ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1664.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1664/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka, v právní věci navrhovatele Mgr. P.P., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem o obnovu likvidace obchodní společnosti P. s. r. o. – v likvidaci, a jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 92/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2005, č. j. 5 Cmo 30/2005 – 59, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2004, č. j. 18 Cm 92/2003 – 37 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. října 2004, č. j. 18 Cm 92/2003 – 47), kterým tento soud zamítl návrh na obnovení likvidace společnosti P. s. r. o. – v likvidaci, (dále jen „společnost“) a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.); zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud – s poukazem na ustanovení §75b odst. 1, 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – uvedl, že z obsahu spisu vyplývá a navrhovatel nečiní sporným, že společnost byla „usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2002, č. j. F 21852/2001/C 15853/4/83“ vymazána z obchodního rejstříku ke dni právní moci tohoto usnesení, to je ke dni 27. března 2002. Řízení u Okresního soudu Brno – venkov ve věci sp. zn. 11 C 1142/98, o zaplacení částky 37.800,- Kč s příslušenstvím, bylo zahájeno dne 11. prosince 1998, tedy před výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaná částka bez ohledu na právní posouzení nároku již pojmově nemůže být „dosud neznámým majetkem“, a tedy důvodem pro obnovení likvidace vymazané společnosti. Přitom úprava v odstavci druhém §75b obch. zák. se vztahuje jen na zjištění dosud neznámého majetku společnosti, zatímco úprava v odstavci prvním §75b obch. zák. se vztahuje jak na zjištění dosud neznámého majetku, tak na jiné důležité případy, ovšem za stavu, kdy skončila likvidace, a proto společníci sami nemohou již revokovat své rozhodnutí o likvidaci společnosti (§68 odst. 8 obch. zák.), ale společnost není dosud vymazána z obchodního rejstříku. Protože v dané věci byla společnost z obchodního rejstříku vymazána, nepřichází užití úpravy uvedené v odstavci prvním §75b obch. zák. v úvahu. Pro obnovení likvidace společnosti podle odstavce druhého §75b obch. zák. pak nezjistil odvolací soud předpoklady, protože nebyl zjištěn žádný dosud neznámý majetek společnosti. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně postupem dle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel podrobuje kritice „rigorosně restriktivní“ výklad formulace „zjištění dosud neznámého majetku“ ve smyslu §75b odst. 2 obch. zák. Vyslovuje názor, že tento výklad v daném případě má za následek rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci, které by ve svých důsledcích mohlo znamenat porušení ústavně zaručeného práva navrhovatele na spravedlivé soudní řízení (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolatel namítá, že až teprve potenciální, resp. vysoce pravděpodobné přisouzení žalované částky (v důsledku předmětného závazného právního názoru Krajského soudu v Brně ve věci č. j. 11 C 1442/98) po výmazu společnosti z obchodního rejstříku zjišťuje tuto částku jako neznámý (nový) majetek, který do doby rozhodnutí Krajského soudu v Brně – a zejména před výmazem společnosti z obchodního rejstříku de facto po zamítavém rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov neexistoval; pokud odvolací soud zastává názor, že pohledávka jako majetek existovala reálně a bez ohledu na právní posouzení nároku soudy již před výmazem společnosti a že tedy nelze ustanovení §75b odst. 2 obch. zák. v daném případě aplikovat, dovolatel se domnívá, že toto právní posouzení je nesprávné a že není ani – s ohledem na všechny okolnosti případu – spravedlivé.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze považovat za „dosud neznámý majetek“ ve smyslu ustanovení §75b odst. 2 obch. zák. majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor.
K předestřené právní otázce Nejvyšší soud uzavřel, že majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za dosud neznámý majetek ve smyslu ustanovení §75b odst. 2 obch. zák. zásadně považovat nelze.
V usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004, kde řešil otázku, zda může likvidátor podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku přesto, že probíhá spor o náhradu škody vzniklé společnosti, uzavřel Nejvyšší soud, že rozhodnutí o takovém postupu patří plně do působnosti likvidátora, který také nese za takové rozhodnutí odpovědnost. Tento závěr lze dovodit z ustanovení §71 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. Pokud by likvidátor takovým rozhodnutím způsobil společnosti, popřípadě jejím společníkům škodu, bude za ni odpovídat za podmínek ustanovení §373 a násl. obch. zák.
Od tohoto závěru se odvíjí i rozhodnutí v projednávané věci. Podal-li likvidátor společnosti v době, kdy nebyl ukončen spor o majetek společnosti, návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně v jeho působnosti. Povinností likvidátora za takové situace totiž je, aby posoudil, zda další vedení sporu, a tedy i případné prodloužení likvidace je, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (např. výši částky, o kterou se vede spor, pravděpodobný výsledek sporu, jeho očekávané trvání, sporem vyvolané zvýšení nákladů likvidace apod.), v zájmu společnosti či nikoli. Dospěl-li likvidátor k závěru, že je pro společnost (a její společníky) výhodnější ve sporu nepokračovat a podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, odpovídá, jak shora uvedeno, za škodu způsobenou takovým rozhodnutím společnosti či jejím společníkům, není to ale důvodem k postupu podle ustanovení §75b odst. 2 obch. zák. Takový postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by likvidátor prokázal, že o probíhajícím sporu nevěděl a vzhledem k okolnostem případu, vědět nemohl.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu