ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1822.2007.2
sp. zn. 29 Cdo 1822/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně B. G., a. s., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti žalovaným 1/ C.P., a. s. „v likvidaci“, 2/ Z. P. a 3/ JUDr. J.H., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně C.C., a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 146/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 13 Cmo 145/2006-146, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 13 Cmo 145/2006 146, se zrušuje v prvním potvrzujícím výroku o věci samé a ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a první a třetím žalovanými a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 5 Cm 146/2002-71, určil Městský soud v Praze, že žalobkyně má za úpadkyní C.C., a. s. v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 37/2001 po právu pohledávku ve výši 40 miliónů Kč s příslušenstvím, tj. s úrokem z prodlení ve výši 5.413.698,- Kč (bod I. výroku). Dále žalobu zamítl co do určení, že žalobkyně má za úpadkyní po právu pohledávku ve výši 98.800.000,- Kč (bod II. výroku) a (pro předčasnost) co do určení, že ke všem výše označeným pohledávkám náleží žalobkyni právo na oddělené uspokojení (bod III. výroku). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Ve vztahu k pohledávce ve výši 98.800.000,- Kč soud po provedeném dokazování uzavřel, že šlo o sjednanou smluvní pokutu pro případ prodlení se splacením půjčky, kterou žalobkyně poskytla pozdější úpadkyni na základě smlouvy o půjčce uzavřené 26. listopadu 2000 ve výši 80 miliónů Kč. V rozsahu týkajícím se požadavku na určení pravosti a výše pohledávky ze smluvní pokuty pak soud žalobu zamítl proto, že ji shledal nepřiměřeně vysokou (rozpornou s obecně uznávanými pravidly a zásadami mravního řádu, jakož i zvyklostmi provázejícími obchodní styk a běžnou obchodní praxi), maje výkon práva na její zaplacení za rozporný s dobrými mravy a tudíž za absolutně neplatný dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok), zastavil odvolací řízení proti druhému žalovanému a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným (čtvrtý výrok).
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. listopadu 2000 půjčila žalobkyně pozdější úpadkyni částku 80 miliónů Kč; dluh měl být splacen do 31. ledna 2001. Pro případ prodlení s úhradou dluhu byla věřitelka dle smlouvy oprávněna uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení.
2/ Žalobkyně (jako postupitelka) uzavřela se společností R. e. – i., s. r. o. (dále též jen „R.“) jako postupnicí dne 17. září 2001 smlouvou o postoupení pohledávky, kterou měla vůči pozdější úpadkyni ze smlouvy o půjčce ve výši 40 miliónů Kč (dále též jen „první postupní smlouva“), což postupitelka 23. října 2001 oznámila pozdější úpadkyni.
3/ R. (jako postupitelka) uzavřela se žalobkyní jako postupnicí dne 20. prosince 2002 smlouvou o postoupení pohledávky, kterou pohledávku nabytou první postupní smlouvou postoupila zpět žalobkyni (dále též jen „druhá postupní smlouva“).
Odvolací soud akcentoval jako správný závěr soudu prvního stupně, že smluvní pokuta představuje samostatný nárok nemající charakter příslušenství pohledávky. Při zkoumání postupních smluv pak odvolací soud uzavřel, že předmětem první postupní smlouvy nebylo právo na zaplacení smluvní pokuty (to podle něj neplyne ani z ujednání obsaženého v článku 2.1 první postupní smlouvy o tom, že „na postupníka přecházejí příslušná práva věřitele“). Odtud dovodil, že nenabyla-li společnost R. tato práva od žalobkyně, nemohla je na žalobkyni ani převést zpět, na čemž nic nemění ani skutečnost, že ve druhé postupní smlouvě jsou práva ze smluvní pokuty uvedena jako příslušenství převáděné pohledávky. Žalobkyni proto v konkursu nesvědčí právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty, které přihláškou uplatnila (před zpětným postoupením) společnost R., jež ho první postupní smlouvou nenabyla.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, zda s postupovanou pohledávkou přecházejí na postupníka vedle příslušenství pohledávky rovněž tzv. vedlejší práva, v daném případě práva z ujednání o smluvní pokutě.
Závěr odvolacího soudu, že práva ze smluvní pokuty nebyla postoupena, jelikož ta není příslušenstvím pohledávky a v první postupní smlouvě není výslovně zmíněna, za správný nemá.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je v rozporu s jeho předchozí judikaturou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výkladem ustanovení §524 a násl. obč. zák. co do otázek, jejichž zodpovězení bylo určující pro výsledek odvolacího řízení, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam formuloval a odůvodnil závěr, od nějž nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci a podle kterého postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného.
Napadené rozhodnutí, jež je s tímto závěrem v rozporu, proto správné není a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek v prvním potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích (druhý a třetí výrok) o nákladech řízení mezi žalobkyní a první a třetím žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu