ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1394.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1394/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. A. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. – C., s. r. o., proti žalovaným 1/ A.M. B. G., zastoupeného JUDr. D. K., Ph. D., advokátkou, a 2/ H.N., o zaplacení částky 1.575.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 93/2005, o ovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2008, č. j. 8 Cmo 164/2008-509, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. listopadu 2007, 22 Cm 93/2005-395, Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně U. – C., s. r. o.) domáhal vůči žalovaným (1/ A. M. B. G. a 2/ H. N.) zaplacení částky 1.575,000.000,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud dospěl k závěru, že není dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu.
K odvolání žalobce a první žalované (odvolání první žalované směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.,
Dovolání první žalované proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ a §218a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) jako opožděné a objektivně nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti takovému usnesení neplyne ze žádného z ustanovení občanského soudního řádu a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opak s odkazem na ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. (jež pouze stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští) a na základě argumentu zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po stránce právní.
K tomu, aby bylo možné uvažovat o přípustnosti dovolání na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (jež jediné spojuje přípustnost dovolání s předběžnou úvahou dovolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), chybí jednak předpoklad, aby napadené usnesení bylo usnesením, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, jednak předpoklad, aby šlo o usnesení „ve věci samé“.
O nepřípustnosti dovolání tedy odvolací soud dovolatele poučil správně, což současně znamená, že dovolatel se mýlí i v tom, že dovolání proti usnesení, jež mu bylo doručeno již 24. října 2008, mohl podat až 24. února 2009 (ve lhůtě dle §240 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je tudíž také zjevně opožděné, jelikož nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení plyne ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu