ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1728.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1728/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně G. M. A., a. s., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně V. – C., s. r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 104/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 233/2005 - 57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. července 2005, č. j. 12 Cm 104/2004-36, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (G. M. A., a. s.) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně V. – C., s. r. o. určení, že má vůči úpadkyni pohledávku ve výši 89.281,28 Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry.
Uzavřel, že předmětem požadovaného určení je pohledávka žalobkyně z titulu smluvní pokuty, která měla vzniknout 28. ledna 2004 (okamžikem, kdy byla úpadkyni doručena výpověď leasingové smlouvy), tedy stejného dne, kdy bylo vydáno usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně.
Vzhledem k ustanovení §33 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), měl odvolací soud pro výsledek sporu za určující, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu. K tomu vysvětlil, že účinky prohlášení konkursu ve smyslu ustanovení §13 odst. 6 ZKV nastávají již od 00:00 hodin předmětného dne, jelikož zákon o konkursu a vyrovnání nemá zvláštní úpravu počítání času (je nutné vyjít z obecné úpravy obsažené v občanském soudním řádu).
Účinky prohlášení konkursu proto nastávají dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu. Den, kdy bylo usnesení vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu, je též oním „okamžikem“, kdy se dlužník stává úpadcem. I kdyby tedy sporná pohledávka vznikla doručením výpovědi dne 28. ledna 2004, stalo by se tak až v době, kdy byl na majetek dlužnice již prohlášen konkurs. Pohledávka je proto vyloučena z uspokojení v konkursu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu dle §13 odst. 6 ZKV.
Dovolatelka usuzuje, že její pohledávka je po právu, neboť vznikla před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně. Je přesvědčena o tom, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně bylo vyvěšeno na úřední desce soudu v odpoledních hodinách 28. ledna 2004 (poté, co bylo písemné znění vyhotoveno a podepsáno), tedy později, než byla úpadkyni doručena výpověď leasingové smlouvy.
Soudům nižších stupňů dovolatelka vytýká nesprávnost závěru, že účinky prohlášení konkursu nastaly v 00:00 hodin dne 28. ledna 2004. Má za to, že občanský soudní řád nelze v předmětném případě použít, neboť zákon o konkursu a vyrovnání výslovně stanoví, že účinky prohlášení konkursu nastávají vyvěšením na úřední desce soudu.
Jestliže zákon o konkursu a vyrovnání nestanoví, že účinky prohlášení konkursu nastávají dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, je dle dovolatelky zřejmé, že tyto účinky nastanou až okamžikem vyvěšení, tedy přesně v hodinu a minutu vyvěšení. Pro dovolatelčin nárok je tudíž rozhodující skutečná doba prohlášení konkursu. Podle dovolatelky nejde o legislativní nedůslednost, ale o snahu odstranit disproporce mezi prohlášením konkursu a jeho účinky.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení v něm označené právní otázky, dovolacím soudem dosud neřešené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek úpadce (28. ledna 2004) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném k uvedenému datu, tj. naposledy ve znění nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb.
Již na tomto místě přitom Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Čas jako právní skutečnost může být ve vztahu k určité právní události vymezen počátkem, koncem nebo dobou trvání. Doložením času se rozumí stanovení budoucí jisté události, na které závisí vznik, změna nebo zánik nějakého právního následku. Podle toho se rozeznává dies a quo, tj. den (čas), od kterého právní následek vzniká, nebo dies ad quem, tj. den (čas), kterým právní účinky končí. Obecným pravidlem počítání času v této souvislosti je pravidlo, podle kterého vzniká-li v určitý den právo nebo povinnost, vzniká zpravidla počátkem tohoto dne a zaniká-li, pak zpravidla zaniká koncem dne (srov. v literatuře Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 505). V duchu tohoto pravidla (a ve shodě s tím, že zákon o konkursu a vyrovnání nemá zvláštní úpravu počítání času, takže je nutné vyjít (jak uzavřel např. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročníku 1998, části I., pod pořadovým číslem 108) z obecného pravidla počítání času, které platí pro hmotněprávní lhůty i pro procesněprávní lhůty.
Literatura k zákonu o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. dubna 2000 vycházela z toho, že podle tehdejšího znění §13 odst. 4 ZKV (jež určovalo, že účinky prohlášení konkursu nastanou dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu a že tímto dnem se dlužník stává úpadcem) nastávaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka od 00:00 hodin téhož dne, kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu vydáno a vyvěšeno na úřední desce soudu (srov. např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 92).
Podle ustanovení §13 ZKV v rozhodném znění (k 28. lednu 2004), účinky prohlášení konkursu nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil. Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem.
V posuzované věci jde tedy o to, zda změny textu §13 ZKV, k nimž došlo s účinností od 1. května 2000, novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., mohou či mají vést co do počátku účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka k jinému závěru, než jaký před 1. květnem 2000 plynul z §13 odst. 4 ZKV.
Mají-li účinky prohlášení konkursu nastat „vyvěšením usnesení na úřední desce soudu“, pak přichází v úvahu jen dvě možnosti - buď nastávají (jako před 1. květnem 2000) „dnem vyvěšení“ usnesení (bude-li usnesení o prohlášení konkursu vyvěšeno například v 15.00 hod. určitého dne, nastanou účinky předjímané především ustanovením §14 ZKV již od 00:00 hodin uvedeného dne), nebo v hodině a minutě vyvěšení usnesení.
V literatuře byly snášeny argumenty na podporu obou těchto názorů. K názoru, že tyto účinky nastávají i nadále „dnem vyvěšení“, srov. dílo, na které výslovně odkázal odvolací soud a k názoru, že jde o hodinu a minutu vyvěšení srov. dílo Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 363-365 (dále též jen „Komentář“).
Nejvyšší soud k tomu především poznamenává, že smysl a účel změny promítnuté v textu §13 odst. 6 ZKV je obtížně dovoditelný z dokumentů, jež by měly vypovídat o vůli a záměrech zákonodárce. Součástí poslaneckého návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání (projednávaného v Poslanecké Sněmovně /dále též jen „sněmovna“/ v jejím třetím volebním období 1998 - 2002 od 29. dubna 1999 jako sněmovní tisk), jenž vyústil v přijetí zákona č. 105/2000 Sb., se však úprava §13 odst. 6 ZKV stala až na základě pozměňovacího návrhu uplatněného v procesu projednávání tohoto návrhu zákona ve sněmovně. Přitom je zjevné, že inspiračním zdrojem této změny byl vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o konkursu a vyrovnání, předložený sněmovně 8. prosince 1999, evidovaný jako sněmovní tisk a vzatý zpět ve druhém čtení 5. 4. 2000 (poté, co sněmovna 4. dubna 2000 přijala poslaneckou verzi návrhu novely).
Podle článku I. bodu 21. vládního návrhu novely mělo mít ustanovení §13 odst. 6 ZKV podobu, jakou od 1. května 2000 také má, kdežto podle článku I. bodu 19. poslaneckého návrhu novely mělo ustanovení §13 odst. 6 ZKV znít stejně, jako ustanovení §13 odst. 4 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000. Ani důvodová zpráva k článku I. bodům 20 - 22 vládního návrhu novely však podstatu změny, jež se měla promítnout v textu §13 odst. 6 ZKV, neosvětluje a omezuje se na obecné konstatování, podle nějž „ustanovení o usnesení o prohlášení konkursu, jeho doručování a publikaci (§13) přináší dílčí změny, jejichž potřeba vyplynula z aplikace v právní praxi“. Dlužno dodat, že z vládního návrhu novely byl do poslaneckého návrhu novely převzat (a uzákoněn) také obsah bodu 47., na jehož základě ustanovení §26 odst. 2 ZKV s účinností od 1. května 2000 určuje, že probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění úpadce a jeho manžela, stává se správce dnem prohlášení konkursu účastníkem tohoto řízení místo úpadce.
Ustanovení §13 odst. 4 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000 určovalo, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu, již ve větě první („dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu“) a to za použití výrazu, označující určitý časový úsek („den“). Oproti tomu text §13 odst. 6 věty první ZKV v rozhodném znění již tyto účinky pojí jen k provedení určité události („účinky … nastanou vyvěšením usnesení“). Teprve věta druhá §13 odst. 6 ZKV v rozhodném znění hovoří o časovém údaji („Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem.“), ačkoliv spojení „vyvěšením usnesení“ ve významu „okamžik“ z jazykového hlediska vykládat bez dalšího nelze.
Opačný úsudek (totiž, že rozhodující je hodina a minuta vyvěšení) nepodporuje ani zákon o konkursu a vyrovnání (jenž nezná ustanovení obdobné tomu, jež se nachází například v §246 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/, koncipovaného /jako celek/ jinak) ani právní řád České republiky jako celek (jenž u právních úkonů obecně nevyžaduje, aby byly opatřovány údajem o „okamžiku“ svého vzniku. Na tyto aspekty věci ostatně podrobně poukazuje i označený Komentář. Tak kupříkladu ve vazbě na ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV by bylo nezbytné zjišťovat, zda k započtení na majetek podstaty došlo před hodinou vyvěšení, jelikož z vlastního úkonu, jímž k započtení došlo, takový údaj zpravidla zjistitelný nebude). Naopak, ustanovení §26 odst. 2 ZKV v rozhodném znění, vtělené do zákona o konkursu a vyrovnání ke stejnému datu a mající původ (jak popsáno výše) ve stejném inspiračním zdroji, podporuje závěr, že určující je „den vyvěšení“ a nikoli „okamžik vyvěšení“. Vzhledem k textu posledně označeného ustanovení by totiž bylo stěží akceptovatelné, aby účinek prohlášení konkursu spočívající v přerušení řízení o vypořádání společného jmění úpadce a jeho manžela nastal (dle §14 odst. 1 písm. c/ ZKV) v hodině a minutě vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu, ačkoliv se správce konkursní podstaty stal účastníkem tohoto řízení místo úpadce „dnem prohlášení konkursu“ (tj. od 00.00 hodin uvedeného dne). Ke „dni prohlášení konkursu“ váže zákon též oprávnění správce konkursní podstaty popsaná v §26a odst. 1 ZKV a o „dni vyvěšení na úřední desce soudu“ hovoří (v souvislosti s obdobnými typy usnesení) zákon o konkursu a vyrovnání též v §5c nebo v §52 odst. 1.
To vše podporuje závěr obsažený i v napadeném rozhodnutí, k němuž se přiklání i Nejvyšší soud.
Určuje-li ustanovení §33 odst. 1 písm. e/ ZKV, že z uspokojení pohledávek jsou (v konkursu) vyloučeny i smluvní pokuty, pokud by nárok na ně vznikl až po prohlášení konkursu, nelze takovou úpravu logicky interpretovat jinak, než tak, že z upokojení v konkursu je vyloučen nárok na smluvní pokutu vzniklý až v době (byť i ve stejné době), kdy již nastaly /působily/ účinky prohlášení konkursu). Závěr, podle kterého v situaci, kdy nárok na smluvní pokutu v požadovaném rozsahu vznikl dovolatelce dne 28. ledna 2004 (v den prohlášení konkursu na majetek úpadkyně), šlo o smluvní pokutu, na kterou vznikl nárok až po (od) prohlášení konkursu (rozuměj ve stejné době, kdy již nastaly /působily/ účinky prohlášení konkursu), je tudíž správný.
Správný je pak i odtud plynoucí úsudek, že takový nárok je ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 písm. e/ ZKV v rozhodném znění vyloučen z uspokojení v konkursu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu