ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3683.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3683/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) R. M., b) S. M., obou zastoupených JUDr. P. Z., advokátem, c) Ing. A. T., a d) A. a. s., s., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti I. – C. a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 213/2002, o dovolání navrhovatelů a) a b) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007 – 64, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 29 Cm 213/2002 – 54, kterým tento soud zastavil řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady I.-Č. a. s. (dále jen „společnost“) konané dne 25. června 2002.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl B, byla vyplývá, že společnost byla ke dni 31. prosince 2002 vymazána z obchodního rejstříku. Jako právní důvod výmazu je uvedeno, že společnost zanikla rozdělením s nerovnoměrným výměnným poměrem na dvě nástupnické společnosti, a to P. O. a. s., a I. P. s. r. o. Nastala tedy – dle odvolacího soudu – situace předpokládaná ustanovením §107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
Řízení ve věci bylo zahájeno dne 26. června 2002 a navrhovatelé a) a b) se v něm domáhali vyslovení neplatnosti usnesení řádné valné hromady společnosti, kterým bylo rozhodnuto o rozdělení společnosti, jež zahrnovalo také schválení projektu rozdělení. Následné návrhy navrhovatelů c) a d) byly s původním návrhem ze zákona spojeny ke společnému řízení dle ustanovení §131 odst. 12 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Z uvedeného vyplývá – pokračoval odvolací soud – že řízení o neplatnosti usnesení valné hromady bylo zahájeno před zápisem rozdělení společnosti do obchodního rejstříku. Za této situace tedy soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §220v ve spojení s §220h odst. 4 obch. zák. a správně rovněž dovodil, že v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady (projektu rozdělení) lze po zápisu rozdělení do obchodního rejstříku pokračovat, jen dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení podle §200k obch. zák., jestliže takové řízení již neprobíhá.
Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že tomuto soudu je z jeho předchozí úřední činnosti, a to ze spisu 15 Cm 1/2004, známo, že v řízení zahájeném dne 2. ledna 2004 se navrhovatelé R. a S. M. domáhají přiznání práva na dorovnání a určení výše dorovnání v penězích podle ustanovení §220k obch. zák. Dle §220k odst. 1 věty první obch. zák. není-li výměnný poměr akcií spolu s případnými doplatky uvedenými ve smlouvě o fúzi přiměřený, má každý z akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na dorovnání v penězích (dále jen „právo na dorovnání“). Ustanovení §220a odst. 5 o maximální výši doplatku se nepoužije.
Z toho dle odvolacího soudu vyplývá, že v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení vlané hromady společnosti nelze pokračovat, neboť s ohledem na zápis rozdělení do obchodního rejstříku neumožňuje povaha věci v tomto řízení pokračovat s právními nástupci vymazané společnosti, a dále, že nelze ani návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti změnit na řízení o náhradu škody nebo na řízení o dorovnání v penězích podle §220k obch. zák., neboť takové řízení již probíhá.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři přiznává právo na dorovnání, je pro nástupnickou společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům (§220k odst. 5 obch. zák.). S ohledem na to, že platná právní úprava (zejména ustanovení §220k obch. zák.) poskytuje akcionářům společnosti zaniklé rozdělením dostatečnou právní ochranu, aby v důsledku této skutečnosti neutrpěli škodu (což je v tomto konkrétním případě zajištěno, když řízení o přiznání práva na dorovnání již probíhá), shledal odvolací soud námitky navrhovatelů a) a b), že zastavení řízení je v rozporu s usnesením Ústavního soudu a „Dohodou o ochraně investic“ uzavřenou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, nedůvodnými. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali navrhovatelé a) a b) dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s názorem Ústavního soudu o tom, že otázka neplatnosti usnesení valné hromady má být projednána meritorně. Dovolatelé argumentují tím, že pokud soudy prvního a druhého stupně žalobu o neplatnost usnesení valné hromady meritorně neprojednají a nevysloví se o tom, zda byl nebo nebyl porušen zákon, odnímají tak žalobcům právo podle §131 odst. 4 obch. zák. Tvrdí. že závěr odvolacího soudu o tom, že probíhá řízení o náhradu škody, není správný. Žádné takové řízení ještě neprobíhá, avšak mají právo uplatnit ve smyslu §131 odst. 4 obch. zák. do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým soud neplatnost usnesení valné hromady, které je v rozporu se zákonem, nevysloví.
Dovolatelé mají za to, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jejich argumentem, že pokud soud dospěje k závěru, že usnesením valné hromady došlo k porušení zákona, ale neplatnost usnesení nevysloví, jim vzniká právo na náhradu škody a právo na zadostiučinění. Tato majetková práva mohou být uplatněna proti některé nástupnické společnosti, neboť při rozdělení se jedná o univerzální sukcesi.
Podle dovolatelů nevzal odvolací soud v úvahu ani to, že ustanovení §220h obch. zák., o které je opřeno napadené rozhodnutí, se má použít pouze přiměřeně, tedy nikoliv automaticky. V daném případě se použít vůbec nemělo, což odvolatelé dovozují z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 121/03, v němž byla posuzována jejich stížnost proti usnesení, jímž bylo rozdělení společnosti zapsáno do obchodního rejstříku, přičemž akcentují, že ústavní soud nepřipustil žádnou možnost, že by bylo možno řízení o neplatnost usnesení valné hromady obejít a „vyřešit“ spor nemeritorně.
Dovolatelé dále vyslovují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že platná právní úprava poskytuje akcionářům společnosti zaniklé rozdělením dostatečnou právní ochranu a tvrdí, že v důsledku napadeného usnesení valné hromady byli podrobeni opatření, které má stejný důsledek jako vyvlastnění. Argumentují tím, že z jejich pohledu na nich bylo uplatněno totožné opatření, jakým je převod jmění podle §220p obch. zák., jen s tím rozdílem, že jim tzv. vypořádání v penězích nebylo vyplaceno přímo, nýbrž hlavní akcionář vložil „přiměřené vypořádání“ do společnosti P. O. a. s. a „namísto hotovosti vnutil navrhovatelům akcie P. O. a. s.“, o něž nestáli.
I když soud v řízení podle §220k obch. zák. přezkoumá výši výměnného poměru (přiměřené vypořádání) a rozhodne o jiné výši, nelze dle dovolatelů říci, že tímto bude akcionářům zaniklé společnosti poskytnuta dostatečná právní ochrana. Tím, že budou přiznány doplatky k akciím společnosti P. O. a. s., nebude nijak vyřešen problém, že navrhovatelé dostali za své akcie významné farmaceutické společnosti, které byly registrovány na veřejném trhu, akcie zcela bezvýznamné společnosti P. O. a. s., které nejenže nejsou registrované na veřejném trhu, ale kvůli naprosté bezvýznamnosti jsou prakticky neprodejné a proto z pohledu dovolatelů bezcenné.
Na závěr dovolatelé upozorňují, že existující právní stav je v rozporu s čl. 10 Ústavy a §756 obch. zák. Podle čl. 4 Dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic se Spolkovou republikou Německo (č. 573/1992 Sb.) pak v případech, které lze ve svém důsledku postavit na roveň vyvlastnění, musí být poskytnuto odškodnění, přičemž „odškodnění musí být vyplaceno bezodkladně a musí zahrnovat obvyklý bankovní úrok až do doby splatnosti; musí být skutečně zhodnotitelné a volně převoditelné“.
Proto dovolatelé navrhují, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §131 odst. 3 písm. c) ve spojení s §183 odst. 1 obch. zák. soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti, jestliže byl pravomocně povolen zápis fúze, převodu obchodního jmění, rozdělení nebo změny právní formy do obchodního rejstříku.
Podle §220h odst. 4 ve spojení s §220p odst. 3 obch. zák. v řízení o neplatnost usnesení valné hromady nebo smlouvy o převodu obchodního jmění zahájeném před zápisem převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku lze po zápisu převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku pokračovat, jen dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo řízení podle §220k obch. zák., pokud takové řízení již neprobíhá.
Závěr odvolacího soudu o tom, že poté, co dojde k zápisu rozdělení do obchodního rejstříku, neumožňuje povaha věci v tomto řízení pokračovat, má tedy oporu v citovaných ustanoveních obchodního zákoníku a Nejvyšší soud jej shledává správným.
Nejvyšší soud souhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nelze změnit na řízení o náhradu škody nebo na řízení na dorovnání v penězích podle §220k obch. zák., jestliže takové řízení již probíhá.
Tvrdí-li dovolatelé, že řízení o náhradu škody neprobíhá, nic jim nebránilo odpovídající změnu navrhnout.
K námitce, že postup podle ustanovení §220k odst. 1 obch. zák. představuje porušení dohody o ochraně investic, lze obdobně odkázat na rozhodnutí ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 329/2006, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že postup podle ustanovení §220p obch. zák. nelze považovat za vyvlastnění, znárodnění nebo podřízení jinému opatření, jehož výsledek je stejný jako vyvlastnění nebo znárodnění, ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2 dohody mezi Československou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o vzájemné ochraně investic, publikované pod č. 573/1992 Sb.
A konečně k námitce dovolatelů o tom, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 121/03 vyplývá, že soudy byly povinny přezkoumat jejich návrh meritorně, dovolací soud uzavírá, že takový závěr z uvedeného rozhodnutí, které se nadto týká řízení ve věcech obchodního rejstříku, nevyplývá.
Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelů a) i b) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu