ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1906.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1906/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Č. r., Č.s. s. z., K.s. s.z. p. J. k., za účasti O. T., zastoupeného JUDr. J.P., advokátem o zrušení společnosti A.J. s. r. o., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 135/2006, o dovolání O. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 14 Cmo 410/2006 - 32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 2. srpna 2006, č. j. 47 Cm 135/2006 - 21, kterým Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o přibrání O. T. společníka obchodní společnosti A. J. s. r. o. (dále jen „společnost“) jako účastníka do řízení (I. výrok), rozhodl o zrušení společnosti s likvidací (II. výrok), jmenoval O. T. likvidátorem (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok).
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že podle §71 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) při likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu jmenuje likvidátora soud, který o zrušení společnosti rozhodl a poukázal na možnost jmenovat likvidátorem i bez jeho souhlasu některého ze společníků nebo statutární orgán. Odvolací soud dále akcentoval, že O. T. je jediným společníkem společnosti a je zapsán jako poslední jednatel. Okolnosti, za nichž v roce 1997 smluvně obchodní podíl získal a stal se jednatelem společnosti, shledal odvolací soud v dané věci bez významu, naopak za podstatnou označil skutečnost, že se společníkem i jednatelem společnosti stal. Odvolací soud dále poukázal na to, že O. T. v řízení nenabídl důkazy svědčící o tom, že obsah rejstříkového spisu neodpovídá skutečnosti. Uzavřel, že měl-li způsobilost stát se jednatelem společnosti, musí být schopen zastat i funkci likvidátora; problémy s účetnictvím společnosti, na které poukazoval, pak musí řešit každý likvidátor. Z uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal O. T. dovolání, ve kterém namítá, že je nepřípustné jmenovat likvidátora, když tuto funkci vykonávat nemůže, protože výkonu této funkce není schopen, dále namítá, že nelze uložit placení soudního poplatku tomu, o němž je předem známo, že tuto povinnost není schopen splnit, a že jsou u něho dány podmínky pro osvobození od placení soudního poplatku.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání doporučuje, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl v části o jmenování likvidátora a aby jmenoval likvidátora ze seznamu správců konkursní podstaty.
Dovolání není přípustné.
Proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti společnosti zaplatit soudní poplatek není dovolání přípustné, protože ve vztahu k němu nejsou splněny podmínky žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel založil dovolání na tom, že soud jej jmenoval likvidátorem společnosti přes jeho nesouhlas s tím, že pokud je společníkem a jednatelem, je schopen být i likvidátorem. Má za to, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci likvidátora vykonával, když tuto dle svého tvrzení schopen vykonávat ani není. Napadá i společnosti uloženou povinnost uhradit soudní poplatek s odůvodněním, že „tento poplatek není z čeho zaplatit, ani z čeho vymáhat“.
Z uvedeného je patrno, že právní závěr odvolacího soudu postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné, přičemž Nejvyšší sou neshledal ani rozpor napadeného usnesení s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl v dovolacím řízení úspěch a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu