ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.321.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 321/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelů a) Ing. arch. V. L., b) M. P., a c) K. K., všech zastoupených JUDr. P. O., advokátem, za účasti společnosti A., a.-p. a i. a., spol. s r. o., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, o zaplacení částky 882.211,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 287/95, o dovolání navrhovatelů a společnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 14 Cmo 326/2004-122, takto:
I. Dovolání navrhovatelů se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 14 Cmo 326/2004-122, se v měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 13 Cm 287/95-60, zamítl návrh, kterým se navrhovatelé domáhali po společnosti A., architektonicko-projekční a inženýrský atelier, spol. s r. o., (dále jen „společnost“) zaplacení částky 882.211,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 23. dubna 1993 do zaplacení (výrok I.) a navrhovatelům uložil zaplatit společnosti náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že podle zápisu ze schůze společníků konané dne 8. prosince 1992, které se zúčastnili všichni společníci, tj. původní navrhovatel Ing. arch. K. K., Ing. J. F., Ing. J. V. a Ing. J. B. bylo předmětem jednání projednání dopisu původního navrhovatele ze dne 29. listopadu 1992, jímž oznámil své rozhodnutí podat soudu návrh, aby zrušil jeho účast ve společnosti. Zbývající tři společníci navrhli řešit věc změnou společenské smlouvy na základě dohody s následujícím majetkovým vyrovnáním. Dne 22. prosince 1992 společníci uzavřeli „dohodu o důsledcích změn a doplnění společenské smlouvy ze dne 19. července 1990 ve znění dodatku č. 1 ze dne 20. prosince 1990…“, podle níž společnost vyplatí původnímu navrhovateli do 15. ledna 1993 jeho vklad do základního jmění ve výši 50.000,- Kč a dále do tří měsíců po schválení roční účetní závěrky za rok 1992 vyplatí vypořádací podíl na čistém obchodním jmění s tím, že přesáhne-li jeho výše 350.000,- Kč, budou dohodnuty splátky. Dne 30. prosince 1992 pak všichni společníci uzavřeli „dodatek č. 2 ke společenské smlouvě“ (dále jen „dodatek č. 2“), podle něhož se dosavadní text bodu 2. společenské smlouvy (jména a adresy společníků) mění a nahrazuje textem, obsahujícím pouze jména tří společníků - Ing. J. F., Ing. J. V. a Ing. J. B.; text bodu 4. společenské smlouvy (výše kmenového jmění) se nahrazuje textem výše základního jmění s tím, že toto jmění činí 126.000,- Kč a každý ze tří společníků se na něm podílí vkladem 42.000,- Kč, když každý z nich převzal závazek ke zvýšení svého vkladu písemným prohlášením. V průběhu řízení - dne 10. března 1996 - původní navrhovatel Ing. arch. K. K. zemřel a do jeho práv a povinností vstoupili navrhovatelé jako jeho dědici.
S odkazem na ustanovení §141 obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“), v rozhodném znění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že změnili-li společníci dodatkem č. 2 společenskou smlouvu v „okruhu společníků“, obcházeli zákon. Účast původního navrhovatele ve společnosti tak za jeho života nezanikla a jeho obchodní podíl přešel dle čl. 8.2. společenské smlouvy na dědice. Návrh na zaplacení vypořádacího podílu proto není důvodný.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že společnosti uložil zaplatit navrhovatelům částku 97.800,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 23. dubna 1993 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika a opakování dokazování listinami považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nikoliv však jeho právní závěr, že účast původního navrhovatele ve společnosti za jeho života nezanikla. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že dodatkem č. 2 ke společenské smlouvě, uzavřeným v souladu s ustanovením §141 obch. zák., došlo k zániku jeho účasti ve společnosti, když tento účel uzavřením dodatku společníci nepochybně sledovali a podle dodatku se chovali. Původní navrhovatel byl i jako společník vymazán v obchodním rejstříku. Ostatně účastníci shodně při jednání před odvolacím soudem tvrdili, že účast původního navrhovatele ve společnosti skončila dohodou k 31. prosinci 1992. Na čem se neshodli, byla výše vypořádacího podílu, přičemž shodně tvrdili, že již bylo vyplaceno 119.800,- Kč.
Ze znaleckého posudku odvolací soud zjistil, že čisté obchodní jmění společnosti podle účetní závěrky k 31. prosinci 1992 činilo 544.000,- Kč, přičemž aktiva celkem představovala 6,744.000,- Kč, cizí zdroje celkem 6,415.000,- Kč a osobní účet podnikatele 215.000,- Kč. Vypořádací podíl původního navrhovatele vzhledem k jeho 40% účasti ve společnosti tak představuje částku 217.600,- Kč, z níž bylo již vyplaceno 119.800,- Kč a k úhradě zbývá 97.800,- Kč. Uvedl, že ohledně výše částky zaplacené na vypořádací podíl se účastníci shodovali, následně předestřené pochybnosti nebyly dostatečně prokázány.
Námitku navrhovatelů, podle níž položka pasiv podle rozvahy - zůstatek rezerv na záruční opravy k 31. prosinci 1992 ve výši 2,234.315,- Kč - byla účelově nadsazena a nemá oporu v účetnictví společnosti, nepovažoval za důvodnou, neboť podle výpovědi znalce společnost účtovala o rezervách na záruční opravy oprávněně, v souladu s účetními předpisy a na základě jejího vnitřního předpisu. Způsob vytváření rezerv na záruční opravy byl ve společnosti zaveden již v roce 1990, s čímž musel být původní navrhovatel jako společník srozuměn. Uzavřel, že bylo věcí společnosti, v jaké výši si rezervy na záruční opravy stanoví, přičemž navrhovateli namítanou nesprávnost a účelovost této účetní položky nepotvrzují žádné skutečnosti.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) i c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatelé spatřují v řešení otázky, zda rezervy na opravy jsou závazkem vzniklým podnikateli v souvislosti s podnikáním nebo zda jde o závazek ve smyslu ustanovení §6 odst. 3 obch. zák. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s ustanovením §6 odst. 3 obch. zák. Zdůrazňují, že vytvořené rezervy nejsou závazky vzniklé podnikateli v souvislosti s podnikáním, ale jde o rezervu na krytí budoucích závazků, o kterých dosud není zřejmé, zda a v jaké výši vzniknou.
Odvolacímu soudu dále vytýkají, že nepřipustil zpracování revizního znaleckého posudku a dostatečně nezjistil, jak bylo skutečně s vytvořenými rezervami na záruční opravy naloženo. Závěry odvolacího soudu proto nemohou obstát.
Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podala dovolání společnost, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítajíc, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k listinným důkazům prokazujícím, že původnímu navrhovateli byla na vypořádací podíl vyplacena částka vyšší než tvrzená navrhovateli. Protože odvolací soud se s „touto skutečností, kterou žalovaná tvrdila vždy ve všech stádiích řízení“, nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, je rozsudek v tomto směru nepřezkoumatelný. Rozhodnutí o nákladech řízení považuje za nesprávné, když navrhovatelům byla přiznána nepatrná část žalované částky, přesto byla zavázána k náhradě nákladů řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Spor o úhradu vypořádacího podílu mezi bývalým společníkem a společností je řízením podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., které je podle ustanovení §200e odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (tj. nesporným řízením).
Dovolání navrhovatelů není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu v části napadené dovoláním navrhovatelů bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že je dána přípustnost podle písmene b), kterou odvozují ze skutečnosti, že usnesením odvolacího soudu ze dne 26. srpna 2002, č. j. 14 Cmo 144/2002-50, bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 2001, č. j. 13 Cm 287/95-43, protože tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo zrušeno usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., které rozhodnutím ve věci samé není. Jde o rozhodnutí procesní povahy bez vztahu k věci samé, jímž nebylo věcně rozhodnuto o nároku uplatněném návrhem. Založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění správnosti závěru znaleckého posudku a ke zjištění, jak bylo naloženo s vytvořenými rezervami na záruční opravy.
Dovolacími námitkami, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení, dovolatelé ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - vyjadřují nesouhlas se skutkovými závěry zjištěnými ze znaleckého posudku, doplnění posudku a výpovědi znalce, na základě kterých odvolací soud rozhodl. Přitom dovolatelé předkládají vlastní verzi rozhodných skutečností ohledně správnosti výsledku účetní závěrky a jim odpovídajících právních závěrů. Z obsahového hlediska kritizují odvolací soud za to, že skutková zjištění, ze kterých vycházel, jsou nesprávná, a že skutkový závěr ohledně výše vypořádacího podílu je chybný. Této kritice je ovšem vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelé u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemají k dispozici.
Jelikož dovolání navrhovatelů není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání společnosti je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí co do výše částky, která již byla společností zaplacena původnímu navrhovateli na vypořádací podíl.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k důkazům provedeným v odvolacím řízení, jimiž bylo prokázáno, že původnímu navrhovateli byly na vypořádací podíl vyplaceny i další částky a že v tomto směru vycházel z důkazů a shodných tvrzení účastníků učiněných před soudem prvního stupně. Z obsahového hlediska jde o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že uvedený dovolací důvod vystihuje i námitka, že soud v řízení pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Jak se podává z obsahu spisu, společnost se v řízení bránila proti uplatněnému nároku poukazem na to, že původnímu navrhovateli bylo na vypořádací podíl zaplaceno 119.800,- Kč a tím byl jeho nárok zcela vyrovnán (vyjádření společnosti a protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. září 2003). Při jednání před odvolacím soudem společnost navrhla provedení důkazu výpisy ze svého účtu o tom, kolik bylo původnímu navrhovateli na vypořádací podíl vyplaceno (protokol o jednání ze dne 19. září 2005 a ze dne 21. listopadu 2005). Odvolací soud provedl důkaz výpisy z účtu společnosti, neučinil však z nich žádná zjištění a k obraně společnosti založené na obsahu těchto listin se vyslovil jen tak, že následně předestřené pochybnosti o výši částky již zaplacené na vypořádací podíl nebyly dostatečně prokázány. Protože námitka, že původnímu navrhovateli byla na vypořádací podíl zaplacena částka vyšší než 119.800,- Kč, by v případě, že by ji soud shledal opodstatněnou, mohla mít pro výsledek sporu rozhodující význam, lze uzavřít, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn právem. Odvolací soud se v důvodech svého rozhodnutí v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal ani s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z důkazů provedených výpisy z účtu společnosti. Přitom v projednávané věci, jak shora uvedeno, jde o řízení podle ustanovení §200e o. s. ř. o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se podle §205a odst. 2 o. s. ř. neuplatní zásada neúplné apelace v odvolacím řízení vyjádřená v §205a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu