ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2693.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2693/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatelky E. M., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, za účasti S. b. d. V., zastoupeného JUDr. F. N., advokátem, o neplatnost rozhodnutí shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 140/2007, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2008, č. j. 8 Cmo 420/2007-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu Vsetín na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.282,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 25. března 2008, č. j. 8 Cmo 420/2007-40, Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání navrhovatelky usnesení ze dne 9. listopadu 2007, č. j. 24 Cm 140/2007-20, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na prohlášení rozhodnutí shromáždění delegátů S. b. d. V. (dále jen „družstvo“), konaného dne 22. května 2007, o vyloučení navrhovatelky z družstva, za neplatné.
Vyšel ze zjištění, podle kterých:
1) představenstvo družstva na jednání dne 12. prosince 2006 rozhodlo o vyloučení navrhovatelky z družstva pro závažné a přes výstrahu opakované porušování členských povinností;
2) o rozhodnutí představenstva informovalo družstvo navrhovatelku dopisem ze dne 12. ledna 2007, jenž jí byl doručen dne 2. února 2007; dopis podepsal předseda představenstva družstva;
3) odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí představenstva zamítlo shromáždění delegátů, konané 22. května 2007; o tom družstvo navrhovatelku informovalo dopisem ze dne 25. května 2007.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ze strany navrhovatelky nešlo „o jednostranný exces, ale několikaměsíční jednání a chování, které se stalo neúnosným pro ostatní obyvatele domu“. V situaci, kdy se všechny jiné dostupné prostředky minuly účinkem, je zcela zřejmé, že jiný způsob účinné obrany než vyloučení družstvo již nemělo.
Taktéž přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva není právním úkonem, který by pro svou platnost vyžadoval podpis alespoň dvou členů představenstva, ale je tzv. jinou právní skutečností.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 70/2005“), odvolací soud konstatoval, že členství navrhovatelky v družstvu neskončilo rozhodnutím představenstva, jímž byl učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k jejímu vyloučení. Členství navrhovatelky v družstvu skončilo teprve rozhodnutím shromáždění delegátů družstva, jež zamítlo její odvolání proti rozhodnutí představenstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda k jejímu vyloučení z družstva došlo již samotným rozhodnutím představenstva družstva anebo zda tyto účinky nastaly až poté, kdy jí bylo rozhodnutí představenstva doručeno, tedy zda ve vztahu k osobě navrhovatelky vykonalo družstvo doručením rozhodnutí o vyloučení z řad členů družstva platný právní úkon, který by ve smyslu ustanovení §231 odst. 4 a §243 odst. 3 obch. zák. museli podepsat alespoň dva členové představenstva.
Nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž dopis ze dne 12. ledna 2007, kterým bylo navrhovatelce oznámeno vyloučení z řad členů družstva, není právním úkonem, a uzavírá, že vyloučení člena je jednostranným právním úkonem, který je účinný až jeho doručením. Teprve poté začíná běžet tříměsíční lhůta k podání odvolání ke shromáždění delegátů.
Družstvo ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) pro posouzení otázky, s níž dovolatelka výslovně spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (tj. k jakému okamžiku zaniká v případě vyloučení z družstva účast člena v družstvu), Nejvyšší soud nemá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Tuto otázku navíc Nejvyšší soud již zodpověděl v R 70/2005, na které správně odkazuje odvolací soud. V něm uzavřel, že k ukončení účasti člena v družstvu v případě jeho vyloučení nedochází ani rozhodnutím představenstva, ani doručením písemného oznámení o tomto rozhodnutí, ale teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, případně marným uplynutím lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva. Rozhodnutí představenstva je pouze prvním zákonem předvídaným krokem směřujícím k vyloučení.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení (v dovolání taktéž otevřené) otázky, zda je oznámení o rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva ve smyslu ustanovení §231 odst. 4 věty třetí obch. zák. právním úkonem.
Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v R 70/2005, je proces vyloučení člena družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Právními skutečnostmi, s nimiž zákon v případě vyloučení spojuje zánik členství v družstvu, jsou jednak rozhodnutí představenstva o vyloučení a jednak marné uplynutí lhůty k podání odvolání ke členské schůzi nebo, je-li odvolání včas podáno, rozhodnutí členské schůze.
Jelikož rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena není právní úkonem, ale tzv. jinou právní skutečností, zajišťuje zákon v ustanovení §231 odst. 4 věty třetí obch. zák., že se dotčený člen o této jiné právní skutečnosti dozví, resp. může dozvědět. Na tento okamžik je pak navázán počátek běhu tříměsíční lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva k členské schůzi, popř. shromáždění delegátů (§231 odst. 4 in fine obch. zák.).
Písemné oznámení o vyloučení (§231 odst. 4 věty třetí obch. zák.) tedy není projevem vůle družstva, směřujícím k zániku členství v družstvu (§34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), ale pouhým sdělením o rozhodnutí představenstva (jakožto jiné právní skutečnosti), s nímž zákon (ve spojení s dalšími skutečnostmi) zánik členství v družstvu spojuje.
Z výše uvedeného plyne, že oznámení o vyloučení ve smyslu §231 odst. 4 věty třetí obch. zák. není právním úkonem družstva, jenž by musel být podepsán alespoň dvěma členy představenstva (§243 odst. 3 věta druhá obch. zák.).
Pro úplnost je třeba uvést, že jediným důsledkem opačného názoru by mohl být toliko závěr, že s doručením oznámení podepsaného „pouze“ předsedou družstva nelze spojovat počátek běhu lhůty k podání odvolání (§231 odst. 4 in fine obch. zák.).
Dozvěděla-li se však dovolatelka o rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení z družstva, podala-li odvolání proti tomuto rozhodnutí ke shromáždění delegátů a to její odvolání věcně projednalo (tj. nezamítlo je z důvodu zmeškání tříměsíční lhůty stanovené v ustanovení §231 odst. 4 in fine obch. zák.), je pro účely posouzení platnosti usnesení shromáždění delegátů nepodstatné, zda a popřípadě kdy jí začala běžet lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo zamítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 15.000,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 7.500,-Kč, jelikož zástupce družstva učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.482,- Kč tak dovolací soud přiznal družstvu k tíži dovolatelky celkem 9.282,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu