ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2020.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2020/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M., s. r. o., o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 74/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 149/2006-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. března 2006, č. j. 27 Cm 74/97-253, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. J. T.) domáhal vůči žalovanému Ing. V. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M., s. r. o., vyloučení označených movitých věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání žalobce (uplatňujícího dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), jež může být v této věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že právní otázky, pro jejichž řešení přisuzuje dovolatel napadenému rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po stránce právní, zodpověděl odvolací soud ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (jde o otázky zkoumané níže ad 1/ a 2/) nebo jde o otázky, na něž lze nalézt zřejmou odpověď přímo v zákoně (jde o otázku zkoumanou níže ad 3/).
1/ Závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi jednatelem společnosti s ručením omezeným a touto společností v rozporu s ustanovením §196a odst. 3 (ve spojení s §135 odst. 2) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v říjnu 1996 (jež je pro věc rozhodné) bez určení kupní ceny znaleckým posudkem, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000, v rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002 v rozsudku ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002, nebo v rozsudku ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 225/2007 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). To, že nedostatek zákonem předepsaného schválení smlouvy valnou hromadou nezpůsobuje – není-li předepsán předchozí souhlas – její neplatnost, ale pouze její neúčinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 120) není při popsaném důvodu neplatnosti kupní smlouvy pro výsledek řízení podstatné.
2/ Závěr, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k movitým věcem, probíhal li spor o jejich vyloučení na základě dovolatelovy žaloby od roku 1997, je rovněž logický a samozřejmý. V situaci, kdy žalobci bylo již v roce 1997 známo, že soupisem věcí uplatnil právo s nimi nakládat správce konkursní podstaty, nelze jeho dobrou víru založit jen na tom, že se až do roku 2002 (kdy tuto informaci obdržel od žalovaného) nezajímal o důvod soupisu věcí. Dovolatel nadto sám přiznává, že svou dobrou víru založil na omylu, spočívajícím v neznalosti existence novely obchodního zákoníku, jíž bylo do obchodního zákoníku vloženo ustanovení §196a. V této souvislosti Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že právní omyl (spočívající v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností) může být (z hlediska oprávněnosti držby) omluvitelným omylem pouze výjimečně. O takový případ v projednávané věci zjevně nejde (protiprávnost jiného než vykládaným ustanovením předepsaného postupu je zřejmá).
3/ Odpověď na otázku, zda vlastnické právo přešlo tradicí, plyne přímo z textu §133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Vlastnictví se dle tohoto ustanovení skutečně nabývá (neurčuje-li jinak právní předpis nebo dohoda účastníků) převzetím věci, ovšem pouze tehdy, je-li movitá věc převáděna smlouvou (platnou). Samo o sobě (bez existence platného právního titulu) předání věci k převodu vlastnického práva zásadně nevede.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu