ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3048.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3048/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. F., zastoupeného Mgr. D. K., advokátkou, za účasti B. d. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátkou, o neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 12/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2007, č. j. 8 Cmo 242/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit B. d. B., na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006, č. j. 9 Cm 12/2004-98, kterým tento soud zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení členských schůzí B. d. B., (dále jen „družstvo“) konaných ve dnech 24. září 2003 a 29. září 2003 o vyloučení navrhovatele z družstva.
Odvolací soud částečně opakoval dokazování a ze stanov družstva zjistil, že podle článku XVII odst. 1 o vyloučení člena z družstva rozhoduje představenstvo družstva. Nesouhlasí-li člen s rozhodnutím o vyloučení, může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí o vyloučení podat odvolání k členské schůzi. Z článku XXII odst. 7 písm. g) stanov zjistil, že členská schůze je oprávněna přijímat a vylučovat členy družstva, podle odstavce 9 téhož článku je „usnesení členské schůze přezkoumatelné soudem za podmínek stanovených obchodním zákoníkem“. Zdůraznil, že úprava vyloučení člena z družstva je podle ustanovení §231 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dispozitivní, a tedy „dvoukolejnou“ úpravu obsaženou ve stanovách nelze považovat za nezákonnou. Odkazují-li stanovy v článku XXII odst. 9 na možnost přezkoumání rozhodnutí členské schůze soudem za podmínek stanovených obchodním zákoníkem, lze použít pouze ustanovení §231 odst. 5 obch. zák., v němž jsou upraveny lhůty a jejich běh k podání opravných prostředků.
Odvolací soud uzavřel, že navrhovatel se o členské schůze konané 24. září 2003 dozvěděl 27. října 2003 a návrh na určení neplatnosti vyloučení uplatněný u soudu prvního stupně 24. února 2004 byl podán po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty.
Námitku navrhovatele, že návrh byl podán včas, protože o členské schůzi konané 29. září 2003 se dozvěděl teprve koncem listopadu nebo začátkem prosince 2003, nepovažoval za důvodnou s tím, že ze zápisu z této členské schůze jednoznačně vyplývá, že žádné rozhodnutí nebylo přijato, ale členská schůze pouze konstatovala, že stanovisko družstva se nemění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti návrhu na určení neplatnosti usnesení členských schůzí družstva. Výkladem ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. dovozuje, že i v případě, kdy stanovy určují „pravomoc“ k rozhodnutí o vyloučení z družstva jinému orgánu než představenstvu, má člen právo se odvolat k členské schůzi. O odvolání člena tak vždy rozhoduje členská schůze. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že členská schůze konaná 29. září 2003 žádné rozhodnutí nepřijala.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, že úprava orgánu příslušného k rozhodnutí o vyloučení člena z družstva ve stanovách je v souladu s ustanovením §231 odst. 4 obch. zák. Argumentuje ve prospěch závěru, že určují-li stanovy bez konkrétních podmínek více orgánů příslušných k rozhodnutí o vyloučení, jsou v této části neurčité a proto neplatné. Dále tvrdí, že jeho přípis ze 6. listopadu 2003 je odvoláním proti rozhodnutí členské schůze konané 24. září 2003 o jeho vyloučení.
Dovolatel rovněž namítá, že nebyl před vydáním rozhodnutí seznámen s odlišným právním názorem odvolacího soudu. Jeho rozhodnutí je proto možné považovat za překvapivé a v rozporu se zásadou „dvojinstančnosti“ řízení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat v závěru, že návrh na určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení byl podán opožděně, neboť jde o závěr významný jen pro projednávanou věc. Nejvyšší soud jej neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §231 odst. 5 obch. zák.).
Rovněž výklad stanov a závěr o jejich platnosti nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť stanovy družstva jsou smlouvou sui generis, jak Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 179; jde tak posouzení konkrétního právního úkonu, které nemá judikatorní přesah.
Otázkou, který orgán družstva je příslušný rozhodnout o vyloučení člena, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že proces vyloučení člena družstva je v ustanovení §231 odst. 4 obch. zák. koncipován jako dvouetapový, přičemž stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Závěr odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v souladu. K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že žádné ustanovení obchodního zákoníku nebrání ani tomu, aby stanovy svěřily rozhodování o vyloučení člena z družstva oběma uvedeným orgánům, přičemž v obou případech má člen družstva právo dovolat se soudní ochrany.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost usnesení členských schůzí družstva konaných 24. září 2003 a 29. září 2003, protože na tomto posouzení odvolací soud své rozhodnutí (správně) nezaložil. Rovněž výhrada, že přípis dovolatele ze 6. listopadu 2003 je odvoláním proti rozhodnutí členské schůze konané 24. září 2003, není významná, poněvadž rozhodnou pro posouzení věci byla lhůta, v níž podal návrh na určení neplatnosti vyloučení z družstva u soudu.
Výhrady akcentující tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zásady dvojinstančnosti jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici. Nelze však přehlédnout, že otázkou, zda návrh na určení neplatnosti byl podán ve lhůtě určené zákonem, se zabýval již soud prvního stupně a podrobně se k ní vyjadřovali oba účastníci.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a navrhovateli vznikla povinnost hradit družstvu jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.750,- Kč podle §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu