Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2009, sp. zn. 29 Cdo 1844/2007 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1844.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1844.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1844/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce A. H., zastoupeného Mgr. A.K., advokátkou, , proti žalované R., R. s. s. r. o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, o zaplacení částky 1,094.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 582/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 414/2006-249, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 414/2006-249, se s výjimkou měnícího výroku ve věci samé, jímž byla žaloba o zaplacení částky 5.000,- Kč s 11% úrokem od 24. července 2002 do zaplacení zamítnuta, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 21. dubna 2006, č. j. 6 C 582/2002-210, (mimo jiné) uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,093.660,- Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 1,094.560,- Kč od 24. července 2002 do 3. února 2006 a s 11% úrokem z prodlení z částky 1,093.660,- Kč od 4. února 2006 do zaplacení. Soud prvního stupně, vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 35/2005“), jímž byly zrušeny předchozí rozsudky soudů obou stupňů v projednávané věci a z toho, že „v průběhu řízení byl odstraněn spor mezi účastníky ve věci, na kterou smlouvu o úvěru má být postupně uhrazená částka ve výši 1,494,560,- Kč uhrazena“ [v předchozí fázi řízení byl žalobce názoru, že zmíněná částka je úhradou dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 28. dubna 1998 (dále jen „první smlouva o úvěru“), přičemž následně v souladu s právním názorem žalované konstatoval, že placení se týkalo dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne21. prosince 1998 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“) - srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. dubna 2006 a v něm obsažená tvrzení žalobce ohledně toho, jak „započítával jednotlivé platby žalované“], shledal žalobní požadavek v rozsahu výše uvedeném opodstatněným. Přitom zdůraznil, že obě smlouvy o úvěru byly uzavřeny v souladu s ustanovením §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“); skutečnost, že v nich nebyla uvedena konkrétní výše úroků, které má dlužník povinnost věřiteli platit, nemá za následek jejich neplatnosti, nýbrž je důvodem pro určení výše úroků podle ustanovení §502 obch. zák. Za situace, „kdy mezi účastníky již není sporu o tom, na kterou úvěrovou smlouvu mělo být započítáváno postupné plnění ve výši 1,494.560,- Kč“, považoval za bezpředmětné zabývat se „výkladem a dokazováním“ ve smyslu ustanovení §330 obch. zák. Přitom vyšel ze zásady formulované v ustanovení §330 odst. 2 obch. zák., podle níž při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak, což se v daném případě nestalo. Cituje ustanovení §580 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) a ustanovení §358 obch. zák., soud prvního stupně dále uzavřel, že není důvodná žalovanou vznesená námitka započtení, podle níž proti pohledávce, jejíž úhrada je předmětem řízení, dopisem ze dne 4. června 2004, jednostranně započetla svoji pohledávku z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvách o úvěru. V této souvislosti akcentoval, že v okamžiku tvrzeného započtení jednak nebyla pohledávka z titulu smluvní pokuty splatná, jednak právo žalované „žádat o zaplacení smluvní pokuty“ z první smlouvy o úvěru zaniklo 25. dubna 2002, kdy byla mezi účastníky podepsána kupní smlouva o prodeji nemovitostí, ve které se účastníci dohodli, že jejím podpisem jsou vyrovnány „veškeré závazky z pohledávky“ z první smlouvy o úvěru. Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 31 Co 414/2006-249, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 5.000,- Kč s 11% úrokem od 24. července 2002 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - vyhodnotil obě smlouvy o úvěru jako platné právní úkony podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. Neakceptoval „názor“ žalované, že zaplacená částka 1,494.560,- Kč „byla dohodou započtena“ na úhradu druhého úvěru a měl za nepochybné, že dříve splatným úvěrem byl úvěr poskytnutý podle první smlouvy o úvěru, kdy „zajištění tohoto úvěru mezi účastníky uzavřenou zástavní smlouvou ze dne 9. července 1998 zajišťovala pohledávku zástavního věřitele (v tomto řízení žalobce) toliko do celkové výše 13,000.000,- Kč a zbytek pohledávky nebyl zajištěn“. V situaci, kdy žalovaná při placení neuvedla, na který z dluhů chce plnit, odvolací soud uzavřel, že šlo o placení na dluh z první smlouvy o úvěru. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.. Dovolatelka akcentuje, že posouzení otázky, na který z obou poskytnutých úvěrů „má být započítána“ částka 1,494.560,- Kč, odvolacím soudem se neshoduje „s argumentací“ soudu prvního stupně a je v tomto smyslu překvapivé. Tvrzení odvolacího soudu, podle něhož byla pohledávka z první smlouvy o úvěru zajištěna toliko do celkové částky 13,000.000,- Kč a zbytek pohledávky zajištěn nebyl, nic nemění na faktu, že pohledávka z druhé smlouvy o úvěru nebyla zajištěna vůbec, pročež v souladu s ustanovením §330 odst. 3 obch. zák. měla být výše zmíněná částka „použita“ na úhradu dluhu z druhé smlouvy o úvěru. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud již v R 35/2005 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li dlužník v obchodněprávním vztahu plnit věřiteli více svých peněžitých závazků, je na vůli dlužníka, na který ze závazků plnění poskytne, nestačí-li toto plnění pokrýt všechny závazky. Není-li dlužníkem nejpozději při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, je dlužník tohoto oprávnění zbaven a ve smyslu ustanovení §330 odst. 3 obch. zák. platí, že úhrada se týká závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Odvolací soud se s otázkou, zda a jak jsou jednotlivé závazky (jejich splnění) zajištěny, v důvodech rozhodnutí vypořádal tak, že pohledávka z první smlouvy o úvěru byla zajištěna „zástavní smlouvou ze dne 9. července 1998“ … „toliko do celkové výše 13,000.000,- Kč a zbytek pohledávky nebyl zajištěn“, aniž se současně jakkoli zmínil o tom, zda a v jakém rozsahu byla zajištěna pohledávka z druhé smlouvy o úvěru. Jeho závěr, že platby žalované ve výši 1,494.560,- Kč se v situaci, kdy žalovaná neurčila, který z více závazků platí, vztahují k první smlouvě o úvěru, je tak přinejmenším neúplný a tudíž nesprávný. Navíc odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí zcela mlčí o tom, že soud prvního stupně považoval otázku, na kterou pohledávku (rozuměj, zda z první nebo druhé smlouvy o úvěru) mělo být poskytnuté plnění „započítáno“, za nespornou, což při nezměněném názoru žalované a stanovisku žalobce prezentovaném u jednání 12. dubna 2006 nemohlo znamenat, než že se sporná platba při respektování kritérií obsažených v ustanovení §330 obch. zák. vztahovala k pohledávce z druhé smlouvy o úvěru. Jelikož dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovolání dotčeném, tj. s výjimkou měnícího výroku ve věci samé, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu - při plném respektování závěrů formulovaných v R 35/2005 - posoudit, zda závazkem, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, je závazek vyplývající z první či druhé smlouvy o úvěru s tím, že bude-li možno za použití tohoto kritéria určit závazek, jehož se úhrada ze strany žalované týkala, nepřehlédne, že ve vztahu k takto určenému závazku se placení započte nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak (§330 odst. 2 obch. zák.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. května 2009 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/27/2009
Spisová značka:29 Cdo 1844/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1844.2007.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08