ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2414.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2414/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. M. Ž., , zastoupeného J. D., advokátem, , za účasti 1) společnosti E. L.Z. spol. s r. o., , a 2) E. L., , zastoupených JUDr. J. D., advokátem, o návrhu na zrušení společnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 168/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2007, č. j. 8 Cmo 456/2006-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti E. L.Z. spol. s r. o. a E.L. k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.158,- Kč, do rukou jejich zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2006, č. j. 28 Cm 168/2005 – 23, kterým tento soud zamítl návrh na zrušení společnosti E. L.Z. spol. s r. o. (dále též jen „společnost“) s likvidací a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.).
Odvolací soud konstatoval, že společnost sice od roku 2001 nesvolává valnou hromadu, tu je však oprávněn svolat kterýkoli z jednatelů společnosti (tedy i navrhovatel) a nevytváří ani rezervní fond (protože její podnikání končí v posledních několika letech účetní ztrátou), nicméně i přes rozpory mezi společníky podniká a její podnikání se neomezuje pouze na pronájem vlastních nemovitostí.
Vztahy mezi účastníky řízení – pokračoval odvolací soud – jsou v současné době (a po dobu posledních několika let) velmi špatné. Žádný z obou společníků, kteří jsou zároveň jednateli společnosti, se proto nepokusil o svolání valné hromady. To však nelze přičítat výlučně společnosti, popř. účastníku řízení E. L. právě proto, že i navrhovatel měl možnost kdykoli valnou hromadu svolat bez ohledu na to, že společníci mají ve společnosti rovné obchodní podíly a návrh na přijetí jakéhokoli rozhodnutí, s nímž by kdokoli z nich nesouhlasil, byl předem odsouzen k nezdaru. V řízení bylo rovněž prokázáno, že společnost v posledních letech nevykázala zisk a není tudíž v rozporu se zákonem, nevytváří-li rezervní fond. Podle odvolacího soudu není dán ani důvod ke zrušení společnosti s likvidací podle ustanovení §68 odst. 6 písm. c) obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), protože bylo prokázáno, že společnost podniká. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 389/2005, jehož se navrhovatel dovolával, řeší věc v tomto směru skutkově odlišnou a jeho závěry tak nelze při rozhodování využít. Odvolací soud rovněž uvedl, že navrhovatel si sám poněkud protiřečí, když v odvolání tvrdí, že účastník řízení E. L. společnost řídí „po svém“ a navrhovatel se na jejím řízení nemůže podílet, kdežto v doplnění odvolání uvádí, že k ukončení pracovního poměru ve společnosti byl donucen nečinností uvedeného účastníka řízení, který se na něj ve všem spoléhal a o chod společnosti se nestaral. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž zásadní právní význam dovozuje z toho, že napadené usnesení odvolacího soudu je, dle jeho názoru, v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2006, č. j. 29 Odo 389/2005, které řešilo obdobnou problematiku.
Dovolatel namítá, že při stávajícím personálním obsazení je v podstatě vyloučeno, aby společnost realizovala smlouvy o dílo, které u jednání předložila; společnost hospodářskou činnost nevyvíjí. Pouze pronajímá lukrativní nemovitosti ve V., (což samozřejmě může činit i bez příslušného živnostenského oprávnění, neboť se samotným pronájmem neposkytuje žádné speciální služby) a zřejmě zprostředkovává některé stavební práce. Tato činnost je tedy výslovně pasivní. Dovolatel zdůrazňuje, že vyvíjená činnost není v souladu se zákonem.
Poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2002, č. j. 2 Cmo 449/2002, týkající se společnosti, odvolací soud uzavřel, že o obchodním vedení společnosti musí rozhodovat oba jednatelé. Argumentuje dále tím, že z vedení společnosti je jako jednatel vyloučen a ani jako společníkovi mu není ze strany E. L. výkon práv umožňován (např. nemá přístup k účetnictví, ani do nemovitostí společnosti). Dovolatel před časem společnost opustil z toho důvodu, že dle jeho názoru převážnou měrou zajišťoval chod společnosti. Po jeho odchodu mu však druhý jednatel a společník neumožnil žádnou účast na chodu společnosti, což bylo v řízení prokázáno. Upřesňuje, že převážně on do svého odchodu zajišťoval hospodářskou činnost společnosti (v té době měla společnost 22 až 30 zaměstnanců, nyní má pouze jednoho zaměstnance v dělnické profesi). Teprve po odchodu dovolatele ze společnosti byl z účasti na této činnosti zcela vyloučen a v této účasti je mu zabraňováno.
Pro vážné rozpory nejsou společníci schopni ve společnosti přijmout „žádný relevantní právní dokument“, který by uvedl společenskou smlouvu do souladu se současným obchodním zákoníkem. Tato situace bude dle názoru dovolatele stejná i v budoucnu. Dovolatel má za to, že postupem soudů v této věci je tolerováno a umožňováno protiprávní jednání E. L., který o všem rozhoduje jako jediný společník. Na současné situaci nelze spatřovat podíl zavinění dovolatele, který dodává, že trestní oznámení, které na něj E. L. podal, bylo dle dostupných informací odloženo.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník řízení E.L. a společnost ve svém vyjádření k dovolání argumentují ve prospěch správnosti napadeného usnesení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel považuje dovolání za přípustné proto, že je rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 389/2005. Jeho názor dovolací soud nesdílí. V odkazovaném usnesení se navrhovatel domáhal zrušení své účasti ve společnosti soudem proto, že obchodní společnost, jejímž společníkem byl, pro rozpory mezi společníky prakticky nevyvíjela žádnou činnost, což způsobovalo, že společník sice na jedné straně měl ve vztahu ke společnosti určité povinnosti, na druhé straně však z této účasti neměl odpovídající prospěch. K tomu Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že popsaný stav nemůže být důvodem pro zrušení účasti ve společnosti. Je tomu tak proto, že řešení uvedené situace nabízí společníkům ustanovení §68 odst. 6 písm. c) obch. zák., podle kterého nemůže-li společnost vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky, je to důvodem pro její zrušení s likvidací. Obchodní zákoník tedy vychází z toho, že není-li společnost schopna podnikatelské činnosti pro rozpory mezi společníky (a nejsou-li společníci ani schopni se na řešení vzniklé situace dohodnout), je třeba volit takové řešení, při kterém bude zachováno rovné postavení obou (všech) společníků ve společnosti. Takovým řešením je právě zrušení společnosti, nikoli ukončení účasti některého ze společníků. V projednávané věci však ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, kterými je dovolací soud vázán, vyplývá, že situace, ze které Nejvyšší soud vycházel při rozhodování ve věci sp. zn. 29 Odo 389/2005 ve společnosti nenastala, neboť společnost vyvíjí i nadále podnikatelskou činnost. Dovolatelem předestřený důvod přípustnosti dovolání proto nelze v projednávané věci uplatnit. K tomu je třeba dodat, že jsou-li splněny předpoklady ustanovení §148 odst. 1 obch. zák., nebrání odkazované rozhodnutí odvolateli domáhat se zrušení své účasti ve společnosti.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) a §14, §15 a §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 5.858,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu