ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.959.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 959/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a) Ing. C. Z. , b) Ing. J. Z. , c) L. B. , d) Š. R. , e) MUDr. M. G. , f) Ing. J. V. , g) MUDr. O. P. , h) RNDr. M. V. , i) Z. K. , j) Ing. A. B. , k) RNDr. M. R. , l) K. Z. , m) Ing. M. K. , n) D. F. , o) Ing. L. Z. , p) Ing. J. Z.-P. , q) Ing. O. V. , a r) Ing. M. Z.-P. , zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, 261 01 Příbram 1, Zahradnická 104, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24. 10. 2006, sp. zn. 28 Co 562/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 11/2006 (žalobců Ing. C. Z., Ing. J. Z., L. B., Š. R., MUDr. M. G., Ing. J. V., MUDr. O. P., RNDr. M. V., Z. K., Ing. A. B., RNDr. M. R., K. Z., Ing. M. K., D. F., Ing. L. Z., Ing. J. Z.-P., Ing. O. V., a Ing. M. Z.-P., zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1) Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Příbram , 261 81 Příbram III, Dlouhá 97, 2) Povodí Vltavy, státního podniku , Praha 5, Holečkova 8, zastoupené JUDr. Pavlem Valo, advokátem, 110 00 Praha 1, Celetná 11 a 3) Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 1. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 23. 5. 2006, čj. 10 C 11/2006-10. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, jíž se domáhali, aby bylo soudem určeno, že jsou spoluvlastníky svých podílů na pozemku parc. č. 967 vodní plochy (o výměře 72 m2), pozemku parc. č. 64 (o výměře 212 m2), pozemku parc. č. 891 (o výměře 8.693 m2), pozemku parc. č. 892 (o výměře 737 m2), pozemku parc. č. 896 (o výměře 137 m2), pozemku parc. č. 897 (o výměře 180 m2), pozemku parc. č. 908 (o výměře 16.946 m2), pozemku parc. č. 964 (o výměře 4.630 m2), pozemku parc. č. 902/1 (o výměře 5.959 m2), pozemku parc. č. 945 (o výměře 3.277 m2), pozemku parc. č. 948/3 (o výměře 3.705 m2), pozemku parc. č. 956 (o výměře 1.209 m2, pozemku parc. č. 886/1 (o výměře 6835 m2) a pozemku parc. č. 898 (o výměře 20.519 m2) v katastrálním území Č. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Státu – Okresnímu soudu v Příbrami nebylo přiznáno právo na úhradu soudního poplatku.
O odvolání žalobců a účastníka tohoto řízení – Povodí Vltavy, státního podniku, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 24. 10. 2006, sp. zn. 28 Co 526/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 23. 5. 2006, čj. 10 C 11/2006-70 potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že účastníku řízení Povodí Vltavy se náhrada těchto nákladů řízení nepřiznává a také ve vztahu žalobců a dalšího účastníka řízení – Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání podána proti rozsudku soudu prvního stupně z 23. 5. 2006, nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že se žalobci domáhali rozhodnutí soudu o tom, že se stávají vlastníky zejména pozemku parc. č. 967 - vodní plochy v katastrálním území Č. (obec B.), když měli za to, že jsou dotčeni na svých právech (ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu) rozhodnutím Pozemkového úřadu v Příbrami z 18. 11. 2005, čj. 2940/92-R VIII 11/05, vydaným v řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jímž bylo rozhodnuto, že se nestávají vlastníky jimi uváděných pozemků v katastrálním území Č.
Šlo o pozemky, které byly původně zemědělskou půdou, náležející k velkostatku v Ch.; původními spoluvlastníky žalobci uváděných pozemků byli Dr. Ing. Q. Z.-P., Ing. L. Z.-P., V. P., B. K., O. B., A. V., Dr. M. D. a Ing. J. Z.-V., každý z nich jednou ideální osminou. Žalobci uváděné pozemky přešly na stát výměrem bývalého Okresního národního výboru v Dobříši z 30. 4. 1949, vydaným podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Žalobci se domáhali vydání těchto pozemků s tím, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 (případně §4 odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb. a že důvodem k vydání těchto pozemků je ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., které se týká odnětí nemovitostí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě:
Odvolací soud dále uváděl, že „mezi účastníky tohoto řízení zůstala sporná otázka, zda vydání pozemků, uváděných žalobci, brání či nebrání překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. zastavění pozemku po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu, stavbou, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku).
Podle názoru odvolacího soudu bylo v projednávané právní věci prokázáno, že žalobci k vydání žádaný pozemek parc. č. 967 – vodní plocha v katastrálním území Č. je korytem vodního toku, upraveným v souvislosti s výstavbou Slapské přehrady, která je vodním dílem ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Odvolací soud poukazoval zejména na ustanovení §44 odst. 1, věta první, zákona č. 254/2001 Sb., podle něhož protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je tento pozemek korytem vodního toku. Protože tedy v řízení o této právní věci bylo prokázáno, že žalobci žádaný pozemek je korytem řeky Vltavy, která v daném místě v katastrálním území Č. je součástí vodního díla Slapy, potom tento pozemek je třeba posuzovat jako pozemek, který byl po přechodu na stát zastavěn a jeho vydání žalobcům tedy, podle názoru odvolacího soudu, brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť takto zastavěný pozemek nelze zemědělsky využívat.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; správným byl shledán odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24. 11. 2006, a dovolání žalobců bylo dne 12. 1. 2007 podáno u Okresního soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, „spočívající zejména ve specifičnosti vodního díla jako stavby a z hlediska zastavěnosti pozemku touto stavbou. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů v této právní věci, když shodně chápou stavbu Slapské přehrady jako jeden celek, aniž by se zabývaly tím, zda není možno vydat alespoň část těchto pozemků, které nejsou přímo zastavěny, respektive nejsou stavbou vodního díla dotčeny.
Dovolatelé poukazují na to, že soud prvního stupně byl i toho názoru, že vytvoření umělého koryta vodního toku z pozemků žalobců bezprostředně souvisí s vybudováním přehradního tělesa a z těchto důvodů že nelze pozemky jako zastavěné vydat.
Dovolatelé naproti tomu jsou toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, zda a jakým způsobem je nárokovaný pozemek, popřípadě jeho části, nutný k provozu vodního díla. Dovolatelé mají za to, že nemůže být jediným argumentem skutečnost, že korytem protéká řeka Vltava, když zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, umožňuje, aby vlastníky těchto koryt byly i soukromé osoby; zájem na udržování těchto koryt je pak v zákoně o vodách řešen prostřednictvím nejrůznějších povinností, stanovených v tomto zákoně. Dovolatele proto vytýkají soudům obou stupňů, že vůbec neprověřovaly, které konkrétní parcely, respektive jejich části jsou skutečně zastavěny a které bezprostředně souvisejí nebo jsou nezbytně nutné k provozu vodního díla; v daném případě ani pozemkový úřad nebyl schopen specifikovat jednotlivé parcely, které jsou v současné době vesměs zatopeny.
Dovolatelé mají za to, že soudy v tomto případě posoudily sporný pozemek jako koryto řeky Vltavy jen účelově a funkčně jako součást vodního díla Slapy, aniž by se blíže zabývaly otázkou bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti pozemku, popřípadě jeho části, k provozu Slapské přehrady.
Dovolatelé posléze ještě uváděli, že v daném případě rozhodnutí o hranici umělého koryta vodního toku řeky Vltavy (na která bylo v tomto soudním řízení rovněž poukazováno) jsou až z roku 1997, ale žádosti žalobců o vydání pozemků jsou podstatně staršího data.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelů bylo zdůrazněno, že pozemky, jejichž vydání se žalobci v této právní věci domáhají, nemohou být využívány zemědělsky, takže je tu dána překážka jejich vydání podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
V §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že nelze pozemky nebo jejich části vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, anebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou anebo jednoúčelovou nebo drobnou či stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991 (přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. – srov. §35 tohoto zákona), a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl uveden právní názor, že zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavba hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996, na str. 52 (130), Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že „je-li na pozemku zřízena vodní nádrž, je třeba posoudit, zda brání využití pozemku pro zemědělské účely“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) je rozhodující pouze to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití, a nikoli její velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití.
Uvedená ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a citované právní závěry z judikatury soudů (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, bylo třeba mít na zřeteli při posuzování toho, zda v rozhodnutí odvolacího soudu z 24. 10. 2006 (sp. zn. 28 Co 562/2006 Krajského soudu v Praze) byla základní otázka této právní věci (tj. aplikace a výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) řešena v souladu či v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud totiž projednávanou právní věc posoudil na základě toho, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že žalobci požadovaný pozemek (parc. č. 967 v katastrálním území Č., do něhož byly sloučeny žalobci uváděné pozemky) je korytem řeky Vltavy, která je součástí vodního díla Slapy, takže jeho vydání brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., když tento pozemek nelze zemědělsky využívat. Podle názoru dovolacího soudu nelze tento výsledný právní závěr hodnotit jako řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
A protože tu nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, které by řešilo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodnutí dovolacího soudu (jak to vyplývá z již citované uveřejněné judikatury), a ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žádnému z dalších účastníků řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu