ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1810.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1810/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci dlužnice M. C., o návrhu věřitelů a/ JUDr. P. T., advokáta, b/ L. C., a. s., zastoupené JUDr. J. P., advokátkou, a c/ M. P., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 1009/99, o dovolání věřitelů JUDr. P. T. a L. C. a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2006, č. j. 1 Ko 53/2006-717, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2006, č.j. 1 Ko 53/2006-717, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. března 2005, č. j. 18 K 1009/99-644, ve spojení s usnesením ze dne 1. prosince 2005, č. j. 18 K 1009/99-694, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh věřitelů JUDr. P. T. (dále jen „první věřitel“), L. C., a. s. (dále jen „druhá věřitelka“) a M. P. (dále jen „třetí věřitelka“) na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (M. C.). Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí o tomto návrhu, když předchozí dvě usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice (z 5. února 2002 a 5. listopadu 2003) zrušil k odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze (první usnesením ze dne 20. února 2003, č. j. 2 Ko 158/2002-227 a druhé usnesením ze dne 9. června 2004, č. j. 1 Ko 52/2004, 1 Ko 302/2001-538).
Soud prvního stupně - jsa vázán právním názorem odvolacího soudu - dospěl k závěru, že dlužnice není v úpadku, a to zejména proto, že pouze první věřitel je aktivně legitimován k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Dodal, že ze zprávy správce konkursní podstaty, doručené mu 2. srpna 2004, vyplývá, že na účtu konkursní podstaty zbylo 4,013.323,74 Kč. Vzhledem k tomu, že byla osvědčena pouze pohledávka prvního věřitele v částce 2,000.000,- Kč, usoudil, že dlužnice je schopna své závazky plnit.
Vrchní soud v Praze k odvolání všech navrhujících věřitelů ve výroku označeným usnesením (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil.
Také odvolací soud uzavřel, že první věřitel osvědčil svou pohledávku vůči dlužnici z titulu dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 3. června 1994 (dále též jen „dohoda“) ve výši 2,000.000,- Kč, kterou měla dlužnice (podle článku III. bodu 2 dohody) zaplatit do dvaceti dnů od podpisu dohody a kterou dlužnice ve smyslu §558 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) písemně uznala 25. května 1998.
K pohledávkám druhé věřitelky odvolací soud uvedl, že:
1/ Pohledávku ve výši 3,378.304,- Kč (představující podíl na příjmech z domu v Ch. za pronájem nebytových prostor v přízemí domu) a pohledávku ve výši 1,436.776,- Kč (představující podíl na příjmech z prvního a druhého patra uvedeného domu), postoupil druhé věřitelce první věřitel dne 5. března 1999, tedy dvanáct dní před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice.
Na tomto základě uzavřel, že účelem postoupení shora zmíněných pohledávek bylo vytvoření podmínek pro prohlášení konkursu (zajistit existenci dalšího věřitele dlužnice), pročež je namístě aplikace ustanovení §265 obchodního zákoníku. Námitku druhé věřitelky, podle níž postoupením uvedených pohledávek se nezajišťovala existence dalšího věřitele, protože věřitelem dlužnice byla již před jejich postoupením, neměl za důvodnou.
2/ U pohledávky ve výši 2,793.083,- Kč vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené dne 4. listopadu 1991 mezi prvním věřitelem a K. b., a. s. (dále jen „smlouva o úvěru“) odvolací soud zdůraznil, že (osobním) dlužníkem ze smlouvy o úvěru je první věřitel. K zajištění tohoto úvěru bylo zřízeno zástavní právo k 1/2 nemovitosti tehdy ve vlastnictví prvního věřitele (označené výše pod bodem 1/). Podáním ze dne 21. května 1998 K. b. a. s. oznámila prvnímu věřiteli, jako (osobnímu) dlužníkovi, že pohledávky vyplývající z úvěrových smluv byly postoupeny P. K. a následně pak druhé věřitelce.
Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že tato pohledávka není pohledávkou vůči dlužnici, nýbrž vůči prvnímu věřiteli, přičemž druhá věřitelka se mohla domáhat uspokojení této pohledávky výkonem zástavního práva zřízeného na uvedené nemovitosti ve smyslu ustanovení §165 obč. zák. Tvrzení druhé věřitelky, podle něhož po zpeněžení nemovitosti, na níž vázlo zástavní právo zajišťující její pohledávku za prvním věřitelem, má nyní pohledávku za dlužnicí, nelze podle názoru odvolacího soudu bez dalšího přijmout, neboť zpeněžením nemovitosti po nepravomocném prohlášení konkursu na majetek dlužnice (po 5. únoru 2002) zástavní právo na ní váznoucí ve prospěch druhé věřitelky zaniklo a není důvod v konkursu předběžně, tedy mimo nalézací řízení, posuzovat všechny okolnosti rozhodné pro závěr, zda by se mohla uspokojení uvedené pohledávky domáhat přímo na dlužnici, jež původně měla jen povinnost strpět uspokojení pohledávky věřitele prodejem zástavy, nikoli však povinnost dluh uhradit.
Pohledávku třetí věřitelky ve výši 300.000,- Kč (z titulu „úhrady nájemného na základě neplatné nájemní smlouvy“) neměl odvolací soud za osvědčenou. Z tvrzení třetí věřitelky totiž vyplývá, že na základě neplatné nájemní smlouvy užívala pronajaté nebytové prostory a vznikla jí tedy bezesmluvním užíváním povinnost uhradit „určitou částku“ z „důvodu bezdůvodného obohacení“. Přitom „její výši nelze bez provedení potřebných důkazů zjistit“, „potřeba provedení takovéhoto dokazování zjevně přesahuje meze konkursního řízení“ a konkursní soud zásadně není povolán k tomu, aby v rámci řízení o prohlášení konkursu takto rozsáhlé dokazování vedl. Nadto - pokračoval odvolací soud - „dlužnice má dostatek finančních prostředků i na úhradu této pohledávky, avšak není ochotna ji uhradit, protože ji neuznává“. Dodal, že obdobně je tomu i v případě pohledávek ve výši 10.000,- Kč a 23.444,- Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za úhradu servisních prací a úhradu provedených oprav v nebytových prostorách.
Současně zdůraznil, že dle zprávy správce konkursní podstaty ze dne 4. prosince 2003 činily finanční prostředky dlužnice celkem 5,344.303,85 Kč; dlužnice má tedy dostatek finančních prostředků na úhradu pohledávky prvního věřitele a pohledávky druhé a třetí věřitelky „neuznává a není je ochotna uhradit“.
K pohledávce Finančního úřadu v Ch. odvolací soud uvedl, že tato vznikla až v době po nepravomocném prohlášení konkursu na majetek dlužnice (po 5. únoru 2002) a byla dne 25. srpna 2006 zcela uhrazena.
Jelikož v průběhu řízení nebylo osvědčeno, že dlužnice má více věřitelů, a je proto v úpadku ve formě insolvence, nejsou splněny předpoklady pro prohlášení konkursu na její majetek; proto odvolací soud s poukazem na ustanovení §1 odst. 2 a 3, §4 odst. 2 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podali první věřitel a druhá věřitelka dovolání, namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Druhá věřitelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle kterých nemá pohledávku za dlužnicí, odkazujíc přitom na ustanovení §129c odst. 3 hospodářského zákoníku, s tím, že „dlužnice převzala ideální jednu polovinu nemovitostí, na kterých vázlo zástavní právo, pročež odpovídá za uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno. Jde o pohledávku, kterou je dlužnice povinna uspokojit vedle „původního dlužníka“ (rozuměj prvního věřitele). V situaci, kdy v průběhu konkursního řízení byla zástava dne 29. ledna 2003 zpeněžena a zástavní právo zaniklo, má druhá věřitelka (jako „zástavní věřitelka“) právo na to, aby její pohledávka byla uspokojena z výtěžku prodeje zástavy. Tomu faktický stav neodpovídá, když „finanční prostředky získané prodejem zástavy získala dlužnice“, aniž by „částku odpovídající jedné polovině výtěžku zpeněžení (jedné polovině z částky 5,198.620,- Kč) druhé věřitelce vydala.
Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu o účelovém postoupení pohledávek ve výši 1,436.776,- Kč a 600.000,- Kč prvním věřitelem, když zmíněným postoupením nedošlo ke zvýšení počtu věřitelů, nýbrž druhá věřitelka nabyla další (nikoli první) pohledávky za dlužnicí.
Ohledně osvědčení pohledávky třetí věřitelky zdůrazňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, přičemž povinnost dlužnice vrátit plnění (nájemné) přijaté na základě neplatné nájemní smlouvy nelze zpochybnit; přitom v konkursním řízení „je řešena pohledávka z neplatné smlouvy“, která vznikla třetí věřitelce za dlužnicí a nikoli pohledávka dlužnice touto věřitelkou.
Konečně namítá, že zaplatila-li dlužnice dne 25. srpna 2006 pohledávku Finančního úřadu v Ch., protiprávně zvýhodnila jednoho z věřitelů.
První věřitel se plně ztotožnil s důvody dovolání, jak je formulovala druhá věřitelka, s tím, že v řízení byly osvědčeny nejen pohledávky všech navrhujících věřitelů, nýbrž i pohledávka Finančního úřadu v Ch.
V následných podáních oba dovolatelé doplňují, že právní závěr odvolacího soudu odporuje judikatuře Nejvyššího soudu představované rozhodnutími sp. zn. 29 Cdo 396/2003 (správně jde o rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněné pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 29 Cdo 961/2006 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněný pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Třetí věřitelka považuje dovolání podané prvním věřitelem za opodstatněné.
Dlužnice navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodná odmítl, zdůrazňujíc, že návrh na prohlášení konkursu na její majetek byl podán „účelově a nesprávně“.
Dovolání prvního věřitele a druhé věřitelky jsou přípustná podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jsou i důvodná.
Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.) - přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu především co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 ZKV účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (odstavec 1). Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba, je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v případě dlužnice nejsou dány předpoklady pro prohlášení konkursu na její majetek, když nemá více věřitelů (jediným věřitelem s osvědčenou pohledávkou je první věřitel), Nejvyšší soud nesouhlasí.
Jakkoli není pochyb o tom, že zpeněžením zástavy v konkursu (v daném případě v době poté, kdy soud prvního stupně nepravomocným rozhodnutím prohlásil konkurs na majetek dlužnice) zástavní právo zaniká (§28 odst. 1 a 5 ZKV), neznamená to, že by - a to i v případě, kdy po zpeněžení zástavy dojde ke zrušení konkursu - zajištěný věřitel neměl právo na vyplacení příslušné části čistého výtěžku zpeněžení zástavy. Výplatu odpovídající části čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na takového konkursního věřitele provede správce konkursní podstaty v mezích činnosti, k níž je povinen v době od zrušení konkursu do doby, než jej konkursní soud zprostí funkce. Neučiní-li tak a zůstane-li výtěžek zpeněžení „v majetku“ zástavního dlužníka (odlišného od osobního dlužníka), má zástavní věřitel právo na vyplacení výtěžku zpeněžení (maximálně v rozsahu pohledávky původně zástavním právem zajištěné) [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Jde-li o zástavní právo zřízené smluvně podle ustanovení §129c hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 613/2007, uzavřel, že změnou v osobě vlastníka zastavené věci nezaniká zástavní právo; nabyvatel věci zatížené zástavním právem se ale nestává zástavním dlužníkem a takovou věc nelze postupem podle §27 odst. 5 ZKV sepsat do konkursní podstaty osobního dlužníka. Osoba, které vznikl smluvním převzetím věci zastavené smluvně podle hospodářského zákoníku závazek ve smyslu §129c odst. 2 hosp. zák., je osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávky vůči úpadci (§27 odst. 5 ZKV). Nesplní-li taková osoba závazek podle §129c odst. 2 hosp. zák. po výzvě správce konkursní podstaty dobrovolně, může se správce konkursní podstaty domáhat jeho splnění žalobou o zaplacení příslušné částky (limitované hodnotou nabyté zástavy) do konkursní podstaty; s takto získanou částkou pak nakládá jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu §28 odst. 2 ZKV.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům do značné míry ztrácí na významu rovněž argumentace odvolacího soudu, podle níž první věřitel postoupil druhé věřitelce pohledávky v částkách 3,378.304,- Kč a 1,436.776,- Kč účelově, aby vytvořil podmínky pro prohlášení konkursu na majetek dlužnice (pluralitu věřitelů). Došlo-li by totiž v důsledku postoupení pohledávky pouze k tomu, že by druhá věřitelka postoupením nabyla (jen) další pohledávky za dlužnicí původně svědčící jinému věřiteli, již z tohoto důvodu by nebylo možno hovořit o šikanózním výkladu práva (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 141).
Nesprávnou konečně Nejvyšší soud shledává i argumentaci odvolacího soudu, podle níž v řízení nebyla osvědčena pohledávka třetí věřitelky (rozuměj pohledávka vzniklá úhradou nájemného za užívání nebytových prostor podle absolutně neplatné nájemní smlouvy), založenou na tom, že „výši pohledávky nelze bez provedení potřebných důkazů zjistit“. Závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, je totiž možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku (bod XIII. stanoviska občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) [k výkladu ustanovení §451 a §457 obč. zák. dále srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 53/2000 a 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož není splněn předpoklad plurality věřitelů dlužnice, není správné, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolateli uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při řešení otázky, zda nešlo o šikanózní návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, přihlédne i k tomu, že první věřitel je osobním dlužníkem druhé věřitelky, přičemž uhradil-li by svůj dluh ze smlouvy o úvěru, nebylo by zde ani pohledávky druhé věřitelky vůči dlužnici; v této souvislosti rovněž vyhodnotí, zda mezi prvním věřitelem a druhou věřitelkou lze hovořit o personálním propojení (viz skutečnosti obsažené ve výpisu z obchodního rejstříku druhé věřitelky, jež v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu