ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2931.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2931/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Mgr. R. B., advokáta, se, jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. A., s. r. o., zastoupeného Mgr. I. F., LL. M., advokátkou, , proti žalovanému V. H., , zastoupenému Mgr. M. Š., advokátem, , o zaplacení částky 708.478,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 117/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 137/2007-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 2 Cm 117/2004-65, kterým tento soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 708.478,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 24. července 2004 do zaplacení.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že manažerská smlouva, kterou dne 1. května 2001 žalovaný s úpadkyní uzavřel (dále též jen „manažerská smlouva“), je absolutně neplatná, neboť nebyla schválena valnou hromadou úpadkyně. Manažerská smlouva totiž – na rozdíl od smlouvy o výkonu funkce, kterou žalovaný jako její jednatel s úpadkyní rovněž uzavřel – obsahuje ujednání o „provizi“ žalovaného. Odkazuje na ustanovení §66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, odvolací soud uzavřel, že „provize“ je plněním, které mohlo být žalovanému poskytnuto jen se souhlasem valné hromady. Jelikož takový souhlas udělen nebyl, je „přinejmenším“ ujednání manažerské smlouvy o peněžitém plnění pro žalovaného neplatné. Plnění poskytnuté na základě tohoto ujednání žalovanému je bezdůvodným obohacením podle ustanovení §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které je žalovaný povinen vydat do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel uvádí, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. 15 T 144/2003, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní podporu zaměstnanosti. Soud prvního stupně, odvolací i dovolací soud v trestním řízení – podle názoru dovolatele – posuzovaly mimo jiné i otázku platnosti manažerské smlouvy s tím závěrem, že tato smlouva je platná a dovolatel byl povinen z odměn na jejím základě vyplacených odvést povinné platby (což na základě odsuzujícího rozsudku i učinil). Dovolatel má za to, že otázka platnosti manažerské smlouvy byla pro rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, rozhodující, a dovozuje, že „pokud by trestní soudy neposoudily předmětnou manažerskou smlouvu jako platnou, nebyl by ... uznán vinným, neboť daň, zdravotní pojištění, ani pojistné na sociální zabezpečení z neplatných právních úkonů se z pochopitelných důvodů neodvádí“.
Přesvědčen o tom, že „od sebe nelze oddělit výrok odsuzujícího trestního rozsudku a skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vychází“, se dovolatel domnívá, že soudy v civilním řízení jsou vázány nejen rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a tím kdo jej spáchal (§135 odst. 1 o. s. ř.), ale i „skutkovými zjištěními“, které trestní soud k vydání rozhodnutí vedly. Otázku rozsahu vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu položenou tak, zda je soud vázán „nejen rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a že ho spáchala určitá osoba, ale i závěry dokazování, které trestní soud k takovému rozhodnutí vedly“, má po právní stránce za zásadně významnou. Namítá, že nezkoumaly-li soudy v projednávané věci v souladu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř., zda nejsou vázány pravomocným rozhodnutím v trestní věci žalovaného, věc nesprávně právně posoudily.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pak podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
V projednávané věci tomu tak však není, neboť v ní rozsah vázanosti nezahrnuje otázku platnosti smluv, na základě kterých vznikla úpadkyni povinnost odvést za své zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Již ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, Pls 2/79, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejímž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 19. října 1999, sp. zn. 25 Cdo 2081/99 a ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, vyplývá, že rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí v občanském soudním řízení.
Znaky skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení §147 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, pak Nejvyšší soud definoval v usnesení uveřejněném pod číslem 28/2005 (trestní) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s tím, že z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele v nesplnění zákonné povinnosti plátce (zaměstnavatele) odvést za poplatníka (zaměstnance) platby (ve zmiňovaném ustanovení specifikované) za stanovená platební období v termínech jejich splatnosti. Pachatel coby plátce těchto povinných plateb jedná v rozporu se zákonnou povinností tím, že příslušné částky na povinné platby svým zaměstnancům z hrubé mzdy srazil, ale oprávněným subjektům je neodvedl buď vůbec nebo zčásti (k nesplnění zákonné povinnosti srov. i Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 828).
Jelikož z výše uvedených judikatorních závěrů nelze dovodit, že by znakem skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 trestního zákona byla „platnost“ právního úkonu, na jehož základě bylo plnění, k němuž se vztahuje povinnost odvést sražené částky na povinné platby, uskutečněno, není dovolání žalovaného přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu