ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2008.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2008/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. B. F. L., zastoupené JUDr. P. V., Ph.D., advokátem, proti žalované C. a l. T., a. s., zastoupené JUDr. J. Š., Ph.D., advokátem, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 215/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 29 Co 336/2006-227, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2007, č. j. 29 Co 336/2006-258, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 29 Co 336/2006-227, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2007, č. j. 29 Co 336/2006-258, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 11 C 215/2003-89, zamítl žalobu o zaplacení částky 2,000.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 18. února 2002 do zaplacení a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a O. S. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena 20. června 1997 smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 2,500.000,-Kč (dále jen „úvěr“). Právní předchůdkyně žalované - společnost S., a. s., (dále jen „společnost“) - převzala na základě prohlášení ručitele z 11. června 1997 (dále jen „ručitelské prohlášení“) ručitelský závazek za úvěr do výše 2,000.000,- Kč včetně úroků. Ručitelské prohlášení podepsal za společnost člen představenstva a ředitel společnosti Ing. T.F.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ručitelský závazek platně nevznikl. Ing. T.F. podepsal ručitelské prohlášení na základě plné moci udělené 22. června 1995 předsedou představenstva společnosti Ing. R. L. a členem představenstva M. O. Podle zápisu v obchodním rejstříku však jmenovaní nebyli v době podepsání plné moci oprávněni jednat za společnost. Ing. R.L. byl předsedou představenstva od 24. listopadu 1995 do 21. ledna 1997, M. O. byl ve stejné době členem představenstva. Plná moc byla navíc udělena dvěma osobám, bez bližšího určení a podle ustanovení §31 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), není-li v plné moci udělené několika zmocněncům určeno jinak, musí jednat všichni společně. Ing. T. F. nemohl za společnost ručitelské prohlášení podepsat ani jako člen představenstva a ředitel společnosti, tedy jako osoba jednající za společnost podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., a to s ohledem na zápis „způsobu podepisování“ za společnost v obchodním rejstříku v rozhodné době (tj. v době podpisu ručitelského prohlášení), podle něhož „za společnost se podepisují buď společně všichni členové představenstva, nebo společně předseda představenstva a jeden člen představenstva, a nebo ředitel společnosti, případně další osoby, kteří byli předsedou představenstva a jedním členem představenstva k tomu písemně zmocněni“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 18. února 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 974/2005 (jde o rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. července 2004, č. j. 29 Co 329/2004-124, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení), potud, že mu uložil zkoumat, zda ručitelský závazek platně vznikl, tedy vyhodnotit, zda Ing. F. byl oprávněn jednat za společnost jako zákonný zástupce (§15 obch. zák. a §20 odst. 2 obč. zák.), popř. jako zástupce na základě plné moci.
Odvolací soud opakoval a doplnil dokazování - mimo jiné - výslechem Ing. T. F., Mgr. M. H. a stanovami společnosti. Ing. T. F., slyšen jako svědek, uvedl, že jeho pracovní náplní jako ředitele společnosti bylo operativní řízení. Mezi běžnou a letitou praxi patřilo i podepisování ručitelských závazků; v době podpisu ručitelského prohlášení byl představenstvem společnosti stanoven limit 2,500.000,- Kč pro poskytnutí ručení drobným zemědělcům, kteří dluh spláceli v naturáliích - cukrové řepě. Svědek si nevzpomínal, že by činnost ředitele byla definována jinde než ve stanovách. Jednání a podepisování za společnost bylo ve stanovách společnosti upraveno shodně se zápisem v obchodním rejstříku.
Z výslechu svědka Mgr. M. H., bývalého člena představenstva společnosti, odvolací soud zjistil, že v době podepsání ručitelského prohlášení byl Ing. T. F. jako ředitel společnosti oprávněn podepisovat smlouvy z titulu své funkce. Na podepisování ručitelských závazků si svědek nevzpomínal.
Vázán právním názorem dovolacího soudu, odvolací soud uvedl, že s přihlédnutím k zápisu způsobu jednání a podepisování za společnost v obchodním rejstříku v rozhodné době, podepsal-li Ing. T.F. ručitelský závazek, nešlo o „přímé a navenek neomezené jednání akciové společnosti, tj. jednání statutárního orgánu.“ S ohledem na postavení Ing. T. F. jako ředitele společnosti a zároveň místopředsedy jejího představenstva a na to, že z výslechů svědků bylo zjištěno, že byl pověřen řízením společnosti jako celku a zajišťováním celého jejího provozu, dospěl odvolací soud k závěru, že podpis ručitelského prohlášení ředitelem společnosti lze považovat za právní úkon učiněný v souladu s obchodní praxí. Uzavřel, že Ing. F. byl k podepsání ručitelského prohlášení zmocněn ze zákona ve smyslu ustanovení §15 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 1997), ručitelský závazek právní předchůdkyně žalované ve smyslu ustanovení §303 a násl. obch. zák. platně vznikl, nárok žalobkyně byl prokázán a žalovaná byla řádně vyzvána k plnění v době před prohlášením konkursu na majetek dlužníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že Ing. T. F. byl oprávněn z titulu funkce ředitele společnosti podepsat ručitelské prohlášení samostatně jako její zákonný zástupce podle §15 obch. zák., aniž by zohlednil platnost plné moci udělené jmenovanému k podpisu ručitelského prohlášení, na niž bylo v tomto prohlášení výslovně odkázáno. Má za to, že jmenovaný nebyl ani jako ředitel společnosti oprávněn ručitelské prohlášení podepsat bez zvláštní plné moci, protože je v něm uvedeno, že společnost zastupuje na základě plné moci Ing. T.F. jako člen představenstva. Způsob podpisu ručitelského prohlášení tak byl jednoznačně vymezen a z jednání právní předchůdkyně žalobkyně vyplývá, že si byla vědoma skutečnosti, že jmenovaný není oprávněn jednat za společnost bez zvláštní plné moci. Závěr odvolacího soudu o tom, že podepsal-li Ing. T.F. ručitelské prohlášení, nešlo o přímé a navenek neomezené jednání společnosti, tj. o jednání statutárního orgánu, je nesprávný a nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje, že Ing. T. F. ručitelské prohlášení podepsal jako člen statutárního orgánu společnosti, nikoliv jako její ředitel. Vyjadřuje přesvědčení, že ručitelský závazek platně nevznikl, protože jmenovaný nebyl oprávněn je podepsat ani jako ředitel společnosti podle §15 obch. zák. a §20 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud pominul, že podle §15 obch. zák. musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to, že jde o osobu pověřenou určitou činností a že tato činnost souvisí s provozem podniku. Zdůrazňuje, že podpis ručitelského prohlášení už ze samé jeho podstaty zajišťovacího institutu nelze považovat za činnost, či dokonce za obvyklou činnost při provozu podniku, protože s provozem podniku na rozdíl od smluvních či finančních závazků týkajících se samotné společnosti a jejího provozu vůbec nesouvisí, poskytování záruk za závazky třetích osob nepatří k předmětu podnikání dovolatelky. Závěr odvolacího soudu proto není správný.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
V průběhu dovolacího řízení společnost C. T. a. s., změnila své obchodní jméno ke dni 1. listopadu 2007 na C.a l. T., a. s. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalované v záhlaví rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Podle ustanovení §15 obch. zák. (ve znění účinném v době podpisu ručitelského prohlášení) kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož Ing. T. F. jako ředitel společnosti - a zároveň místopředseda jejího představenstva v rozhodné době - byl oprávněn podle §15 obch. zák. k podpisu ručitelského prohlášení, protože byl pověřen řízením společnosti jako celku a zajišťováním jejího provozu, přičemž ve společnosti šlo o zavedenou praxi.
V době po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 974/2005, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. července 2004, č. j. 29 Co 329/2004-124, a věc vrácena tomuto soudu se závazným právním názorem, byla sjednocena rozhodovací činnost Nejvyššího soudu v otázce, zda osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby může být současně zákonným zástupcem této osoby, rozsudkem velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tam s podrobnou argumentací dovolací soud uzavřel, že při splnění podmínek stanovených v §15 obch. zák. platí, že osoba, u které jsou uvedené podmínky splněny, je oprávněna jednat (tj. činit veškeré úkony, k nimž při činnosti, kterou byla pověřena, obvykle dochází) za podnikatele samostatně, jako tzv. zákonný zástupce. Je-li však osoba, u které jsou jinak splněny podmínky ustanovení §15 obch. zák., současně statutárním orgánem či členem statutárního orgánu podnikatele - právnické osoby, nemůže být současně (v rozsahu výkonu funkce člena představenstva), zákonným zástupcem této osoby. Taková osoba by totiž byla současně oprávněna činit právní úkony jménem právnické osoby jako její statutární orgán (případně společně s další osobou či osobami) a zastupovat právnickou osobu na základě zmocnění podle §15 obch. zák. Přitom je obvyklé, že člen statutárního orgánu může z titulu své funkce činit úkony jménem právnické osoby pouze společně s další osobou, čímž si společníci či členové právnické osoby zajišťují kontrolu před zneužitím jednatelského oprávnění statutárního orgánu či jeho člena, jako osoba splňující podmínky zákonného zastoupení, by však takto omezen nebyl a právní úkony by mohl činit samostatně. Rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Takové pověření by znamenalo, že člen statutárního orgánu může činit právní úkony právnické osoby samostatně, aniž by byl omezován nejvyšším orgánem (společníky či členy) uloženým pravidlem, že tak jako člen statutárního orgánu činit nemůže. Pokud by totiž nejvyšší orgán (společníci či členové) byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (společenské smlouvě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není.
Z uvedeného vyplývá, že měl-li Ing. T. F. uzavřenou pracovní smlouvu na funkci ředitele, nemohl na základě takto uzavřené smlouvy jednat v rozsahu působnosti představenstva jako zákonný zástupce podle §15 obch. zák. Závěr odvolacího soudu, na němž své rozhodnutí založil, proto správný není a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/2008 osobu, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, soud v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, vyslechne o okolnostech, které se týkají toto právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, jako účastníka řízení (§131 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu