ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3696.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3696/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce G.f. o.s c. p., zastoupeného JUDr. P. D., LL.M., Ph.D., advokátem, proti žalovanému JUDr. J.S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s., zastoupenému Mgr. M. E., advokátem, za účasti D. B., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného J. K., advokátem, o splnění povinnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 8/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 9 Cmo 60/2007-416, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 9 Cmo 60/2007-416, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 41 Cm 8/2004-354, ve znění opravného usnesení ze dne 20. prosince 2006, č. j. 41 Cm 8/2004-374, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil odvolací soud usnesení ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 41 Cm 8/2004-354, ve znění opravného usnesení ze dne 20. prosince 2006, č. j. 41 Cm 8/2004-374, kterým Krajský soud v Hradci Králové odmítl „návrh, jímž se žalobce domáhá po žalovaném splnění povinnosti předložit podklady pro zahájení výplaty náhrad“.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobce – G. f.o. s c. p. (dále též jen „G. f.“) – ani doplněním „návrhu“ po výzvě soudu prvního stupně neodstranil neurčitost „návrhu“, neboť požadované podklady (jež – v intencích ustanovení §81c odst. 11 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v rozhodném znění – jsou určeny svým obsahem, nikoli „vnější podobou“) nekonkretizoval „s odkazem na uvedení jmen jednotlivých zákazníků úpadkyně domáhajících se po žalobci vyplacení náhrady“. Přitom měl za „zřejmé, že konkrétnost petitu spočívá v daném případě především v uvedení konkrétní osoby (osob) domáhající se výplaty náhrady za zákaznický majetek“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a namítaje, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, tedy uplatňuje dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Navrhuje, aby Nevyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že „poté, co Vrchní soud v Praze konstatoval, že petit původně formulovaný žalobcem nelze považovat za dostatečně určitý, formuloval na základě výzvy soudu prvního stupně k úpravě petitu a v souladu s předchozím pokynem Vrchního soudu v Praze podáním ze dne 25. července 2006 (obsaženém z důvodu rozsahu jmen zákazníků K. Q., a. s. ve dvou šanonech) žalobní petit nově tak, aby požadavku na určitost odpovídal“. Upraveným petitem se dovolatel domáhal poskytnutí specifikovaných podkladů „ve vztahu ke každému přímo v petitu jmenovitě uvedených zákazníků K. Q., a. s.“
Odvolací soud „zjevně nepřihlédl k žalobcem změněnému petitu tak, jak vyplývá z doplnění žalobního návrhu žalobce ze dne 25. července 2006“ a „vycházel z petitu původního“. Podáním ze dne 25. července 2006 formuloval dovolatel „nově svůj žalobní návrh právě s ohledem na názor odvolacího soudu tak, že tento obsahoval úplný seznam jmen jednotlivých zákazníků úpadkyně domáhajících se vyplacení náhrady, který byl včleněn do těla žalobního návrhu, a to ve vztahu ke každému z obou navrhovaných výroků“.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že usnesení soudu prvního stupně (jenž návrh odmítl proto, že nespecifikuje „o jaké podklady by se v dané věci mělo jednat“) potvrdil z jiných důvodů a jeho rozhodnutí je překvapivé, čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
Žalovaný i vedlejší účastník považují dovolání za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §81c odst. 12 zákona o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna 2004, je obchodník s cennými papíry, popřípadě bývalý obchodník s cennými papíry povinen ve lhůtě stanovené G. f. poskytnout G. f. podklady potřebné pro zahájení výplaty náhrady z Garančního fondu. Podklady musí obsahovat údaje o výši pohledávky, titulu pohledávky a výši započitatelných pohledávek obchodníka s cennými papíry. Za splnění této povinnosti odpovídá představenstvo, likvidátor nebo správce konkursní podstaty.
V projednávané věci požadoval G. f. vydání podkladů „ve vztahu ke každému ze zákazníků K. Q., a. s.“ (z obsahu spisu tedy neplyne, že by se žalobce, jak tvrdí v dovolání, domáhal poskytnutí specifikovaných podkladů „ve vztahu ke každému přímo v petitu jmenovitě uvedených zákazníků K. Q., a. s.“).
Účelem citovaného ustanovení je zajistit, aby G. f., nastane-li skutečnost, s níž zákon pojí vznik povinnosti G. f. vyplatit zákazníkům náhradu za zákaznický majetek, měl k dispozici podklady potřebné pro splnění této povinnosti. Je přitom zřejmé, že G. f. nemůže mít – neposkytne-li mu jej obchodník s cennými papíry – k dispozici ani seznam zákazníků takového obchodníka.
Právo G. f. potřebné podklady požadovat (a tomu odpovídající povinnost obchodníka s cennými papíry je vydat) přitom není vázáno až k okamžiku, kdy se na něj jednotliví zákazníci obchodníka s cennými papíry začnou obracet se svými nároky, a rozsah podkladů není omezen pouze na okruh zákazníků, kteří své nároky již přihlásili. Takový výklad (z nějž implicite vycházel odvolací soud) by znamenal, že G. f. by musel žádat o podklady jednotlivě (zvlášť ve vztahu ke každému ze zákazníků, v závislosti na tom, kdy by se na G. f. se svým nárokem obrátil), popřípadě až po uplynutí lhůt pro přihlášení nároků, což by ve svém důsledku G. f. výrazně ztížilo (či dokonce znemožnilo) možnost plnit své povinnosti v zákonem stanovených lhůtách (srov. §81c zákona o cenných papírech).
Za této situace nelze odmítnout žalobu podanou G. f. na splnění povinnosti plynoucí z citovaného ustanovení jen proto, že požadované podklady nekonkretizoval „s odkazem na uvedení jmen jednotlivých zákazníků úpadkyně domáhajících se po žalobci vyplacení náhrady“.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž správné není. Nejvyšší soud je proto zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu