 23. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 19. 9. 2006, č. j. 5 C 49/2006-96. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalovanému P. f. Č.R. bylo uloženo uzavřít podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. smlouvu o převodu nemovitostí – pozemků parc. č. 2/1 (o výměře 2489 m2), parc. č. 117/9 (o výměře 1203 m2), parc. č. 201 (o výměře 819 m2) a parc. č. 410/2 (o výměře 2768 m2) v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. (katastrální pracoviště B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného fondu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 4. 4. 2007, sp. zn. 30 Co 35/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Benešově z 19. 9. 2006, č. j. 5 C 49/2006-96, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (podle ustanovení §212, věta první, a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) nebylo odvolání žalobce shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že podle zjištění soudu prvního stupně žalobce má restituční nárok (podle zákona č. 229/1991 Sb.) ve vztahu k žalovanému, založený pravomocným rozhodnutím P. ú. P. ze 6. 6. 1995, č. j. PÚ R 1826-9, a že žalobce tento nárok nabyl jako dědic po původní oprávněné osobě – A. V. B., zemřelém 13. 10. 1997. Nárok na vydání náhradního pozemku (podle rozhodnutí P. ú. P. z 12. 11. 1993) pak A. V. B. postoupil, jako postupitel, Ing. J. T., který potom smlouvou z 2. 6. 2005 část pohledávky převedl na postupníka JUDr. H. G.
Odvolací soud dovozoval, že pokud jde o nárok žalobce jako dědice původní oprávněné osoby (vyplývající z již uvedeného rozhodnutí P. ú. P. ze 6. 6. 1995) nevztahují se na žalobce lhůty uvedené v §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a žalobce i v budoucnu se může domáhat vydání náhradního pozemku (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě může žádat o finanční náhradu. Pokud pak jde o zbývající část nároku, který žalobce získal jako postupník (a nikoli jako dědic původní oprávněné osoby), právo žalobce jako postupníka zaniklo dnem 31. 12. 2005 ve smyslu ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.). Odvolací soud poukazoval na to, že podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb. nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu nebo byl-li nárok uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., pak lhůta pro převod pozemku končila dnem 31. 12. 2005.
Ztotožnil se proto odvolací soud s právním názorem soudu prvního stupně, že nárok na vydání náhradního pozemku, který žalobce JUDr. H. G. nabyl smlouvou o postoupení pohledávky od Ing. J. T. zanikl uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty, a to ze zákona (zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb.).
Pokud šlo o nárok žalobce na vydání náhradního pozemku, který žalobce JUDr. H. G. nabyl dědictvím po původní oprávněné osobě A. V. B., poukazoval odvolací soud na ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. (novelizovaném zákonem č. 131/2006 Sb.), jímž je upraven postup při převodu jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb. (kterým nebylo možné vydat pozemek způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.), a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. Tyto podmínky však v daném případě splněny nebyly.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu) včetně správného výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 27. 12. 2007 (po předchozích třech svátečních dnech) předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 téhož právního předpisu). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především vytýkal, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy „k prokázání netransparentního postupu žalovaného P. f. Č.R., upřednostňujícího při vydávání náhradních pozemků pouze některé oprávněné osoby“. Nárok žalobce tak nebyl po více jak 15 letech ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. uspokojen, ačkoliv stát tu disponuje řadou vhodných nemovitostí k uspokojení nároku osob požadujících přiznání náhradního pozemku, se kterými stát disponuje jako věřitel oprávněných osob.
Dovolatel dále vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení postavení žalobce nikoli jako oprávněné osoby (třebaže žalobce je univerzálním dědicem původní oprávněné osoby), nýbrž jen jako pouhého postupníka nároku na vydání náhradního pozemku. Podle obsahu postupní smlouvy, uzavřené mezi A. V. B. a Ing. J. T. šlo totiž o postoupení bezúplatné a Ing. J. T. se zavázal případně získané náhradní pozemky převést zpět na A. V. B. (a po jeho smrti na jeho univerzálního dědice, jímž je žalobce JUDr. H. G.).
Dovolatel rovněž vytýkal, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., a to v tom smyslu, že tímto ustanovením upravený postup chápe jako jedinou možnost vydání náhradního pozemku oprávněné osobě, tedy pouze formou organizování veřejných nabídek k uplatnění zájmu o nabízené náhradní pozemky. Podle názoru dovolatele ze znění zákona o půdě nemůže být dovozován mechanismus veřejné nabídky pozemků či jiné stanovené splnění procedury převodu náhradních pozemků. Forma veřejných nabídek náhradních pozemků ostatně nevedla v uplynulé době k realizaci uspokojení nároků značného počtu restituentů . Soudy obou stupňů se také vůbec nezabývaly tím, zda dlouhodobé neuspokojení nároků žalobce bylo či nebylo výsledkem libovůle či svévole žalovaného pozemkového fondu při naplňování účelu zákona o půdě. S ohledem na dlouhodobou nečinnost žalovaného fondu co do náhrady formou přiznání náhradního pozemku bylo ztíženo právo žalobce domáhat se žalobou nahrazení projevu vůle žalovaného fondu k převodu konkrétních srovnatelných náhradních pozemků.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že v daném případě „pohledávky A. V. B. z restitučních rozhodnutí přešly na žalobce JUDr. Hanse G. nikoli postoupením, ale děděním, a to prostřenictvím přechodu práva na vypořádání nepřímého zastupování Ing. T.“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 49/2006 Okresního soudu v Benešově), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož v případech, v nichž pozemky nebo jejich část nelze vydat (viz §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám, uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převede pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li v tomto předpise dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle ustanovení §11a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) osoba, která žádá o převod pozemku, musí požádat pozemkový fond a převod pozemku do jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který by byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
Soudy obou stupňů se v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu“ (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku a odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, uváděnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2007 (sp. zn. 30 Co 35/2007 Krajského soudu v Praze) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu