ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3833.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3833/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně H. l. e., s. r. o. v likvidaci, zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti žalovaným 1) P. N., zastoupenému JUDr. J. N., advokátem, a 2) Ing. J.V., zastoupenému JUDr. J. Š., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 2/2007, o dovolání prvního žalovaného Petra Navrátila, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2008, č. j. 9 Cmo 176/2008 – 246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zastavil odvolací soud řízení ve vztahu ke druhému žalovanému (výrok I.), ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2007, č. j. 54 Cm 2/2007 – 200, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. března 2006, č. j. 54 Sm 61/2006 – 8 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že tvrzení, kterým první žalovaný namítal nesprávnost vyplnění blankosměnky z hlediska data splatnosti, které „bylo formulováno v podobě, že žalobce přistoupil k vyplnění blankosměnky, aniž byly splněny podmínky sjednané výstavcem ve smlouvě o vyplnění“, stejně jako tvrzení, že „datum splatnosti směnky bylo žalobcem vyplněno v rozporu se smlouvou o vyplnění“ jsou z hlediska svého obsahu nevyhodnotitelné jako konkrétní námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Není totiž zřejmé, co by na základě takto formulovaných námitek mělo být předmětem námitkového řízení a k čemu je vedeno dokazování. Jsou-li námitky pro neurčitost neprojednatelné, nemohou být (pojmově) nikdy důvodné. „Bylo by nepřípustným porušením zásady koncentrace řízení, pokud by po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek byly nekonkrétní námitky činěny konkrétními“.
V projednávané věci první žalovaný ve svých včasných námitkách nespecifikoval, v čem konkrétně spočívalo porušení dohody o vyplnění blankosměnky a jaké mělo být správné datum jejího vyplnění, resp. od čeho konkrétně se mělo odvíjet. Pokud v odvolacím řízení tvrdí, že datum splatnosti směnky se mělo odvíjet od okamžiku prohlášení konkursu na majetek výstavce směnky, jedná se především o opožděnou a tedy nepřípustnou konkretizaci námitky. K tomu odvolací soud dodává, že blankosměnka nezakládá závazek, proto se samotným faktem prohlášení konkursu splatnou nestává. Pokud první žalovaný nově argumentoval v souvislosti s námitkou nesprávně vyplněného data splatnosti, okolností, že existuje kauzální pohledávka ve výši, korespondující se směnečnou sumou, poukázal odvolací soud na již mnohokrát judikovanou i publikovanou tezi, že pohledávka ze směnky a pohledávka z kauzálního vztahu jsou dva samostatné právní tituly, kdy např. žaloba na zaplacení jednoho z těchto nároku nezakládá překážku věci zahájené ani rozsouzené.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda a v jaké lhůtě se promlčuje právo směnečného věřitele vyplnit údaje do listiny, která nemá dosud jako zajišťovací instrument veškeré údaje směnečné listiny (biancosměnka) podle zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
Dovolatel namítá, že odporuje právnímu řádu České republiky, aby se právo směnečného věřitele na vyplnění údajů do biancosměnky nepromlčovalo. Má za to, že toto právo je klasickým a tradičním majetkovým právem, které promlčení podléhá. Situace, kterou svými rozhodnutími založily soudy obou stupňů umožňuje, aby osoba, která biancosměnku vystavila, resp. osoba, která je jinak z biancosměnky zavázána, byla po časově neomezenou dobu v nejistotě, zda směnečný věřitel listinu doplní a soudní cestou uplatní či nikoliv.
Poukazuje na to, že žalobkyně přihlásila pohledávku zajištěnou směnkou, ze které uplatňuje plnění, do konkursního řízení za úpadkyní – společností O. spol. s r. o., jejíž dluh první žalovaný zajišťoval jako avalista a obdržela z konkursní podstaty částečné plnění, o částku odpovídající rozdílu doplnila biancosměnky a jako údaj splatnosti svévolně zvolila datum 21. února 2006. Takto doplněnou listinu následně žalobkyně uplatnila návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ve směnečném řízení. Vyslovuje názor, že jako správný údaj splatnosti na směnečné listině, měl být uveden den, kdy byl prohlášen konkurs na majetek společnosti O. spol. s r. o., když dle ustanovení §14 odst. 1 písmeno g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, „nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné…“ Nejpozději v den prohlášení konkursu měla tedy žalobkyně poprvé možnost doplnit do zajišťovací směnky veškeré dohodnuté údaje.
Dovolatel dále poukazuje na ustanovení §70 odst. 1 ve spojení s §77 směnečného zákona, dle něhož se směnečné nároky promlčují ve lhůtě 3 let ode dne jejich splatnosti. Pokud žalobkyně až dne 21. února 2006 doplnila do směnky údaj splatnosti jako den 21. února 2006, je její směnečný nárok promlčen a soud jí neměl za situace, kdy dovolatel jako směnečný dlužník námitku promlčení řádně vznesl, poskytovat právní ochranu.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud druhý výrok rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. února 2009 doplnil dovolatel dovolání o další důvody, ke kterým však Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlédnout.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že právní otázka, jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení založeno. Tento předpoklad v projednávané věci naplněn není, neboť odvolací soud na otázce, jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, výrok napadeného rozhodnutí nezaložil.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že námitky dovolatele byly neurčité, případně nekonkrétní a jen pro úplnost doplnil odůvodnění svého rozhodnutí o důvody, proč by ani řádně uplatněná námitka nesprávně vyplněného data splatnosti, nemohla být uznána za důvodnou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu