ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1247.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1247/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele M. M., , zastoupeného Mgr. K. L., advokátem, , za účasti A. O. a. s., , zastoupené Mgr. D. I., advokátem, , o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 99/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 8 Cmo 254/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2006, č. j. 15 Cm 99/2005 - 40, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení mimořádné valné hromady M. S. O. a. s., konané dne 27. května 2005 - dále jen „valná hromada“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nejen správně zjistil skutkový stav, ale věc správně posoudil i po právní stránce.
K námitce, že valná hromada nebyla řádně svolána, neboť oznámení o jejím konání nebylo podepsáno, zdůraznil odvolací soud, že pozvánka na valnou hromadu obsahovala všechny náležitosti předepsané ustanovením §184 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“ a navíc údaj o tom, že valnou hromadu svolává představenstvo. Tím bylo učiněno zadost požadavku zákona. Odvolací soud dále uvedl, že jelikož pozvánka na valnou hromadu není právní úkon, nedostatek podpisu na oznámení, stejně jako na pozvánce, nemá žádný význam pro posouzení platnosti usnesení na takto svolané valné hromadě.
O výhradě, že valné hromadě předsedal někdo jiný než akcionář nebo jeho zástupce, odvolací soud uzavřel, že z ustanovení §188 odst. 1 obch. zák. a ani z žádného jiného ustanovení obchodního zákoníku nevyplývá, že by předsedou valné hromady, stejně jako zapisovatelem či ověřovatelem zápisu nebo osobou pověřenou sčítáním hlasů, musel být akcionář.
K námitce navrhovatele, že Fond národního majetek a společnost L. H. N. V. hlasovali na valné hromadě jako akcionáři, ač jednají ve shodě a neučinili v zákonné lhůtě povinnou nabídku převzetí, odvolací soud uvedl, že Fond národního majetku nabyl akcie společnosti v souvislosti s privatizací majetku státu a lze na něj tedy aplikovat výjimku dle ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. Odvolací soud konstatoval, že nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2003, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 87/2003, zrušil ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. ve znění pozdějších předpisů ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Účinnost nálezu tak nastala od 31. března 2003. Zrušení ustanovení, jež Fond národního majetku a L. H. N. V. vyjímalo z povinnosti učinit nabídku převzetí, nemá dopad na jejich právo hlasovat na valné hromadě.
Ani s námitkou, že Fond národního majetku a L. H. N. V. jednají ve shodě, se odvolací soud neztotožnil. Úloha Fondu národního majetku „je vymezena zákonem na činnosti při privatizaci majetkové účasti státu a tento subjekt již proto nemůže participovat s jiným subjektem na prosazení společného vlivu na řízení nebo provozování podniku určité osoby, tedy jednat s ním ve shodě“. Odvolací soud uzavřel, že Fond národního majetku a L.H. N. V. byli oprávněni na valné hromadě hlasovat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.
Za otázky zásadního právního významu označil dovolatel:
a) zda je svolání valné hromady právním úkonem, který je činěn písemně a musí být v souladu s §40 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s §191 odst. 1 obch. zák. podepsán,
b) zda může být předsedou valné hromady někdo jiný než akcionář,
c) zda vada v listině přítomných na valné hromadě z důvodu jejího podpisu předsedou valné hromady, který nebyl platně zvolen, způsobuje neplatnost usnesení valné hromady,
d) „zda obcházení zákona, resp. zneužití práva požívá právní ochrany, jestliže výkonnou státní mocí je účelově navozen stav, kterým dochází k porušení práv minoritních akcionářů v zájmu majoritních akcionářů, případně dokonce i ve veřejném zájmu,“
e) zda z hlediska trvání ochrany práva minoritních akcionářů mohou být minoritním akcionářům soudem upřena práva na ochranu přes rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení části právního předpisu, jenž zásah do jejich práv před jeho zrušením legitimoval,
f) zda bezúplatné přenechání hlasovacích práv plynoucích z akcií jejich vlastníkem třetí osobě – majoritnímu akcionáři – podléhá oznamovací povinnosti ve smyslu §183d obch. zák.,
g) zda je zákonem č. 171/1991 Sb. právně vyloučeno, aby bylo možno považovat faktické jednání ve shodě resp. prosazování společného vlivu Fondem národního majetku a třetí osobou za jednání ve shodě zakládající povinnost učinit nabídku převzetí.
Dovolatel obsáhle argumentuje postoj k otázce právní povahy svolání valné hromady a personálních předpokladů pro výkon funkce předsedy valné hromady [otázky ad a) až c) ].
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obchodního rejstříku, Nejvyšší soud zjistil, že v oddílu B, vložce 297, je od 1. srpna 20075 zapsána změna obchodní firmy M. S.O. a. s. na obchodní firmu A.O. a. s. (dále jen „společnost“). Proto Nejvyšší soud v záhlaví rozhodnutí označil společnost novou obchodní firmou.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, má po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V řešení právní kvalifikace pozvánky na valnou hromadu [otázka ad a)] Nejvyšší soud zásadní právní význam v popsaném smyslu nespatřuje, neboť tuto otázku vyřešil v rozhodnutí ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 35 Odo 755/2005 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2007 (dále též jen „R 102/2007“). V tomto rozhodnutí uzavřel a obšírně argumentoval, že svolání valné hromady (pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání) není právním úkonem, nemusí tedy splňovat podmínky ustanovení §40 odst. 3 obč. zák., včetně podpisu osob oprávněných jednat jménem společnosti. Odvolací soud tedy předestřenou otázku posoudil správně a v souladu s tímto závěrem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani posouzení, zda je valná hromada povinna zvolit svého předsedu z řad akcionářů společnosti, anebo zda může předsedou valné hromady zvolit také jinou osobu [otázka ad b)]. Rovněž tuto otázku vyřešil Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí, kde dospěl k závěru, že není v rozporu s obchodním zákoníkem, zvolí-li valná hromada předsedou osobu, která není akcionářem společnosti. Ve světle posledně uvedeného závěru pozbývá zásadního právního významu otázka vady v listině přítomných z důvodu jejího podpisu předsedou valné hromady, který nebyl platně zvolen [otázka ad c)].
Shodně se závěry, jež učinil v R 102/2007, Nejvyšší soud ani v projednávané věci nespatřuje zásadní právní význam v otázce, zda obcházení práva, resp. zneužití práva požívá právní ochrany, jestliže výkonnou státní mocí je účelově navozen stav, kterým dochází k porušení práv minoritních akcionářů v zájmu majoritních akcionářů, případně dokonce i ve veřejném zájmu [otázka ad d)]. Jak Nejvyšší soud uzavřel v uvedeném rozhodnutí, dovolatel se uvedenými otázkami nepřímo domáhá posouzení, nakolik způsob privatizace „majoritního balíku akcií“ ve společnosti směřoval k obejití vzniku povinnosti cílového nabyvatele – společnosti L. H. N. V. učinit ostatním akcionářům společnosti nabídku převzetí. Takové posouzení ale Nejvyšší soud provést nemůže, neboť postrádá potřebný judikatorní přesah.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje ani v posouzení otázky, formulované dovolatelem ad e).
Jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2008, na které v podrobnostech odkazuje a které se týkalo téže společnosti, od skutečnosti, že Ústavní soud nálezem ze dne 12. března 2003 zrušil s účinností ke dni 31. března 2003 ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák., nelze odhlížet, splňoval-li nabyvatel ke dni účinnosti nálezu stále předpoklady vzniku povinnosti, tj. ovládal společnost, jejíž akcie byly registrované, aniž povinnost splnil. To platí, i když k nabytí akcií došlo několik měsíců před tím, než nastala účinnost zrušovacího nálezu, ba i než Ústavní soud nález přijal.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že obecně je možno uzavřít, že uplynula-li od účinnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 12. března 2003 (31. března 2003) do dne konání napadené valné hromady dostatečně dlouhá doba na to, aby osoba, která společnost ovládala, na situaci vzniklou účinností nálezu zareagovala a povinnost dodatečně splnila v zákonem stanovené lhůtě, je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že marným uplynutím zákonné šedesátidenní lhůty pro splnění povinnosti, která plyne z ustanovení §183b odst. 1 obch. zák., vznikla společnosti povinnost podle ustanovení §183b obch. zák. Povinná osoba tak ze zákona nebyla na napadené valné hromadě oprávněna vykonávat hlasovací práva ve společnosti.
Ustanovení §183g obch. zák., ve znění rozhodném v době konání valné hromady, poskytovalo minoritním akcionářům ochranu proti majoritnímu akcionáři, který porušil nebo porušuje povinnost učinit nabídku převzetí (dosud ji neučinil), ve dvojím směru. V odstavci prvním přiznává osobám, kterým vzniklo právo na odkoupení účastnických cenných papírů, oprávnění domáhat se uzavření smlouvy o koupi účastnických cenných papírů za přiměřenou cenu u soudu nebo požadovat náhradu škody způsobené jim porušením závazku uzavřít smlouvu. V odstavci druhém pak majoritního akcionáře, který je v prodlení se splněním povinnosti učinit nabídku převzetí, sankcionuje po dobu prodlení zákazem výkonu hlasovacích práv v cílové společnosti spojených s účastnickými cennými papíry, jejichž nabytí založilo povinnost učinit nabídku převzetí. Jinak řečeno, účelem sankce formulované v §183g odst. 2 obch. zák. je zajistit splnění povinnosti učinit nabídku převzetí.
Jakkoli Nejvyšší soud výše uzavřel, že co do výkladu účinků nálezů Ústavního soudu vychází z judikatury ustálené dříve, než L. H. N. V. nabyla od Fondu národního majetku rozhodný podíl na základním kapitálu, resp. hlasovacích právech společnosti, je zjevné, že zodpovězení otázky, zda vůbec a odkdy měla být v posuzovaném případě nabídková povinnost splněna, vyžaduje složitý právní rozbor.
Přitom závěry, o něž opírá právní posouzení věci, Nejvyšší soud poprvé formuloval (ve věci týkající se téže společnosti) až v prosinci 2006 (v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2007), přičemž odpovídající odpověď nenabízela před tímto datem ani judikatura ani literatura.
Proto Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že v situaci, kdy ani v souvislosti s odůvodněním nálezu z 12. března 2003 nemohla L. H. N. V. v českém právním řádu nalézt jednoznačnou a transparentní odpověď na otázku položenou výše (a nebylo zde ani pravidlo ustavené alespoň obecně respektovaným výkladem podaným v literatuře či v judikatuře), vyznívá sankce formulovaná v §183g odst. 2 obch. zák. (jež má zjevně postihovat vědomá porušení nabídkové povinnosti povinnými osobami) ve vztahu k osobám, které nabyly účastnické cenné papíry předtím, než nález z 12. března 2003 zrušil výjimku upravenou v ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák., jako nepřiměřená tvrdost zákona. Vzhledem k právní mezeře, která vznikla po vydání tohoto nálezu měla L. H N. V. podle přesvědčení Nejvyššího soudu důvod se domnívat (byť tento její názor Nejvyšší soud shledal chybným), že jí nabídková povinnost dodatečně nevznikla. Za tohoto stavu se zprostředkované uplatnění sankce uvedené v §183g odst. 2 obch. zák. (resp. na jejím základě dovolateli požadované vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) jeví jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), což vede k závěru o neopodstatněnosti požadovaného vyslovení neplatnosti všech usnesení napadení valné hromady.
Uvedenými závěry pozbyly na právním významu otázky položená dovolatelem ad f) a g) a Nejvyšší soud se jimi proto nezabýval.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a společnosti žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu