ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.407.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 407/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně A. C., a. s., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., zastoupenému JUDr. F. G., advokátem, zvláštním správcem úpadkyně, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 267/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 15 Cmo 117/2006-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 43 Cm 267/2001-120, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobkyně (A. C., a. s.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s.) určení pravosti své pohledávky ve výši 105.102.910,54 Kč v konkursu vedeném na majetek úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, maje jeho skutkové a právní závěry za správné.
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel odvolací soud zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně (jako pronajímatelka) uzavřela s pozdější úpadkyní (jako nájemkyní) dne 30. prosince 1994 smlouvu o nájmu označených nebytových prostor v Ústí nad Labem (dále též jen „nájemní smlouva“). Šlo o nájem na dobu určitou (10 let, do 31. prosince 2004). se sjednanou dvouletou výpovědní dobou.
2/ Pozdější úpadkyně přestala platil sjednané nájemné a žalobkyně proto nájem vypověděla v tříměsíční lhůtě podle §9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, k 31. březnu 1999.
3/ Pozdější úpadkyně nebytové prostory vyklidila k 31. březnu 1999 a žalobkyně je od 1. dubna pronajímala jiným nájemcům.
Na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně neprokázala zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu v podobě jí tvrzené majetkové újmy.
Dodal, že věc sice měla být posouzena podle ustanovení §373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nikoli podle občanského zákoníku, že však tato skutečnost neměla vliv na správnost výsledného závěru.
Chybí totiž naplnění základního zákonného předpokladu odpovědnosti za škodu, jímž je porušení závazkového vztahu. Závazkový vztah z nájemní smlouvy totiž skončil k 31. březnu 1999 výpovědí a majetková újma je požadována za pozdější dobu. Uplatněný nárok by byl dán, kdyby žalobkyně prokázala, že v důsledku porušení právních povinností pozdější úpadkyně v souvislosti s ukončením nájmu, nemohla dosáhnout zisku v podobě tržního nájemného obvyklého v místě a v čase, v němž nájemní vztah skončil. Tyto skutečnosti, ale nebyly žalobkyní ani tvrzeny, natož prokázány, zvláště když žalobkyně sama přiznala, že již od 1. dubna 1999 úpadkyní vyklizené prostory pronajímala za ceny odpovídající tržnímu nájemnému.
To, že by nájemné vybírané od nových nájemců bylo nižší v důsledku porušení povinnosti úpadkyní po skončení nájemního vztahu, žalobkyně rovněž neprokázala. Nižší tržní nájemné není škodou způsobenou neplacením nájmu pozdější úpadkyní za dobu trvání nájemního vztahu. Žalobkyně tak neprokázala existenci škody v podobě zmenšení jejího majetku nebo v podobě ušlého zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc nesprávnost právních závěrů soudů nižších stupňů (uplatňujíc tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka zpochybňuje závěr, že po skončení nájemního vztahu nelze dovozovat porušení závazkového vztahu; toto „časové“ chápání závazkového vztahu má za nesprávné. Usuzuje, že pozdější úpadkyně zásadním způsobem porušila existující závazkový vztah, čímž si vynutila jeho ukončení (ukončení nájmu). V důsledku chování pozdější úpadkyně coby nájemce tak vznikla situace, kdy nebytové prostory nebyly po určitou dobu pronajaty vůbec a postupně jen zčásti (nájemní poměry vznikly s novými nájemci v době, kdy cena nájemného v dané době klesla).
Dále dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu, že neprokázala vznik škody, vytýkajíc mu, že uplatněný nárok zúžil a ztotožnil s požadavkem na zaplacení rozdílu mezi původně sjednaným nájemným a nájemným v dané době. Tvrdí dále, že odvolací soud nesprávně ztotožnil způsob vyčíslení škody se škodou samotnou. Zdůrazňuje, že nájemní poměr byl sjednán na poměrně dlouhou dobu s rizikem růstu či poklesu obvyklého nájemného během doby nájmu pro obě strany.
Dovolatelka byla nucena nájem ukončit pro porušení závazkového vztahu pozdější úpadkyní, a to v co nekratší možné době. Nemohla využít výpovědní dobu dvou let sjednanou v nájemní smlouvě.
Při rychlém ukončení vztahu tak nemohla provést obvyklá opatření a vztah musela ukončit v době, kdy cena nájmu na trhu nebyla výhodná (řešení jí bylo vnuceno tím, že pozdější úpadkyně neplnila své závazky, ač disponovala dostatečnými prostředky, jiné závazky plnila a nebyl ještě ani podán návrh na konkurs). Odvolací soud tyto okolnosti nevzal podle dovolatelky v úvahu.
Závěrem dovolatelka uvádí, že osoba jakéhokoli člena představenstva neměla vliv na výši nájemného.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za účelem zodpovězení otázek týkajících se předpokladů odpovědnosti za škodu (ušlý zisk), kterou měla nájemkyně způsobit pronajímatelce tím, že neplatila sjednané nájemné (v dovolacím řízení v podobě popsané v dané věci dosud neřešené).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Ustanovení §379 obch. zák. pak určuje, že nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk.
K základním předpokladům vzniku odpovědností za škodu podle §373 a násl. obch. zák. patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus). Tyto předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném.
Ze spisu se přitom podává, že dovolatelka spatřuje protiprávní úkon pozdější úpadkyně právě v tom, že pozdější úpadkyně přestala platit sjednané nájemné.
Škodu uplatňuje dovolatelka ve formě ušlého zisku za dobu od 1. dubna 1999 do 31. prosince 2004 (do doby, kdy měl nájem skončit podle nájemní smlouvy), přičemž výši škody stanovuje při jednání před soudem prvního stupně konaném 7. října 2002 jako rozdíl mezi nájemným od jiných nájemců a nájemným, jež by při řádném plnění nájemní smlouvy jinak obdržela od pozdější úpadkyně (srov. č. l. 21).
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že porušení povinnosti platit sjednané nájemné řádně a včas, je protiprávním úkonem, jakož i v tom, že lze hovořit o ušlém zisku (o ztrátě přínosu, který by bylo možno při pravidelném běhu věcí - nebýt porušení právní povinnosti - v majetkové sféře poškozeného důvodně očekávat), jestliže se v popsané době její majetek nerozmnožil o částku, která by se jí dostala na nájemném od pozdější úpadkyně (146.142.303,60 Kč), nýbrž o částku 41.0393.93,06 Kč (jež se jí mělo dostat od nových nájemců).
V tomto ohledu odvolací soud pochybil, jestliže zjištěné skutečnosti vyhodnotil tak, že dokládají absenci protiprávního úkonu a vzniku škody. Pochybení odvolacího soudu tkví nicméně právě jen v tom, že nesprávně označil předpoklad, pro jehož absenci vskutku nelze dovodit odpovědnost pozdější úpadkyně za tvrzenou škodu a který jinak (z obsahového hlediska) vyhodnotil přiléhavě.
Jak se podává např. již z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky uveřejněného pod číslem 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 7/1992“), příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde, přičemž příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou.
O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by v posuzované věci šlo, kdyby uplatňovaná škoda (ušlý zisk na nájemném za dobu od 1. dubna 1999 do 31. prosince 2004) vznikla následkem porušení povinnosti platit (řádně a včas) sjednané nájemné. tedy kdyby bylo doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by nedošlo. Byla li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi porušením povinnosti platit řádně a včas nájemné a vzniklou (tvrzenou) škodou (ušlým ziskem) tak není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k porušení povinnosti platit nájemné (srov. vedle R 7/1992 dále mutatis mutandis např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů je přitom zřejmé, že důsledkem porušení povinnosti platit nájemné v době před 1. dubnem 1999 není vznik škody spočívající v ušlém nájemném za dobu od 1. dubna 1999 do 31. prosince 2004. To, že v době od 1. dubna 1999 nemá pronajímatelka nárok na nájemné ve výši ujednané v nájemní smlouvě, je až důsledkem toho, že pronajímatelka sama využila právo vypovědět nájemní smlouvu podle zákona č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění.
Dovolatelka označuje mezi faktory vedoucími ke vzniku škody i 1/ delší časový úsek, který uplynul, než se jí podařilo najít nové nájemce nebytových prostor, 2/ nutnost úprav objektu, 3/ dlouhodobé vyloučení některých částí objektu z užívání (proto, že objekt byl upraven pro provoz banky a jiné subjekty jej až na zanedbatelný prostor notářské kanceláře nevyužívaly) a 4/ změnu na trhu nájmů (pokles cen nájemného) v daném místě a době. I z povahy těchto příčin se podává, že nižší příjem z nově sjednaných nájemních vztahů nesouvisí s protiprávním úkonem pozdější úpadkyně (s tím, že pozdější úpadkyně neplatila sjednané nájemné za trvání nájemního vztahu řádně a včas).
Tvrdí-li dovolatelka v daných souvislostech, že pozdější úpadkyně nájemné neplatila, ač toho byla schopna, pak touto argumentací jen potvrzuje, že příčinou vzniku tvrzené škody nebylo jednání nájemkyně (byla-li pohledávka na dlužném nájemném dobytná /jak tvrdí dovolatelka/, pak ekonomicky racionálním chováním pronajímatelky bylo nájemní poměr neukončovat a částky, jež nyní požaduje formou ušlého zisku, vymoci coby plnění z nájemní smlouvy.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve výsledku správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu