ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1360.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1360/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce m. D., zastoupeného N. T., advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. J. W., 2/ H. K., a 3/ JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. K., spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 170/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 13 Cmo 157/2006 - 190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Mezitímním rozsudkem ze dne 12. prosince 2005, č. j. 25 Cm 170/2001-157, Městský soud v Praze k žalobě města Děčín směřující vůči žalovaným 1/ Ing. J. W. 2/ H. K. a 3/ JUDr. J. S. jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. K., spol. s r. o. rozhodl, že žaloba o určení, že žalobce má za úpadkyní pohledávku vzniklou neoprávněným odstraněním zařizovacích předmětů z nebytového prostoru při skončení nájmu ze smlouvy ve výši 121.451,15 Kč, je co do základu důvodná.
Soud - odkazuje na ustanovení §420 odst. 1, 442 odst. 1, §720 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a na ustanovení §5, §9 a §13 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor - po provedeném dokazování především uzavřel, že úpadkyně porušila povinnost vrátit po skončení nájmu v důsledku výpovědi pronajatý nebytový prostor ve stavu, v jakém jej převzala. Za prokázanou měl i existenci škody v příčinné souvislosti s tímto porušením vzniklé, leč nikoli (zatím) výši škody.
K odvolání prvního a druhé žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o požadované určení zamítl.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že v daném případě není splněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti.
Provedenými důkazy totiž podle něj není možno prokázat, že se uvedené zařizovací předměty staly součástí vybavení prostor pronajatých úpadkyni a žalobcovým vlastnictvím.
Dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu se proto odvolací soud již nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně pak dovolatel namítá, že zařizovací předměty byly v předmětném nebytovém prostoru nainstalovány v roce 1994 a nacházely se v něm i v roce 1999, kdy byl nebytový prostor oceňován znalcem. Ze samotné povahy těchto předmětů podle něj vyplývá, že bytostně náleží k nebytovému prostoru a nemohou být odděleny, aniž by se tím věc funkčně i fyzicky znehodnotila. Jelikož první žalovaný při skončení svého nájemního vztahu, který bezprostředně předcházel nájemnímu vztahu úpadkyně, nesplnil svou povinnost (a zároveň právo) tyto předměty demontovat a předat tak prostory ve stavu odpovídajícím stavu v době převzetí s přihlédnutím k běžnému opotřebení, vzdal se možnosti s těmito předměty nakládat a tyto splynuly s věcí hlavní, tj. nebytovým prostorem.
Žalobce má tedy za to, že dostatečně prokázal své vlastnické právo k těmto věcem. Jelikož z předávacího protokolu ze dne 31. ledna 2000 je zřejmé, že pronajatý nebytový prostor byl úpadkyní vrácen bez zařizovacích předmětů instalovaných prvním žalovaným, porušila úpadkyně ustanovení §13 zákona č. 116/1990 Sb. a způsobila tak žalobci škodu v tvrzené výši odpovídající hodnotě nevrácených předmětů.
První a druhá žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, přičemž druhá žalovaná snáší dále argumenty na podporu závěru, že dovolatel neprokázal vlastnické právo k zařizovacím předmětům.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Ač jsou dovoláním ohlášeny výše označené dovolací důvody, je dovolání pouhou skutkovou polemikou se závěry odvolacího soudu. Dovolatel jím stručně předestírá vlastní skutkovou verzi případu, aniž by v mezích §241a odst. 3 o. s. ř. uplatnil konkrétní výhrady, z nichž by bylo zřejmé, které ze skutkových zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na nesprávnost napadeného rozhodnutí v rovině právní dovolatel usuzuje právě jen prostřednictvím jiných skutkových úsudků, čímž dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve skutečnosti samostatně neuplatňuje (prověrka správnosti právního posouzení věci se má dít na základě skutkových závěrů, z nichž vyšlo napadené rozhodnutí, bez zřetele k tomu, zda ty jsou samy zpochybněny prostřednictvím jiného dovolacího důvodu). Podporuje-li dovolatel svá tvrzení nyní nabídkou důkazu znaleckým posudkem (z 20. října 1999) pak nabízí důkaz, jehož prosazení v dovolacím řízení brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
O možnost těžit z toho, že mu odvolací soud před závěrem o neprokázání pro věc rozhodných skutečností neposkytl (v souladu s §213b o. s. ř.) poučení dle §118a o. s. ř., přišel dovolatel tím, že se odvolacího jednání nezúčastnil.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl ( §243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, popřípadě se jich vzdali.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu