ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3197.2008.3
29 Cdo 3197/2008-II.
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, proti žalovanému JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s., zastoupenému Mgr. M. E., advokátem, o vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 44/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008, č. j. 15 Cmo 196/2007-103, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008, č. j. 15 Cmo 196/2007-103, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 40 Cm 44/2005-74, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení 2.018 zaknihovaných akcií společnosti M. B., a. s. o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, (dále též jen „sporné akcie“) z konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce a pozdější úpadkyně uzavřeli dne 21. května 2001 komisionářskou smlouvu, jíž se pozdější úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet žalobce obchodovat s jeho cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami pozdější úpadkyně, podle nichž – je-li to v zájmu komitenta – byla oprávněna obchodovat cenné papíry žalobce či pro žalobce jeho jménem a na jeho účet nebo svým jménem a na svůj účet.
2) Žalobce vložil „na spořitelní účet správy akcií“ vedený pozdější úpadkyní 3,000.000,- Kč.
3) Pozdější úpadkyně koupila za finanční prostředky svěřené jí žalobcem sporné akcie. Tyto akcie jsou ve Středisku cenných papírů vedeny na jejím účtu.
4) Na účtu žalobce ve Středisku cenných papírů je „v účetním období od 21. května 2001 do 20. srpna 2007 nula“.
5) Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2002, sp. zn. 46 K 6/2002, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný.
6) Ve výpisu z „účtu“ žalobce, vedeného úpadkyní podle komisionářské smlouvy, je uveden „počet akcií na účtu žalobce, hodnota a zůstatek účtu ve výši 1,287.107,88 Kč“.
7) Sporné akcie žalovaný pojal do soupisu konkursní podstaty úpadkyně.
Soud prvního stupně uzavřel, že sporné akcie „byly nakoupeny úpadkyní na vlastní účet z finančních prostředků svěřených žalobcem.“ Ač k tomu byla podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen „zákon o cenných papírech“), povinna, nedala úpadkyně příkaz Středisku cenných papírů k registraci převodu sporných akcií ve prospěch účtu žalobce. K převodu vlastnického práva ke sporným akciím na žalobce nedošlo ani „převedením akcií na tzv. vnitřní účet komitenta“, a jejich majitelem je, s ohledem na ustanovení §58 odst. 7 zákona o cenných papírech, úpadkyně.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné akcie vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud uzavřel, že „v řízení bylo prokázáno, že úpadkyně byla komisionářkou žalobce, pro kterého za jeho finanční prostředky vlastním jménem obstarala sporné zaknihované akcie (tyto skutečnosti žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ze zákona koncentrovaného ve smyslu §118b občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“ – nijak nerozporoval). V okamžiku, kdy sporné akcie úpadkyně pro žalobce vlastním jménem a za jeho finanční prostředky obstarala jako komisionář a akcie byly zapsány na účet úpadkyně ve Středisku cenných papírů, stal se jejich majitelem žalobce, protože v řízení bylo prokázáno, že sporné akcie úpadkyně nezakoupila pro sebe, nýbrž pro žalobce jako komitenta na základě komisionářské smlouvy.“
„Tento závěr“ – pokračoval odvolací soud – „nemusí být v rozporu s argumentací“ žalovaného, podle níž „soudy v jiných řízeních dovodily, že takové akcie nejsou zákaznickým majetkem ve smyslu §81b zákona o cenných papírech, ve znění platném ke dni uzavření komisionářské smlouvy“. „Toto ustanovení na problematiku daného sporu nedopadá, neboť … pojem zákaznický majetek je … definován jen pro účely odpovědnosti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry“ (dále jen „Garanční fond“) „za závazky obchodníka“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, tedy uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby Nevyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že odvolací soud sice opakoval důkaz komisionářskou smlouvou, nikoliv však již všeobecnými smluvními podmínkami úpadkyně (jimiž prováděl důkaz soud prvního stupně), které výslovně umožňovaly provádění obchodů nejen jménem úpadkyně na účet klienta, ale také jménem a na účet úpadkyně. Na základě takto chybně provedeného dokazování pak dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k nesprávnému závěru, podle kterého sporné akcie úpadkyně nakoupila svým jménem na účet žalobce, z čehož dovodil, že žalobci jakožto komitentovi svědčí vlastnické právo k těmto akciím.
Dovolatel zdůrazňuje, že v řadě rozhodnutí, na která v průběhu řízení poukazoval, dospěly soudy k závěru, že k akciím společnosti M. B., a. s. – byť byly v interní evidenci (tzv. subportfoliu) přiřazeny k jednotlivým zákazníkům – nenabyli zákazníci vlastnické právo, neboť je úpadkyně zakoupila sice za prostředky zákazníků, ale svým jménem a na svůj účet. „Na této premise je postaveno vyplácení náhrad poškozeným zákazníkům z G.f.“ v několika tisících soudních sporech vedených zákazníky proti G. f..
Za nesprávný označuje dovolatel také názor odvolacího soudu, podle něhož jeho rozhodnutí o vyloučení sporných akcií z konkursní podstaty úpadkyně nemusí být v rozporu s dosavadní judikaturou soudů, neboť v projednávané věci není řešena otázka rozsahu zákaznického majetku. Při poskytování náhrad z G. f. však byla soudy prejudiciálně řešena otázka, za co, tj. za jaký majetek, náleží zákazníkům náhrada (tedy zda za svěřené finanční prostředky nebo za cenné papíry, za tyto prostředky pořízené). Dospěly-li soudy k závěru, že cenné papíry nabyla úpadkyně na svůj účet, nemůže „jakási zpětně pořizovaná interní evidence … založit vlastnictví zákazníka k cennému papíru“.
Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho námitkou, vznesenou při prvním ústním jednání u soudu prvního stupně, podle níž jsou akcie emitované společností M. B., a. s. převoditelné pouze se souhlasem představenstva, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by takový souhlas k převodu na žalobce byl dán.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
V obecné rovině je třeba s odvolacím soudem souhlasit, že kupuje-li komisionář zaknihované cenné papíry svým jménem na účet komitenta, nabývá vlastnické právo k takovým akciím komitent registrací převodu ve prospěch účtu komisionáře u Střediska cenných papírů (§583 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“, §21 odst. 1 zákona o cenných papírech; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 9).
Nicméně v projednávané věci mezi účastníky řízení není nesporné, že úpadkyně koupila sporné akcie na účet žalobce jakožto komitenta. Žalovaný naopak v průběhu řízení tvrdil opak a poukazoval na závěry soudů učiněné v řízeních vedených zákazníky úpadkyně proti G. f., podle kterých akcie společnosti M. B., a. s. pořídila pozdější úpadkyně na svůj vlastní účet, a proto se nestaly zákaznickým majetkem. Také soud prvního stupně uzavřel, že sporné akcie „byly nakoupeny úpadkyní na vlastní účet z finančních prostředků svěřených žalobcem“.
Jestliže odvolací soud při formulování východisek, na nichž založil svůj závěr o vlastnickém právu žalobce ke sporným akciím (tj. koupi sporných akcií pozdější úpadkyní na účet žalobce), přehlédl tuto argumentaci žalovaného (a naopak o jeho procesním stanovisku uzavřel, že koupi sporných akcií na účet žalobce „nijak nerozporoval“), nijak se s ní nevypořádal a při hodnocení provedených důkazů nevzal některé (všeobecné smluvní podmínky pozdější úpadkyně) vůbec v úvahu, pominul skutečnosti významné pro posouzení projednávané věci a jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu nelze považovat za správné. Pokud by totiž nebylo možné na základě důkazů provedených při respektování omezení plynoucích z ustanovení §118b o. s. ř. uzavřít, že úpadkyně obstarala sporné akcie na účet žalobce, shora uvedené právní závěry o nabytí vlastnictví komitentem by se v projednávané věci nemohly prosadit a odvolací soud by musel posoudit, zda žalobce unesl důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení o vlastnictví sporných akcií. Dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jejž dovolatel z obsahového hlediska vystihuje argumenty, které pojí /nesprávně/ s dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je tudíž dán.
Taktéž v rovině právního posouzení napadené rozhodnutí neobstojí.
Jak plyne z ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech, naposledy ve znění zákona č. 362/2000 Sb. (jež Nejvyšší soud vyložil v rozsudku uveřejněném pod číslem 61/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 61/2007“), zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení §8 zákona o cenných papírech, a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. Zákaznický majetek není součástí majetku obchodníka s cennými papíry.
Ačkoliv je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že pojem zákaznického majetku je v zákoně definován pro účely vyplácení náhrad z G. f., jeho závěr o irelevanci vymezení zákaznického majetku pro projednávanou věc nelze akceptovat.
Jestliže je totiž správný závěr přijatý soudy v řízeních vedených proti Garančnímu fondu (jímž argumentoval žalovaný), že sporné akcie nejsou zákaznický majetkem, ač byly pořízeny za prostředky svěřené zákazníkem pozdější úpadkyni na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby, neboť je pozdější úpadkyně koupila svým jménem na svůj účet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 495/2009), pak nemůže současně obstát závěr, že sporné akcie byly pořízeny za svěřené finanční prostředky na účet zákazníka a jsou proto vlastnictvím zákazníka (v takovém případě by totiž bylo nutno uzavřít, že jsou součástí zákaznického majetku).
Akcie, které se nestaly součástí zákaznického majetku (neboť nebyly pořízeny na účet zákazníka ani na něj nebyly posléze převedeny), nemohou tudíž být vlastnictvím zákazníka (a proto součástí zákaznického majetku zůstávají prostředky svěřené zákazníkem a použité pozdější úpadkyní pro koupi akcií na vlastní účet). A naopak akcie pořízené na účet zákazníka za prostředky svěřené pozdější úpadkyni zákazníkem na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby jsou ve vlastnictví zákazníka a – jak plyne z definice zákaznického majetku – stávají se jeho zákaznickým majetkem.
Odvolací soud navíc přehlédl, že již ve vyjádření k žalobě (č. l. 22) žalovaný namítal, že „cena akcií byla uplatněna u G. f.“. Uvedená skutečnost je přitom významná z hlediska posouzení aktivní legitimace žalobce. Pokud by totiž žalobci byla za sporné akcie vyplacena G. f. náhrada, vstoupil by v rozsahu takto vyplacené částky do práv vylučovatele G. f.(srov. R 61/2007).
Přijal-li tedy odvolací soud závěr, že akcie byly koupeny na účet žalobce, jenž se v důsledku toho stal jejich vlastníkem, měl zkoumat, zda za tyto akcie nebyla žalobci vyplacena G. f. náhrada a pokud ano, vyvodit z toho odpovídající závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce (k povinnosti soudu provést i v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo, viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu