ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3417.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3417/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vyšehrad, Svobodova 11, PSČ 128 00, proti žalovanému PhDr. V. V., zastoupenému JUDr. Františkem Zelenickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 52, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 131/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č. j. 9 Cmo 142/2005 - 118, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.265,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, do rukou jeho advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 50 Cm 38/2004 – 88, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2005, č. j. 50 Cm 131/2000-93, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 13. března 2000, č. j. Sm 1/2000 – 6 tak že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že žalovaný v podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nepopsal obsah směnečné dohody, kterou uzavřel s žalobcem jako účastníkem směnečného vztahu. Popis vztahu se týkal třetí osoby, stojící mimo směnkou založený vztah a z tohoto popisu nelze dovodit žádnou výhradu proti vzniklému směnečnému závazku žalovaného vůči žalobci. Důvodem závazku žalovaného ze směnky je podle odvolacího soudu holá skutečnost její existence jako platné směnky vlastní [ustanovení §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“)]. Žalovaným prezentované okolnosti obchodního případu se synem žalobce nepovažoval odvolací soud za důvod pro případné zproštění žalovaného závazku vyplývajícího z předmětné směnky.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že směnka, ze které se žalobce domáhá plnění (dále jen „směnka“), je vyplněna (co do nepředtištěných údajů) samotným žalovaným. To samo o sobě, ve spojení se zjištěním o okolnostech vystavení směnky, kdy tomuto úkonu byli přítomní jen oba účastníci tohoto sporu, vede k závěru, že bylo vůlí žalovaného podepsat směnku, kterou mu žalobce předložil. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že vyslovená argumentace žalovaného v podobě pohrůžky vymáhání dlužných peněz se v daném okamžiku nevztahovala k podpisu směnky, nebyla vyslovena s cílem vymoci podpis směnky, nýbrž směřovala do budoucna. Pokud soud prvního stupně za tohoto stavu dovodil, že námitka nesvobody vůle při podpisu směnky není důvodná, shledal tento závěr správným.
S poukazem na zásadu koncentrace řízení, která platí ve směnečném řízení podle ustanovení §175 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud uvedl, že nemůže hodnotit argumenty, které vznesl žalovaný později, popřípadě argumenty, jež výslovně v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neformuloval. V dané věci se uplatní zásada koncentrace řízení ve vztahu k nedostatku vážnosti vůle, kterou soud prvního stupně jen dovodil při zjištění okolností podpisu směnky a dále ve vztahu k tvrzení žalovaného ohledně vynaložení sporné částky v průběhu realizace obchodního případu. Jelikož hodnocení nedostatku vážnosti vůle bylo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno zcela „nad vymezený rámec námitkového řízení“, odvolací soud k této části odůvodnění nepřihlížel. Důvodnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu tak nebyla prokázána, uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že s rozsudkem nesouhlasí, „neboť je založen na nepravdivých tvrzeních žalobce“, podrobně popisuje svůj momentální zdravotní stav i životní situaci, v jaké se nachází, s tím, že podrobnosti celého případu popíše, jakmile mu to zdravotní stav dovolí. Podáním ze dne 30. května 2007 doručeným soudu dne 31. května 2007 nahradil dovolání žalovaného advokát ustanovený mu soudem. Tvrdí, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, „zejména spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci, že důvodnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu nebyla prokázána“. Poukazuje především na to, že směnka nemá žádnou kauzu, čehož si byl žalobce vědom. Dále namítá nesvobodu a nedostatek vážnosti vůle žalovaného při podpisu směnky.
Žalobce ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že směnka, ze které se žalobce domáhá plnění, byla platnou směnkou vlastní a že z provedeného dokazování vyplynulo, že pohrůžka vymáhání dlužných peněz se nevztahovala k podpisu směnky a nebyla vyslovena s cílem vynutit její podpis, ale směřovala do budoucna; stejný závěr ohledně nesvobody vůle učinil i soud prvního stupně. Námitka dovolatele, že na něm byl podpis směnky vynucen, míří na pochybení soudu v hodnocení důkazů a ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti je logický rozpor.
Takový rozpor dovolací soud v projednávané věci neshledal. Odvolací soud převzal ohledně nedostatku svobodné vůle žalovaného skutková zjištění soudu prvního stupně, který hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a logicky vysvětlil, které důkazy a z jakého důvodu považuje za věrohodné a které nikoli. Jeho závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat nedostatek svobody vůle při podpisu směnky, nelze proto ničeho vytýkat.
Ohledně tvrzení dovolatele o nedostatku vážnosti vůle pak odvolací soud uzavřel, že se jím nemohl zabývat, protože nebylo součástí námitek dovolatele. Tento závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybňuje a dovolací soud jej proto nemůže přezkoumávat.
Dovolatel namítá i nedostatek kauzy směnky. K tomu dovolací soud uzavírá, že tvrdí-li dlužník ze směnky, že směnka, kterou podepsal, nemá kauzu, musí věrohodně vysvětlit, proč takovou směnku podepsal. V projednávané věci žalovaný jako jediný důvod podpisu směnky v námitkách uvedl, že byl k podpisu přinucen. Toto tvrzení se mu však nepodařilo prokázat. Neunesl tedy důkazní břemeno o neexistenci kauzy směnky a závěru odvolacího soudu, že „důvodem závazku žalovaného ze směnky je holá skutečnost její existence jako platné směnky vlastní“ nelze ničeho vytýkat.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku.
Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5 a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí odměna advokáta 39.930,- Kč. Po snížení o 50 % podle ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 19.965,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částkou 300,- Kč, náleží žalobkyni 20.265,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu