ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4405.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4405/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele M. N., , zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, , o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti I. t. a. s., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 59/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2007, č. j. 8 Cmo 361/2006 – 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti I. t. a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2006, č. j. 50 Cm 59/2002 – 91, kterým tento soud zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení přijatého valnou hromadou společnosti I. t. a. s. (dále jen „společnost“), konanou dne 17. prosince 2001.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že navrhovatel přestal být v průběhu řízení akcionářem společnosti, když jeho účast ve společnosti zanikla ke dni 12. listopadu 2005. Soud prvního stupně se na základě této změny skutkového stavu správně zabýval otázkou, zda ke dni rozhodování má navrhovatel „naléhavý právní zájem“ na určení neplatnosti usnesení přijatých na předmětné valné hromadě v intencích §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2003 (dále jen „R 55/2003“). Odvolací soud konstatoval, že cílem přezkoumání „naléhavého právního zájmu“ je zjištění, zda vyslovení neplatnosti tvrzených usnesení valné hromady by změnilo právní postavení navrhovatele či nikoli, k čemuž se však soud prvního stupně nedostal, neboť navrhovatel přes poučení soudu netvrdil žádné konkrétní okolnosti k prokázání „naléhavého právního zájmu“ na určovací žalobě.
Odvolací soud uzavřel, že navrhovatel neprokázal „naléhavý právní zájem“ na požadovaném vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ani v odvolacím řízení. Odkaz na zákonnou úpravu náhrady škody a zadostiučinění dle §131 odst. 4 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) neshledal odvolací soud dostačujícím s tím, že pouhý odkaz na uvedenou právní úpravu bez toho, že by navrhovatel konkretizoval, jak mu jednotlivými usneseními napadené valné hromady mohla být způsobena škoda (jaká, jak vzniklá a v jaké výši), jejíž náhradu „zvažuje u soudu uplatnit, a to včetně zadostiučinění“, je nepochybně nekonkrétním a tedy i nedostačujícím tvrzením pro přijetí závěru o existenci „naléhavého právního zájmu“ navrhovatele na vyslovení neplatnosti usnesení napadené valné hromady.
Na existenci povinnosti navrhovatele – pokračoval odvolací soud – který v průběhu řízení ztratil postavení osoby ze zákona aktivně legitimované k uplatnění nároku dle §131 odst. 1 obch. zák., prokázat „naléhavý právní zájem“, nemá vliv to, zda ztratil postavení akcionáře dobrovolně, či v důsledku zákonem upravené možnosti zbavit jej tohoto postavení proti jeho vůli.
Poukaz navrhovatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. IV. ÚS 133/03 považoval odvolací soud v projednávané věci za nepřípadný, neboť podobnost, kterou navrhovatel spatřuje ve skutkovém stavu popisovaném v uvedeném nálezu a v projednávané věci, odvolací soud neshledal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel tvrdí, že „podle textu zákona právo na uplatnění nároku na náhradu škody mohou akcionáři uplatnit i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v §131 odst. 4“. Má za zřejmé, že žalobu na náhradu škody jako žalobu na plnění lze podat bez ohledu na jiné skutečnosti. Pokud však zákonodárce dává prostor pro to, aby před podáním takové žaloby na náhradu škody mohla být posouzena otázka porušení právního předpisu v řízení o neplatnost usnesení valné hromady (tedy v řízení zatíženém nižší poplatkovou sazbou), nemělo by takové právo být žalobci odňato pouze proto,že v průběhu řízení zatíženého průtahy došlo k přechodu práva.
Pokud jde o aplikaci ustanovení §80 o. s. ř. soudem prvního stupně a odvolacím soudem, má dovolatel za to, že toto ustanovení nemůže vést k tomu, že bude popřeno ustanovení hmotného práva (zde §131 odst. 4 obch. zák.). Jde o procesní ustanovení, které slouží pouze k úpravě postupu při nalézání práva, nikoliv k řešení hmotněprávních vztahů.
S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 133/03 dovolatel namítá, že určité nároky přetrvávají bez ohledu na změnu situace. Takovým nárokem je podle něj nepochybně nárok na náhradu škody proti společnosti a proti představenstvu, které svolalo a provedlo valnou hromadu, na které se rozhodlo o změně podoby cenného papíru. Dovolatel se domnívá, že pokud by soud prvního stupně rozhodl včas o neplatnosti usnesení valné hromady (přičemž má za to, že tak učinit mohl, vzhledem k tomu, že jednání ve shodě konstatovala i Komise pro cenné papíry), pak by své postavení akcionáře neztratil.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledává. Právní otázku, zda po zániku postavení zakládajícího aktivní legitimaci akcionáře po tzv. vytěsnění, má soud akcionáři přiznat existenci právního zájmu na určení neplatnosti napadených usnesení valné hromady proto, že zákon umožňuje akcionáři požadujícím vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady domáhat se náhrady způsobené škody, popřípadě přiměřeného zadostiučinění, již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2154/2007. V tomto usnesení uzavřel, že pro posouzení aktivní legitimace dovolatele je bez významu, že zákon (§131 odst. 4 obch. zák.) přiznává osobám, jež v důsledku neplatnosti usnesení valné hromady utrpěly škodu, právo na její náhradu, netvrdí-li, že jim nějaká škoda vznikla. Od uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Přitom dovolateli nelze dát za pravdu, že vznik škody nemusí tvrdit v řízení podle §131 a 183 obch. zák., ale až v následném řízení o náhradu škody. Tento závěr se nepochybně uplatní tehdy, bude-li navrhovatel v řízení na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady aktivně legitimován podle §131 odst. 1 nebo 2 obch. zák. Má-li však aktivní legitimaci prokazovat ve smyslu R 55/2003, je k takovému průkazu tvrzení vzniku škody, jako důsledku rozporu usnesení valné hromady se zákonem či stanovami, nezbytné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. když Nejvyšší soud dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 7.500,- Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát společnosti učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 3.750,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží společnosti 4.050,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu