ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5460.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5460/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně K., s. r. o., , proti žalovanému Ing. A.V., jako správci konkursní podstaty úpadkyně CH. G., a. s., zastoupenému JUDr. P. J., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 161/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2004, č. j. 13 Cmo 151/2004-73, takto:
I. V řízení bude na místě K., s. r. o. pokračováno s Č. republikou – M. f.,.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 13 Cmo 151/2004-73, mimo jiné k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 22. října 2003, č. j. 11 Cm 161/2000-45, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení „existence pohledávky“ žalobkyně přihlášené do konkursního řízení vedeného pod sp. zn. 99 K 107/98 ve věci úpadkyně CH. G., a. s. (dále jen „úpadkyně“) ve výši 70,000.000,- Kč (dále jen „sporná pohledávka“).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §23 a §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000 (dále jen „ZKV“) a „občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000“ - přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně podala žalobu o určení pravosti sporné pohledávky po uplynutí lhůty určené výzvou konkursního soudu, tj. opožděně.
Přitom zdůraznil, že občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 „neobsahoval výslovnou úpravu procesního nástupnictví, k němuž dochází v souvislosti „s hmotně právní universální nebo singulární sukcesí práva nebo povinnosti (postoupení pohledávky je singulární sukcesí), jež nastala za řízení, aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, a v případě, že k této sukcesi došlo, vzal soud tuto skutečnost na vědomí a v řízení pokračoval s právním nástupcem původního účastníka“. V situaci, kdy se žalobkyně stala účastníkem konkursního řízení jako věřitelka přihlášené a žalovaným popřené sporné pohledávky teprve na základě oznámení doručeného konkursnímu soudu 19. května 2000 [do té doby jím byla K.b., a. s. (dále jen „banka“), která spornou pohledávku žalobkyni postoupila], konkursní soud v souladu s ustanovením §24 odst. 1 ZKV o popření pohledávky vyrozuměl a k podání žaloby na určení pravosti sporné pohledávky vyzval tehdejší konkursní věřitelku - banku. Vstupem žalobkyně do práv a povinností banky nezačala žalobkyni běžet nová lhůta k podání žaloby o určení pravosti sporné pohledávky, přičemž v důsledku singulární sukcese nedošlo ani ke stavení či přetržení lhůty k podání takové žaloby, jež začala běžet již postupiteli - bance; žalobkyně totiž v důsledku singulární sukcese vstoupila nejen do všech práv a povinností postupitele vyplývajících z práva hmotného, ale i procesního, tedy i do těch, jež vyplývají ze zákona o konkursu a vyrovnání.
Proti výše uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne28. dubna 2008, č. j. 99 K 107/98-711 (jde o usnesení, jímž konkursní soud vyzval původní konkursní věřitelku - banku, aby ve lhůtě do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí podala žalobu o určení svého práva, když přihlášenou pohledávku správce konkursní podstaty zcela popřel), bylo doručeno bance a nikoli dovolatelce, pročež jí lhůta k podání žaloby na určení pravosti sporné pohledávky (§24 odst. 1 ZKV) nikdy nezačala běžet. Konkursní soud tak pochybil, když „v okamžiku, kdy se dozvěděl o novém věřiteli - žalobkyni, ji o popření pohledávky nevyrozuměl a nevyzval ji k uplatnění nároku u soudu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení žalobkyně k 31. srpnu 2006 zanikla (důvodem jejího výmazu z obchodního rejstříku bylo její zrušení s převodem jmění na jejího jediného společníka – Č. k. a., .přičemž následně způsobilost být účastníkem řízení ztratila i její univerzální nástupkyně (podle ustanovení §20 zákona č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů, zanikla dnem 31. prosince 2007 bez likvidace a jejím právním nástupcem se stal stát, zastoupený M. f.), Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Č. r. – M. f. (důvodem, pro který o univerzální sukcesi na straně žalobkyně rozhodoval Nejvyšší soud a nikoli soud konkursní je skutečnost, že právní mocí rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení pravosti pohledávky skončila účast žalobkyně jako konkursní věřitelky v konkursním řízení - srov. obdobně bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2000, sp. zn. 1 Ko 119/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 31, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož došlo-li v průběhu občanského soudního řízení (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 výslovně upraven) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatněním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních, přičemž jedinou podmínkou bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna, je soudní praxí konstantně zastáván (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997,sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise č. 10, ročník 1997, pod číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. března 2007,sp. zn. 29 Odo 1077/2006).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr, podle něhož v situaci, kdy výzva k podání žaloby na určení pravosti pohledávky (§24 odst. 1 ZKV) byla doručena původní konkursní věřitelce (bance), nebylo povinností konkursního soudu (nově) vyzývat žalobkyni, na kterou banka přihlášenou pohledávku smlouvou podle ustanovení §524 občanského zákoníku převedla (k tomu srov. např. obdobně závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 344/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 195 a ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 155/2002).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu