ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.229.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 229/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně D. E., zastoupené JUDr. K. H., advokátem, proti žalovanému JUDr. M. A., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J., veřejná obchodní společnost, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 46/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 15 Cmo 96/2006-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 15 Cmo 96/2006-109, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 22 Cm 46/2000-76, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (D. E.) domáhala (po smrti svého manžela J. E. coby původního žalobce) vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně J., veřejná obchodní společnost) vyloučení označených nemovitostí (neoddělené ½ domu číslo popisné 1136 na stavební parcele číslo 9877 a neoddělené ½ stavební parcely číslo 9877 o výměře 473 m2 v obci a katastrálním území P.) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že zástavní právo ve prospěch konkursních věřitelů Č. o.b. a. s. (dále též jen „první banka“) a A. P. a. s. (dále též jen „druhá banka“) a I. T. platně vzniklo (ve smyslu ustanovení §151b odst. 2 a §151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) na základě smluv o zřízení zástavního práva z 10. listopadu 1994, 25. března 1995 a 28. srpna 1995 vkladem do katastru nemovitostí, když zástavní věřitelé byli při uzavření zástavních smluv v dobré víře o tom, že zástavce je výlučným vlastníkem nemovitostí. Správce konkursní podstaty proto postupoval správně, jestliže po marné výzvě dle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), zapsal spoluvlastnický podíl žalobkyně do konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně se vylučuje spoluvlastnický podíl žalobkyně v rozsahu jedné ideální poloviny nemovitostí, a to domu číslo popisné 1136 na stavební parcele číslo 9877 a stavební parcely číslo 9877 o výměře 473 m2, zapsaných v Katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P. město na listu vlastnictví číslo 8205, pro katastrální území a obec P.
Odvolací soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobkyně (v průběhu řízení zemřelý manžel žalobkyně) nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem na základě dohody o vydání věci uzavřené s povinnou osobou podle §4 odst. 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, k 10. říjnu 1997, přičemž v té době vázlo na spoluvlastnickém podílu k nemovitostem zástavní právo vzniklé na základě 3 zástavních smluv uzavřených v letech 1994 - 1995 mezi zástavními věřiteli a pozdější úpadkyní, která byla tehdy zapsána v katastru nemovitostí jako jediná vlastnice nemovitostí.
Dále uvedl, že i když v době vzniku zástavních práv byli zástavní věřitelé i pozdější úpadkyně v dobré víře, že pozdější úpadkyně je oprávněna s nemovitostmi nakládat, nelze věc posuzovat pouze z hlediska ustanovení §151d obč. zák., soudem prvního stupně jinak správně aplikovaného.
K realizaci zástavního práva nelze dle odvolacího soudu v tomto případě (ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně nabytému v restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.) použít ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Výkonem tohoto práva by totiž došlo bez právního důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobkyně (jejího právního předchůdce) a šlo by o rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že povinná osoba vydala spoluvlastnický podíl k nemovitostem právnímu předchůdci žalobkyně až k 10. říjnu 1997 (tedy v době, kdy na vydávaných spoluvlastnických podílech vázla 3 zástavní práva k zajištění úvěru pozdější úpadkyně).
Bylo proto zákonnou povinností povinné osoby podle §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích předtím vypořádat nebo jinak zajistit závazek ze zástavního práva váznoucí na vydané věci. To, že povinná osoba zákonnou povinnost nesplnila, a že splnění této povinnosti po ní zástavní věřitelé nevymáhali a zůstali zcela nečinní (ač jim toto přímé zákonné právo deklaroval i pravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 3. srpna 2005, č. j. 14 C 273/2000-100), nemůže jít k tíži právního předchůdce žalobkyně, jenž spoluvlastnický podíl k nemovitostem získal v restituci. Zmíněný rozsudek deklaruje (byť k žalobě D. E. a nikoli „úvěrových věřitelů“ úpadkyně), že Správa infrastruktury města P. - dále též jen „SIMP“ (právní nástupkyně osoby povinné k vydání spoluvlastnických podílů restituentovi) je povinna ve lhůtě v rozsudku uvedené vypořádat nebo jinak zajistit závazky vůči zástavním věřitelům, zajištěné zástavními právy váznoucími na spoluvlastnickém podílu žalobkyně k nemovitostem, a to ve vztahu k první bance pro pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím podle zástavní smlouvy ze dne 10. listopadu 1994, ve vztahu k A. E.L. (dále též jen „AEL“) pro pohledávku ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím podle zástavní smlouvy ze dne 25. března 1995 a ve vztahu k I. T. pro pohledávku ve výši 290.000,- Kč, podle zástavní smlouvy ze dne 28. srpna 1995.
Zástavním věřitelům nic nebránilo, aby své zajištěné pohledávky vůči úpadkyni vymáhali (podle §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích) přímo na povinné osobě. Nelze připustit, aby za situace, kdy zástavní věřitelé zůstali zcela nečinní a povinná osoba nesplnila před vydáním věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích zákonnou povinnost vedoucí k zániku zástavních práv váznoucích na vydávané věci, se na oprávněnou osobu přenášela povinnost stanovená v §27 odst. 5 ZKV a aby povinná osoba musela strpět prodej vydaného spoluvlastnického podílu k nemovitostem v konkursu jen proto, že na tomto podílu dosud vázne zástavní právo k zajištění dluhů z úvěru poskytnutých úpadkyni v důsledku nesprávného postupu povinné osoby při vydání tohoto podílu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Tento závěr, dodává odvolací soud, ve své podstatě nijak nepoškozuje nároky zástavních věřitelů přihlášených do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, neboť ti mohou (jak již uvedeno) žádat splnění dluhu v celém rozsahu na povinné osobě. Neznamená rovněž poškození věřitelů v podobě snížení hodnoty majetku tvořícího konkursní podstatu; úpadkyni, a po prohlášení konkursu žalovanému, totiž nic nebránilo žádat poté, co soud prohlásil za absolutně neplatnou kupní smlouvu, kterou úpadkyně nabyla spoluvlastnický podíl žalobkyně k nemovitostem, aby povinná osoba vrátila (podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení) prostředky vložené do rekonstrukce nemovitostí v době, kdy pozdější úpadkyně byla v dobré víře, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval nesprávnou právní normu (ustanovení §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Zdůrazňuje, že ani odvolací soud nezpochybnil platnost zástavních práv váznoucích na nemovitostech, nesprávný je však jeho závěr, že není možné použít ustanovení §27 odst. 5 ZKV, neboť výkonem tohoto práva by došlo bez právního důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobkyně, což by bylo v rozporu s dobrými mravy. Nesprávná je i výtka, že zástavní věřitelé zůstali ve věci nečinní.
Ustanovení §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích zakládá toliko závazkový vztah mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou. Zástavní věřitelé subjekty tohoto vztahu nejsou, nemají aktivní legitimaci k podání žaloby ani nemohou domáhat výkonu rozhodnutí vydaného na jejím základě. Smyslem a účelem posledně označeného ustanovení je přinutit povinnou osobu, aby vydávanou nemovitost očistila od případných zástavních práv.
Jestliže tak povinná osoba neučinila, zástavní práva tím nezanikají. Oprávněná osoba má možnost domáhat se vůči povinné osobě splnění této závazkové povinnosti a uplatnit případně vzniklou škodu. Nadto žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci, nic nebránilo přihlásit svou pohledávku v konkursu jako pohledávku podmíněnou pro případ, že by došlo ke zpeněžení jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech; to však žalobkyně neučinila. Zápisem nemovitostí do konkursní podstaty nedošlo k nedůvodnému zásahu do žalobkyniných práv.
K neodčinitelnému zásahu do práv a oprávněných zájmů konkursních věřitelů by však došlo vyloučením věcí z konkursní podstaty. Tím by totiž zástavní věřitelé ztratili jakoukoli možnost uplatnit zástavní práva zajišťující jejich pohledávku; obecně totiž platí zásada, že v konkursním řízení není možné realizovat zástavní práva jinak, než prostřednictvím konkursní podstaty. V době trvání konkursu tedy zástavní věřitelé nemohou realizovat zástavní práva jiným způsobem, např. prodejem spoluvlastnického podílu žalobkyně ve veřejné dražbě nebo soudem. Po skončení konkursu je tato možnost rovněž vyloučena, s ohledem na zánik dlužníka a s tím spojený zánik závazku.
Tím dochází k diskriminaci zástavních věřitelů, kteří zástavní právo nabyli v dobré víře. Naproti tomu právní předchůdce žalobkyně převzal vydané nemovitosti s vědomím, že na nich váznou zástavní práva a příslušnou žalobu podal téměř v poslední den promlčecí lhůty a zjevně pod tlakem skutečnosti, že dovolatel sepsal nemovitosti do konkursní podstaty podle §27 odst. 5 ZKV.
Nesprávnost úvahy odvolacího soudu o tom, že se zástavní věřitelé mohou domáhat uspokojení svých pohledávek přímo vůči povinné osobě podle dovolatele vystupuje plasticky na pozadí události, ke které skutečně došlo. Jak uvedeno výše, vztah založený ustanovením §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích je pouze vztahem mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou. Tito účastníci mohou obsah a existenci závazku též ovlivnit, k čemuž došlo tím, že dne 13. září 2006 uzavřela žalobkyně jako oprávněná a SIMP jako povinná dohodu o narovnání, podle které se povinná zavázala vyplatit oprávněné na vypořádání závazků částku 6.500.000, Kč; tato částka již byla žalobkyni také vyplacena.
Důsledkem napadeného rozhodnutí tedy je, že žalobkyně získala z konkursní podstaty zpět ideální polovinu nemovitostí, přičemž práva váznoucí na nemovitostech nelze v konkursu realizovat a po skončení konkursu tato práva zaniknou. Nadto žalobkyně získala i uvedenou částku.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Dovolatel podle ní mylně usuzuje, že ustanovení §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích zakládá závazkový vztah mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou, když toto tvrzení nemá oporu ani v citovaném ustanovení ani v judikatuře. Zkoumané ustanovení podle žalobkyně chrání nejen osoby oprávněné, nýbrž i zástavní věřitele. Splnění povinnosti povinné osoby se podle žalobkynina názoru (ve shodě s odvolacím soudem) mohli domáhat i zástavní věřitelé. Byla to však pouze žalobkyně (její právní předchůdce) kdo žalobu podal; zástavním věřitelům se toto právo promlčelo.
K tvrzení dovolatele, že ona (její právní předchůdce) mohla uplatnit svou pohledávku v konkursu, žalobkyně uvádí, že dovolatel má zřejmě na mysli pohledávky vlastníka věci za úpadcem, vzniklé z titulu plnění do konkursní podstaty úpadce na místo úpadce. K tomu poznamenává, že podle právní úpravy platné před 1. květnem 2000 se tyto pohledávky považovaly za automaticky přihlášené a teprve dle ustanovení §20 odst. 4 ZKV ve znění platném od uvedeného data jsou i tyto osoby povinny přihlásit svou pohledávku do konkursu. V daném případě byl konkurs prohlášen 1. prosince 1998 a první přezkumné jednání se konalo 12. října 1999, takže pohledávky měly být přihlášeny nejpozději do 12. prosince 1999, tedy stále v době, kdy platil režim automatického přihlašování (i podmíněných) přihlášek. Ustanovení §20 odst. 4 ZKV řeší problematiku tzv. podmíněné přihlášky (ve vazbě na lhůty dle ustanovení §22 odst. 2 ZKV), přičemž podle žalobkyně z pohledu těchto ustanovení není podstatné, kdy (a zda vůbec) byla povinná osoba vyzvána k plnění do konkursní podstaty, popřípadě kdy splnila. Odtud žalobkyně usuzuje, že to byl a je dovolatel, kdo byl povinen „automaticky“ zapsat podmíněnou pohledávku žalobkyně (jejího právního předchůdce) a následně to byl on, kdo byl povinen podmíněnou pohledávku žalobkyně (jejího právního předchůdce) zapsat jako nepodmíněnou; neučinil-li tak, musí tak učinit dodatečně. I tak je podle žalobkyně zřejmé, že uspokojení pohledávky v konkursu by nebylo úplné a oprávěná by byla poškozena.
Dohoda o narovnání řeší důsledky zanedbání povinností povinné, mezi něž patří nejen zápis spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty úpadkyně; primárním důsledkem je skutečnost, že spoluvlastnický podíl je zatížen zástavními právy (a názor dovolatele, že zástavní práva po skončení konkursu zaniknou, není správný).
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci je především rozhodné, že
1/ Povinná osoba (právní předchůdkyně SIMP) vydala nemovitosti jako celek na základě dohody o vydání věci ze dne 19. prosince 1991, uzavřené v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích P. H.
2/ P. H. (jako prodávající) uzavřela dne 13. května 1994 s pozdější úpadkyní (jako kupující) kupní smlouvou o převodu nemovitostí (jako celku), na jejímž základě byla pozdější úpadkyně zapsána do katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice nemovitostí.
3/ Pozdější úpadkyně (jako osobní a zástavní dlužnice) zatížila nemovitosti v letech 1994-1995 zástavním právem zřízeným postupně ve prospěch první banky (podle zástavní smlouvy z 10. listopadu 1994 k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím), druhé banky (podle zástavní smlouvy z 25. března 1995 k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím) a ve prospěch I. T. (podle zástavní smlouvy z 28. srpna 1995 k zajištění pohledávky ve výši 290.000,- Kč s příslušenstvím). Ve všech případech povolil katastrální úřad vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž jako zástavní věřitelka na základě druhé zástavní smlouvy je v katastru nemovitostí nyní zapsána A.
4/ Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 5. března 1996, sp. zn. 14 C 231/95, který (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 1996, sp. zn. 12 Co 373/96) nabyl právní moci 24. října 1996, určil, že dohoda o vydání věci ze dne 19. prosince 1991 je absolutně neplatná a že v rozsahu týkajícím se jedné ideální poloviny nemovitostí je neplatná i kupní smlouva ze 13. května 1994.
5/ Právní předchůdkyně SIMP jako povinná osoba uzavřela s J. E. jako oprávněnou osobou dne 10. října 1997 dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí; podle této dohody byl proveden i zápis do katastru nemovitostí.
6/ Usnesením ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. 26 K 108/1996, prohlásil Krajský soud v Plzni konkurs na majetek úpadkyně.
7/ Správce konkursní podstaty úpadkyně vyzval J. E. dopisem z 10. července 2000, aby dle §27 odst. 5 ZKV plnil na základě výše označených zástavních smluv do konkursní podstaty úpadkyně nebo aby složil do konkursní podstaty částku 10.024.680,- Kč, odpovídající znaleckým posudkem stanovené hodnotě jedné ideální poloviny nemovitostí. Protože plnění nebylo poskytnuto, sepsal správce konkursní podstaty do konkursní podstaty i ideální polovinu nemovitostí ve vlastnictví J. E.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že dovolatelova argumentace není přiléhavá, namítá-li, že po skončení konkursu a zániku (osobního) dlužníka zanikne pohledávka zajištěná zástavním právem. Závěr, podle kterého zástavní právo (ani jím zajištěná pohledávka) nezaniká jen proto, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako osobním dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který potud dále odkazuje.
K dalšímu obsahu dovolání uvádí Nejvyšší soud následující:
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
V této podobě platilo uvedené ustanovení v době, kdy správce konkursní podstaty úpadkyně podle něj zaslal J. E. příslušnou výzvu a později doznalo změn (od 25. října 2005) jen ohledně své třetí věty, která pro další výklad nemá význam.
Podle ustanovení §28 odst. 1 ZKV (ve znění, jež se od prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nezměnilo), věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném v době uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí (10. října 1997), jež ani později nedoznalo změn, pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit.
Z výše uvedených ustanovení, ani z jiného ustanovení českého právního řádu se nepodává, že by užití jednoho z nich vylučovalo uplatnění druhého.
Z dikce §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích se naopak podává, že zákonodárce počítal s tím, že mohou nastat situace, kdy oprávněná osoba převezme věc zatíženou platně zřízeným (a po vydání věci dále existujícím) zástavním právem. Jelikož zástavní věřitel ani v takovém případě není účastníkem dohody o vydání věci, nemůže být jeho právní postavení ani touto změnou vlastníka dotčeno. Tím, že se zástavní věřitel ani v tomto případě neúčastní procesu vydání věci (nenáleží mu žádná práva, jimiž by mohl zasáhnout do procesu uzavření dohody o vydání věci podle označeného „restitučního“ zákona), je současně vyloučeno uvažovat o povinnosti plynoucí povinné osobě z posledně označeného ustanovení jinak, než jako o (zákonem postulovaném) závazku povinné osoby vůči osobě oprávněné.
Důvod odepřít zástavnímu věřiteli možnost realizace zástavního práva (ať již v konkursu nebo mimo něj) v případě, kdy povinná osoba neplní povinnost předjímanou v §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pro rozpor s dobrými mravy, dán není a opačný závěr odvolacího soudu neobstojí. Úsudek opírající se o ustanovení §3 obč. zák. by v daných souvislostech musel nutně (ve skutkové rovině) plynout z toho, že nemravného chování se realizací zástavního práva dopouští zástavní věřitel (zde namísto něj správce konkursní podstaty úpadkyně). Právě text §10 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích totiž svědčí o tom, že v další existenci zástavního práva (ve prospěch zástavního věřitele) zákonodárce žádnou nemravnost bez dalšího nespatřoval (ale přikázal zajistit odklizení této zátěže povinné osobě). Přičítat porušení povinnosti plynoucí z textu označeného ustanovení pro povinnou osobu k tíži zástavního věřitele, by ve skutečnosti znamenalo činit zástavního věřitele bez opory v zákoně (a proti výslovnému textu zákona) odpovědným za splnění této povinnosti vedle (nebo namístě) povinné osoby.
Takový výklad nadto popírá princip ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi při výkladu ústavního pořádku České republiky přičítá zvláštní důležitost (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.). Ve skutkovém rámci dané věci je namístě zdůraznit, že zatímco oprávněná osoba si musela být vědoma důsledků plynoucích z převzetí věci zatížené zástavním právem, zástavním věřitelům v době zřízení zástavního práva nemohlo být známo riziko plynoucí z toho, že věc může podléhat režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích (z nějž byla tehdy formálně vyvedena první /neplatnou/ dohodou o vydání věci).
Jelikož napadené rozhodnutí v rovině právní neobstálo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že žalobkyně má pravdu, tvrdí-li, že vzhledem k rozebraným časovým souvislostem a změnám právní úpravy přihlašování pohledávek osob uvedených v §27 odst. 5 ZKV je nutno v rozsahu, v němž bude povinna plnit zajištěním do konkursní podstaty míti její pohledávku z toho vzešlou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně bez dalšího za přihlášenou v příslušné třídě.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu