ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4382.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4382/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně H. H., narozené zastoupené Mgr. S. N., advokátem, proti žalované JUDr. S. V., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Z. d. „O.“ o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 102/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č. j. 13 Cmo 377/2006-146, ve spojení s usnesením ze dne 4. června 2007, č. j. 13 Cmo 377/2006-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. září 2006, č. j. 58 Cm 102/2003-88, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Z. d.„O.“ (dále jen „úpadce“).
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení §6 a §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), na ustanovení §132 odst. 1 a §133 odst. 2 občanského zákoníku a na ustanovení §159a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že:
1. Právní předchůdkyně žalobkyně H. M. se na základě dohody „o výdeji“ majetkového podílu z transformace (transformačního podílu) uzavřené s úpadcem 22. listopadu 1994 (dále jen „smlouva“) nestala vlastnicí sporných nemovitostí, když její vlastnické právo ke sporným nemovitostem nebylo vloženo do katastru nemovitostí;
2. Žalobkyně jako jediná dědička po H. M. nabyla „majetkový nárok“ z dohody proti úpadci;
3. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 31 Co 111/2007-191, Krajský soud v Praze potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 13 C 273/2004-160, jímž Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu H. H. proti P. M., P.M. a JUDr. S.V., správkyni konkursní podstaty úpadce, o určení vlastnictví a vyklizení sporných nemovitostí. Přitom (mimo jiné) uzavřel, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo ani vydržením.
V situaci, kdy žalobkyni nesvědčí právo, které by vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, odvolací soud (maje otázku vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem za závazně vyřešenou výše zmiňovaným rozhodnutím - viz 3.) neshledal žalobu opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítajíc, že: 1) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považuje, zda upozornění družstva jako smluvní strany dohody o vydání věci uzavřené dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákona“) právnímu nástupci oprávněné osoby, že „doposud nedošlo k přepisu vlastnických práv na osobu, která tato vlastnická práva má uvedenou smlouvou nabýt, může způsobit přetržení dobré víry držitele nemovitostí i přesto, že osoba, která toto upozornění činí, vlastnické právo osoby oprávněné ze smlouvy nikterak nezpochybňuje, naopak z textu její výzvy vyplývá, že je sama chápe jako samozřejmost“.
Dovolatelka „je toho názoru, že na ni vlastnické právo přešlo vydržením“, přičemž nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž „k přetržení vydržení došlo v březnu 1999, tím, že úpadce žalobkyni vyzýval aby mu doložila rozhodnutí o projednání dědictví, ve kterém mimo jiné uvedl, že doposud nedošlo k registraci vlastnictví u KN“. Zdůrazňuje, že sporné nemovitosti byly vydány „platným právním úkonem“ její právní předchůdkyni, přičemž jak její právní předchůdkyně, tak sama žalobkyně byly v dobré víře ohledně vzniku vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
Dále „upozorňuje“, že by sporné nemovitosti „musely spadat“ do režimu uvedeného v ustanovení §68 odst. 1 ZKV, když v projednávané věci jde o nemovitosti vydávané smlouvou uzavřenou podle transformačního zákona, který se „nepochybně řadí mezi zákony upravující zmírnění některých majetkových křivd“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na závěru, podle něhož otázka (ne)existence vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem byla závazným způsobem vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 273/2004 (§159a o. s. ř.). Zmíněný závěr odvolacího soudu přitom nebyl dovoláním zpochybněn, když dovolatelka pouze namítala, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem nabyla vydržením.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat ani z hlediska „upozornění“ dovolatelky, podle něhož sporné nemovitosti musely spadat do režimu ustanovení §68 odst. 1 ZKV. Nejvyšší soud totiž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nároky „oprávněných osob“ uvedených v §14 písm. a) a b) transformačního zákona nemají povahu restitučních nároků ve smyslu ustanovení §68 ZKV, přičemž v projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani v návaznosti na obsah spisu neplyne, že by právní předchůdkyně žalobkyně byla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu