ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1631.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1631/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. Z. S., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. G., a. s., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti žalované společnosti C. C., a. s., zastoupené JUDr. I. Š., advokátkou, o zaplacení 55,784.300,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 145/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 5 Cmo 387/2006-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 25 Cm 145/2005-137, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 55,784.300,- Kč s 3,5% ročním úrokem z prodlení ode dne 30. listopadu 2002 do zaplacení a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co přitakal správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a nevyhověl návrhům žalobce na doplnění dokazování, uvedl, že probíhá-li jiné řízení, v němž má mimo jiné být řešena i otázka platnosti smlouvy, která je posuzována i v tomto řízení, je to pro rozhodnutí v této věci irelevantní. Neshledal ani potřebným, aby řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přerušil, když měl za to, že by znamenalo jen průtahy v řízení, neboť otázku platnosti smlouvy si může posoudit sám jako otázku prejudiciální. Z žalobních tvrzení, uvedených v jiném řízení, se nepodává nic o tom, že by společnost I. B. V. využila svého práva odstoupit od smlouvy o převzetí dluhu ze dne 17. listopadu 2002 (dále jen „smlouva o převzetí dluhu“), jež bylo ujednáno v čl. II. odst. 6 smlouvy, ani nic o tom, že by se nesplnila odkládací podmínka dohodnutá v čl. II. odst. 5 smlouvy o převzetí dluhu.
Odvolací soud opakoval důkaz smlouvu o úplatném převodu cenných papírů uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalované – společností A. H., spol. s r. o. a společností I. B.V. dne 17. listopadu 2002 (dále jen „druhá smlouva“). Konstatoval, že druhá smlouva v sobě nezahrnuje dohodu o převzetí dluhu společnosti A. H., spol. s r. o. vůči společnosti U. G., a. s. v celkové výši 55,784.300,- Kč z titulu nesplacené druhé splátky kupní ceny dle smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 11. prosince 2001 (dále jen „první smlouva“), jak uváděla žalovaná u jednání u odvolacího soudu jako argumentaci pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o převzetí dluhu (z téhož dne), není platná. Ve druhé smlouvě „je vyjádřeno jen to, že převzetí dluhu je protiplněním za převod akcií, je zde tedy vyjádřen jen způsob úhrady kupní ceny za předmětné akcie, když až účinným převzetím dluhu je nárok na kupní cenu uhrazen“. V této smlouvě není totiž výslovně vyjádřeno, konstatoval odvolací soud, že společnost I. B. V. dluh přebírá, a nelze proto z ní samotné vyvozovat, že k převzetí dluhu společnosti A. H., spol. s r. o. vůči U. G., a. s. došlo, jak se domnívá tato společnost. Druhá smlouva však vyjadřuje vůli stran smlouvu o převzetí dluhu uzavřít. Za tím účelem byla právě uzavírána stejného dne další smlouva, přímo označená jako smlouva o převzetí dluhu.
Odvolací soud proto opakoval důkaz i smlouvou o převzetí dluhu, z níž zjistil, „že v preambuli jsou jako účastníci uvedeni I. B. V., dále jen nový dlužník a A. H., spol. s r. o., jednající Ing. B. C., jednatelem, dále jen původní dlužník, s tím, že tato smlouva byla uzavírána za účasti U. G., a. s. , tj. věřitele, který s jejím uzavřením vyslovil souhlas, což stvrdil svým podpisem.“ V úvodních ustanoveních je vymezen stav dluhu původního dlužníka z titulu nesplacené druhé splátky kupní ceny dle první smlouvy, a to částkou 55,784.300,- Kč, v čl. II. se konstatuje, že „původní a nový dlužník se dohodli, že nový dlužník tento dluh přebírá, a to v rozsahu částky 55,784.300,- Kč, že nový dlužník se stává ke dni převzetí dluhu dlužníkem na místo původního dlužníka a v tomto rozsahu a že s tím věřitel souhlasí.“
Smlouva o převzetí dluhu je podepsána novým dlužníkem a věřitelem. Pokud jde o podpis původního dlužníka, pak je ke zkratce „původní dlužník“, která je v celém textu smlouvy, jak vyplývá z vymezení subjektů v záhlaví smlouvy, používána pro označení společnosti A. H., spol. s r. o., jednající jednatelem Ing. B. C., vyznačena obchodní firma C. C., a. s. a dále je strojem psaný údaj Ing. B. C., předseda představenstva, a uveden nečitelný podpis.
Vzhledem k tomu - pokračoval odvolací soud - že použitá zkratka „původní dlužník“, označuje žalovanou, jednající jednatelem Ing. C., je nutno učinit závěr, že v pravé části smlouvy v rubrice pro podpis původního dlužníka jsou ve skutečnosti uvedeny obchodní firmy dvě, a sice A. H., spol. s r. o. jež je označena právě onou zkratkou „původní dlužník“ a navíc je uvedena obchodní firma C. C., a. s. Z výpisů z obchodního rejstříku obou společností, jimiž bylo dokazováno před soudem prvního stupně, se pak podává, že Ing. C. byl jak jednatelem společnosti A. H., spol. s r. o., tak předsedou představenstva C. C., a. s. Byl tedy osobou oprávněnou jednat za obě společnosti, a skutečnost, že u jeho podpisu není uvedeno, že je jednatelem žalované, je nerozhodná, když to, že za tuto společnost jednal jako jednatel, je uvedeno v záhlaví smlouvy o převzetí dluhu. Zásadním shledal odvolací soud to, že Ing. C., který v rozhodné době byl jednatelem společnosti, tuto smlouvu podepsal.
Smlouva o převzetí dluhu se řídí ustanovením občanského zákoníku, a proto je její platnost nutno posuzovat dle ustanovení občanského zákoníku, který v §35 odst. 2 stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením. Z obsahu celé smlouvy má odvolací soud za zřejmé, že původním dlužníkem, tj. osobou, jejíž dluh byl přebírán, byla A. H., spol. s r. o. Podpis Ing. C. je přitom přičleněn ke zkratce „původní dlužník“, která označuje společnost A. H., spol. s r. o.
Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o převzetí dluhu byla uzavřena platně. Správným shledal i závěr, že A. H., spol. s r. o. není v tomto sporu pasivně legitimována, když její dluh vůči U. G., a. s. z první smlouvy ve vymáhané výši převzala se souhlasem věřitele společnost I. B. V.
Před soudem prvního stupně byl mimo jiné proveden i důkaz jinou smlouvou o převzetí dluhu, uzavíranou téhož dne, tj. 17. listopadu 2002, a to mezi I. B. V. a C. C., a. s., která je založena na č. l. 29 – 31, kde věřitelem byla U. b., a. s., Uvedeného dne, tj. 17. listopadu 2002, byla uzavřena i druhá smlouva, na niž navazuje smlouva o převzetí dluhu, jejíž platnost žalobce zpochybňuje. Je tedy zřejmé, že uvedeného dne bylo uzavřeno více smluv, přičemž omylem bylo na smlouvu o převzetí dluhu vyznačena ke zkratce „původní dlužník“ ještě obchodní firma C. C., a. s. Vůle jednajících osob je však z obsahu posuzované smlouvy zřejmá, uzavřel odvolací soud.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázal na ustanovení §237 o. s. ř. odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a co do dovolacího důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, kdy odvolací soud rozhodoval na základě svévolného hodnocení jediné listiny ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Cm 165/2004, aniž by posuzoval další důkazní prostředky v tomto spise obsažené a aniž by vyhodnotil tyto důkazní prostředky zvlášť a ve vzájemných souvislostech a na základě takto vyhodnocených důkazů učinil závěr o prejudiciální otázce.
Za nesprávné považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu proto, že se soud dle jeho mínění beze zbytku nevypořádal se skutečností, zda samotná smlouva o převzetí dluhu, uzavřená mezi společnostmi U. G., a. s., A. H., spol. s r. o. a I. B. V. je smlouvou platnou, když z jejího obsahu není beze všech pochybností zřejmé, za jaký subjekt Ing. B. C. tuto smlouvu uzavřel, zda se tedy jednalo o žalovanou anebo o společnost C. C., a. s. Namítá, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost subjektu a tedy, že A. H. spol. s r. o. nemohla pozbýt pasivní legitimaci v soudním řízení vůči společnosti U. G., a. s. z důvodu převodu závazku na společnost I. B. V. Poukazuje na skutečnost, že v judikatuře vyšších soudů existuje řada judikátů konstatujících, že nesprávné označování subjektů má za následek neplatnost právního úkonu [např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. 22 Ca 283/96 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 9/2002, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvede-li obchodní společnost v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní svou obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, absolutní neplatnost právního úkonu.].
Zásadní právní význam dovolatel připíná k posouzení otázky platnosti smlouvy, která obsahuje údaje o dvou odlišných subjektech, za něž jedná v pozici tatáž fyzická osoba a navrhuje, aby pro posouzení otázky platnosti či neplatnosti smlouvy o převzetí dluhu ze dne 17. listopadu 2002, uzavřené mezi společnostmi U. G., a. s. žalovanou (či C. C., a. s.) a I. B. V., dovolací soud přezkoumal tuto listinu v rámci rozhodování o dovolání.
Konečně dovolatel považuje za nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů ve výrocích, týkajících se náhrady nákladů řízení, když jako správce konkursní podstaty úpadkyně U. G., a. s. je povinen činit v průběhu probíhajícího konkursního řízení veškeré kroky, jimiž by získal do konkursní podstaty jakýkoli majetek úpadkyně a z listin, které získal, vyplývala důvodnost nároku uplatněného žalobou.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
A. H., spol. s r. o. ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaný v časopisu Soudní judikatura č. 6/1998, dle kterého „vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy“, dále na „rozhodnutí Ústavního soudu ÚS 160/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 114, str. 135“, dle kterého „uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý formalizmus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost a došlo tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je vymezen v ustanovení §1 o. s. ř., a v podstatě i práva na soudní ochranu.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Protože v průběhu dovolacího řízení původní žalovaná, A. H., spol. s r. o. zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností C. C., a. s., rozhodl Nejvyšší soud podle §107 odst. 1 o. s. ř. o tom, že nadále bude v řízení pokračovat s právní nástupkyní původní žalované.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o podpis smlouvy o převzetí dluhu, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Dovolací soud neshledal závěry odvolacího soudu ani rozporné s hmotným právem, když odpovídají ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96). Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Protože dovolání není přípustné, nemohl dovolací soud přihlédnout k námitkám dovolatele týkajícím se tvrzených procesních pochybení odvolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu