ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4359.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4359/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Ing. M. M., zastoupené JUDr. Mgr. J. N., Ph.D., advokátkou, proti žalované Č. o. b. a. s., o zaplacení částky 3,871.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 423/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2006, č. j. 13 Co 183/2006-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. července 2004, č. j. 16 C 423/2002-57, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 3,871.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) žalobkyně uzavřela se žalovanou 15. října 1999 smlouvu o běžném účtu, na jejímž základě byl žalobkyni „otevřen“ běžný korunový účet a běžné účty valutové vedené v DM a USD;
2) tentýž den účastnice uzavřely smlouvu o vkladovém účtu s výpovědní lhůtou, na základě které byl žalobkyni zřízen vkladový účet v české měně a vkladové účty v DM a USD;
3) žalobkyně 3. dubna 2000 vypověděla smlouvu o vkladovém účtu v USD a částku 74.000,- USD z tohoto vkladu převedla na svůj běžný valutový účet vedený v USD se splatností 3. května 2000; k převodu nedošlo, neboť žalobkyně žádostí doručenou žalované 11. dubna 2000 požádala o předčasné zrušení vkladového účtu a o převod částky 75.000,- USD na svůj běžný valutový účet (dále jen „žádost“). Žádostí svůj předešlý příkaz zrušila;
4) spolu se žádostí žalobkyně vyplnila platební příkaz k převodu částky 100.000,- USD ze svého běžného valutového účtu na přesně specifikovaný zahraniční účet obchodní společnosti (dále jen „platební příkaz“ nebo „příkaz“), v jasně a čitelně vyplněném formuláři příkazu nevyplnila žalobkyně okénko „datum splatnosti“, ale křížkem označila okénko „prosím uhraďte standardně“; 12. dubna 2000 byla částka 100.000,- USD podle příkazu odeslána na zahraniční účet v něm určený;
5) podle výpisu z účtu žalobkyně z 31. května 2000 žalovaná provedla příkazy tak, že částku 75.000,- USD ze zrušeného termínovaného vkladu převedla na běžný devizový účet žalobkyně 11. dubna 2000 a 12. dubna bylo 100.000,- USD odesláno na zahraniční účet obchodní společnosti;
6) žalobkyně požádala telefonicky žalovanou 19. dubna 2000 o prověření, zda platba 100.000.- USD byla dle jejich dispozic odeslána do zahraničí a 21. dubna 2000 požádala „o přešetření platby 100.000,- USD ze dne 11. dubna“, neboť příjemce nepotvrdil přijetí platby a v případě „neumístění“ platby požádala žalobkyně o její vrácení a připsání zpět na účet.
Odvolací soud uvedl, že s ohledem na ustanovení §263 a §709 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném v době uskutečnění převodu peněz na základě platebního příkazu, si účastnice mohly dobu, kdy měla být platba provedena, tj. který den následující po dni doručení platebního příkazu, dohodnout jinak, naž jak byla stanovena v §709 odst. 1 obch. zák. Žalobkyně však stanovila datum splatnosti platebního příkazu v souladu s částí III, článkem tři, bodem 2 obchodních podmínek žalované, jež tvořily součást smlouvy o běžném účtu (dále jen „obchodní podmínky“). Přitom určení data splatnosti příkazu je jednou z jeho předepsaných náležitostí podle části III, článku dvě, bodu 5 obchodních podmínek.
Tím, že žalobkyně zaškrtla na platebním příkazu políčko „prosím uhraďte standardně“, určila kdy, ve smyslu za jak dlouho po doručení platebního příkazu, má žalovaná odepsat z jejího účtu v platebním příkazu uvedenou částku. Žalobkyně měla podle formuláře platebního příkazu možnost určit, kdy má žalovaná zatížit její běžný účet buď tak, že by v platebním příkaze vyplnila datum splatnosti, nebo označením křížkem jednoho z polí nadepsaných „prosím uhraďte“ buď „standardně“ nebo „urgentně“. Za těchto okolností, protože šlo o platbu do zahraničí a žalobkyně nestanovila splatnost za delší dobu ode dne podání platebního příkazu, měla žalovaná částku odepsat z účtu žalobkyně po uplynutí tří pracovních dnů podle části III, článku tři, bodu 3 písm. b) obchodních podmínek. Podala-li žalobkyně platební příkaz 11. dubna 2000 podle svého tvrzení po dvanácté hodině, pak s ohledem na část III, článek 3, bod 1 a bod 3 písm. b) obchodních podmínek byla dnem přijetí příkazu středa 12. dubna 2000, o tři pracovní dny později bylo pondělí 17. dubna 2000 a den splatnosti připadl na úterý 18. dubna 2000.
Shodně se soudem prvního stupně považoval odvolací soud za správný závěr, že neuvedení data splatnosti v platebním příkazu nebylo důvodem k odepření splnit tento příkaz žalovanou a k jeho vrácení žalobkyni. Povinností žalované bylo odepsat peněžní prostředky z běžného účtu žalobkyně podle obsahu platebního příkazu, tedy dne 18. dubna 2000. Porušením povinností žalované by bylo nejen pozdější odepsání, ale bylo jím i dřívější odepsání částky, k němuž došlo 12. dubna 2000, protože tím byla odňata žalobkyni možnost platební příkaz zrušit. Toto pochybení žalované však nebylo v příčinné souvislosti se škodou vzniklou ztrátou částky 100.000 USD, kterou žalobkyně utrpěla. Ta totiž poprvé kontaktovala žalovanou telefonicky až 19. dubna 2000, tedy po dni splatnosti a žádala prověřit, zda platba byla dle jejích dispozic odeslána do zahraničí. Teprve v přípise doručeném žalované 29. června 2000 požádala o vrácení částky 100.000,- USD na její účet s argumentací, kterou užívá i v projednávané věci.
Odvolací soud uzavřel, že porušení povinnosti ze smlouvy o běžném účtu spočívající v předčasném provedení platby, tj. v odepsání částky z účtu před splatností platebního příkazu, škodu žalobkyni nezpůsobilo, protože do dne splatnosti příkazu neučinila vůči žalované žádný právní úkon, kterým by tento platební příkaz zrušila. Zamýšlela-li žalobkyně platebním příkazem jen prokázat svou platební schopnost a připravenost k obchodní spolupráci se zahraniční obchodní společností, tento úmysl seznatelným způsobem vůči žalované neprojevila. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož vztah odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 obch. zák. mezi účastnicemi nevznikl, je proto správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy nesprávně zhodnotil a provést další navržené důkazy odmítl. Vyjadřuje přesvědčení, že z listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že žalovaná provedla platební příkaz „z vlastní iniciativy“ a v rozporu se smluvním ujednáním o nakládání s peněžními prostředky na účtu klienta. Dovolatelka obsáhle popisuje skutkové okolnosti a odkazujíc na informace poskytnuté jí zaměstnankyní žalované, tvrdí, že byla ujištěna, že peněžní prostředky z jejího účtu nebudou odeslány bez doplnění platebního příkazu. Tím, že žalovaná odeslala peněžní prostředky již 12. dubna 2000 bez dalšího kontaktu s dovolatelkou, hrubě porušila obchodní podmínky a vytvořila navíc příležitost pro spáchání trestného činu podvodu.
Dovolatelka odvolacímu soudu - i soudu prvního stupně - vytýká, že neprovedl výslech zaměstnankyně žalované, se kterou provedení příkazů týkajících se částek 75.000,- USD a 100.000,- USD konzultovala, přestože provedení tohoto důkazu opakovaně navrhovala. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů z právního hlediska nesprávně zhodnotily či odborně neporozuměly předloženým listinným důkazům, a proto nemohly vydat „správný a spravedlivý“ rozsudek. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
S přihlédnutím k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/ 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení důkazů, jež měly sloužit k prokázání tvrzení poskytnutých dovolatelce nejmenovanou zaměstnankyní žalované (v intencích závěrů obsažených ve výše označeném usnesení Ústavního soudu tvrzené vady nezahrnují podmínku existence otázky zásadního právního významu). Dovolatelka přitom nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého skutečnosti o domluvě s pracovnicí žalované uplatnila v odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace.
Dovolacími námitkami, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení, dovolatelka ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů zjištěnými z platebního příkazu, následného jednání žalobkyně a obchodních podmínek. Tyto výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o tom, že dovolatelka v platebním příkaze určila splatnost podle ustanovení části III, článku tři, bodu 2 obchodních podmínek. Jde o posouzení konkrétních právních úkonů, které má význam jen pro projednávanou věc a tato námitka by obstála jen při jinak zjištěném skutkovém stavu věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že dřívějším odepsáním částky z účtu dovolatelky žalovaná porušila povinnost uloženou jí v části III, článku tři, bodu 3 písm.b) obchodních podmínek, avšak toto porušení žalobkyni škodu nezpůsobilo, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §373 obch. zák.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu