ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4190.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4190/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatele M. s. z. v Praze, za účasti společnosti P., spol. s r. o., a společníků: 1) L. A., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem, a 2) Z. P., o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 67/2006, o dovolání L. A. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 14 Cmo 344/2007-18, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 14 Cmo 344/2007-18, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2007, č. j. 79 Cm 67/2006-6, rozhodl o zrušení společnosti P. spol. s r.o. (dále též jen „společnost“) a nařídil její likvidaci (výrok I.), likvidátorem společnosti jmenoval jejího společníka Z. P. (výrok II.); dále zamítl „návrh na jmenování likvidátora z osob zapsaných v seznamu správců konkursní podstaty“ (výrok III.), rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok IV.) a o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání Z. P., směřujícímu toliko do výroku o jmenování likvidátora, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o jmenování likvidátora tak, že jím jmenoval společníka a jednatele L. A.; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Změnu v osobě likvidátora odůvodnil odvolací soud konstatováním, že účel ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) „bude jistě v dané věci naplněn spíše tehdy, bude-li likvidátorem jmenován společník, který je zapsán i jako jednatel společnosti. Nepochybně jde o osobu pro výkon funkce likvidátora vhodnější.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal L. A. dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Dovolatel tvrdí, že v roce 1993 spolu se společníkem T. ukončil veškerou činnost ve společnosti“ a od té doby nemá o aktivitách společnosti žádné informace. Společníci P. a P. „vyplatili“ dovolateli jeho obchodní podíl v nominální výši tak, aby tento „získal zpět svůj vstupní vklad do společnosti.“ Dovolatel ze společnosti „vystoupil“ formou převodu obchodního podílu na zbývající společníky a jeho účast ve společnosti tak zanikla. Uváděje, že „obdobně věc byla dohodnuta u jednatelství“, má dovolatel za to, že i jeho „jednatelství“ ve společnosti zaniklo. O výmaz dovolatele jako společníka a jednatele společnosti z obchodního rejstříku se však jednatelka P. nepostarala.
Dovolatel rovněž namítá, že je již ve starobním důchodu, má řadu zdravotních problémů a bydlí mimo P. Souhrn všech těchto okolností mu znemožňuje, aby mohl funkci likvidátora společnosti vykonávat. Pro funkci likvidátora nemá ani „odpovídající průpravu“ a vzdělání a nemá možnosti ani prostředky k tomu, aby „likvidační činností“ pověřil jinou osobu. Má za to, že likvidátorem společnosti mohla a měla být jmenována osoba zapsaná v seznamu správců konkursní podstaty.
Také „procesně“ nepovažuje dovolatel postup odvolacího soudu za správný. Domnívá se, že usnesení soudu prvního stupně nemělo být změněno, ale zrušeno tak, aby jiného likvidátora jmenoval opětovně soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí by bylo možno podat odvolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Jelikož dovolatel namítá, že odvolací soud nepostupoval „procesně správně“, když – za situace, kdy měl za to, že likvidátorem společnosti by měl být jmenován jiný společník než ten, jehož jmenoval soud prvního stupně – usnesení soudu prvního stupně nezrušil, ale změnil, zabýval se Nejvyšší soud nejprve otázkou správnosti tohoto postupu odvolacího soudu.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný výklad občanského soudního řádu naposledy ve znění zákona č. 134/2006 Sb.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že namísto společníka, kterého do funkce likvidátora společnosti jmenoval soud prvního stupně, by měl být likvidátorem jmenován jiný společník společnosti, který je (podle zápisu v obchodním rejstříku) rovněž i jednatelem společnosti a měl-li odvolací soud zároveň za to, že nejsou splněny podmínky pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (§219a o. s. ř.), nebránilo mu žádné ustanovení občanského soudního řádu v tom, aby postupoval podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil. Jinak řečeno, postup odvolacího soudu, který likvidátora jmenovaného soudem prvního stupně svým (měnícím) rozhodnutím nahradí jinou osobou, jen z tohoto důvodu za nesprávný považovat nelze.
Námitka dovolatele proti procesnímu postupu odvolacího soudu tak důvodná není. Nejvyšší soud ovšem nemohl přehlédnout, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; podle ustanovení §242 odst. 3 in fine o. s. ř. totiž k takovým vadám dovolací soud u přípustného dovolání přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zmíněná vada spočívá v tom, že odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž by nařídil jednání, přestože mu právní úprava odvolacího řízení rozhodnout o odvolání bez jednání neumožňovala.
Možnost rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání upravuje ustanovení §214 o. s. ř., které době rozhodování odvolacího soudu platilo (a i dosud platí) v tomto znění:
„(1) K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
(2) Jednání není třeba nařizovat, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
(3) Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.“
Citované ustanovení doznalo v důsledku novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (s účinností od 1. dubna 2005), změny mimo jiné v tom, že nadále již není možné rozhodnout bez jednání o odvolání směřujícímu proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání (jak to umožňovalo ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005).
Přestože odvolání v projednávané věci směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně vydanému po řízení podle §200e o. s. ř. bez nařízení jednání, byl odvolací soud povinen nařídit k jeho projednání jednání, neboť šlo o rozhodnutí ve věci samé, účastníci se práva účasti na projednání věci nevzdali a odvolací soud rozhodoval meritorně (neodmítal odvolání, nezastavoval ani nepřerušoval odvolací řízení ani rozhodnutí nezrušoval podle §219a o. s. ř.). Jednání mělo být nařízeno i proto, že odvolací soud doplňoval dokazování zjištěními z obchodního rejstříku společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2007, sp. zn. 29 Cdo 1334/2007). Nenařídil-li odvolací soud jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými námitkami.
V dalším řízení odvolací soud nařídí k projednání odvolání společníka P. jednání, k němuž kromě účastníků řízení – navrhovatele, odvolatele a společnosti – předvolá rovněž i osobu, zapsanou jako společník či jednatel společnosti v obchodním rejstříku, kterou zamýšlí jmenovat likvidátorem společnosti (ta se účastníkem řízení stane až dnem, kdy soud rozhodl o jejím jmenování; srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při rozhodování o jmenování likvidátora pak přihlédne zejména k tomu, zda osoba, kterou zamýšlí jmenovat likvidátorem společnosti, do okruhu osob, které mohou být podle ustanovení §71 odst. 2 obch. zák. likvidátorem jmenovány, vůbec patří.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu