ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.613.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 613/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně D. K. s. r. o., zastoupené Mgr. Ing. M. N., advokátem, proti žalovanému JUDr. V. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. B., s. r. o., zastoupenému JUDr. Ing. J. T., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 (45) Cm 32/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2006, č. j. 3 Cmo 25/2006 103, takto:
I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2006, č. j. 3 Cmo 25/2006-103, o nákladech řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2006, č. j. 3 Cmo 25/2006-103, o věci samé, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 34 (45) Cm 32/2001-77, Krajský soud v Brně, na základě žaloby obchodní společnosti D. K. s. r. o. směřující proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně D. B., s. r. o. vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně nemovitosti, které označil (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel (shodně se soudem prvního stupně) z toho, že:
1/ K.b. (dále též jen „banka“) jako zástavní věřitelka uzavřela dne 3. října 1991 s J. d. z., státním podnikem (jako zástavním dlužníkem) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o něž v řízení jde (dále též jen „zástavní smlouva“), k zajištění pohledávky banky vůči státnímu podniku ve výši 96.422.400,- Kč, postupně splatné do 31. prosince 1995. Zástavní smlouva byla uzavřena na základě ustanovení §129c a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“).
2/ Fond národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) jako povinná osoba uzavřel dne 10. března 1994 s Ing. R. P. a T. P. jako oprávněnými osobami dohodu o vydání a převodu majetku (dále též jen „dohoda z 10. března 1994“), kterou převedl do rovnodílného podílového spoluvlastnictví oprávněných osob mimo jiné i sporné nemovitosti. Dohoda z 10. března 1994 byla uzavřena na základě schváleného privatizačního projektu státního podniku, ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
3/ Ing. R. P. a T. P. (jako prodávající) uzavřeli dne 2. května 1996 se žalobkyní (jako kupující) kupní smlouvu, kterou na žalobkyni převedli sporné nemovitosti. Vklad vlastnického práva žalobkyně k převedeným nemovitostem podle této smlouvy do katastru nemovitostí byl povolen s účinky k 12. březnu 1997.
4/ Usnesením ze dne 5. dubna 2000, č. j. 45 Cm 57/99-154, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek úpadkyně (jež je nyní v postavení osobní dlužnice ze zajištěné pohledávky).
5/ Žalovaný správce konkursní podstaty nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně sepsal do konkursní podstaty úpadkyně postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), na základě marné výzvy ze dne 12. července 2000, s tím, že je zde pohledávka vůči úpadkyni (ve výši 13.265.287,37 Kč) zajištěná zástavním právem ke sporným nemovitostem (v hodnotě 2 milióny Kč).
Na takto ustanoveném skutkovém základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že:
1/ Ke sporným nemovitostem bylo zástavní smlouvou platně zřízeno zástavní právo podle hospodářského zákoníku.
2/ Vzhledem k povaze zástavního práva podle hospodářského zákoníku coby závazkového právního vztahu, nemohlo zástavní právo k nemovitostem přejít při smluvním převodu nemovitostí na oprávněné osoby (tj. na Ing. R. P. a T. P.) a posléze na žalobkyni (rozuměj oprávněné osoby a posléze žalobkyně se nemohly stát zástavními dlužníky).
3/ Nedošlo-li podle §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k vypořádání zástavního práva váznoucího na vydávaných nemovitostech povinnou osobou, staly se ve smyslu ustanovení §129c odst. 3 hosp. zák. osobami zavázanými vedle původního dlužníka za pohledávku zajištěnou zástavním právem oprávněné osoby, mezi které žalobkyně nepatří.
K námitce žalovaného, že ve smyslu ustanovení §129h hosp. zák. zástavní právo při změně v osobě vlastníka zástavy nezaniká, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se co do právního posouzení věci neodchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 21 Cdo 1975/98 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 64/2000“). Dále odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1995, sp. zn. Odon 14/95/Fa (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 2, ročníku 1996, str. 61 až 63), s tím, že i ten soud prvního stupně respektoval.
Žalovaný se podle odvolacího soudu mýlí, dovozuje-li (s odkazem na ustanovení §129h hosp. zák.), že zástavní právo nezaniká změnou vlastníka zástavy.
Vzniklo-li zástavní právo jako závazkový právní vztah a váže-li tudíž zástavní smlouva jen její účastníky, pak tím, že zástavce pozbude vlastnictví zástavy, nastává zvláštní případ nemožnosti plnění, která je ve smyslu ustanovení §129b hosp. zák. důvodem zániku závazku (konkrétně důvodem zániku závazku zástavce strpět uspokojení zástavního věřitele ze zastavené věci).
Žalobkyně pak neodpovídá za zajištěnou pohledávku ani podle §129c odst. 3 hosp. zák. Nemovitosti totiž nabyla od oprávněných osob kupní smlouvou z 2. května 1996, tedy v době, kdy na nich již nevázlo (rozuměj ve smyslu předchozí argumentace odvolacího soudu) zástavní právo.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je podle dovolatele nesprávné v závěru, že zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku změnou vlastníka zástavy zaniká. V této souvislosti poukazuje dovolatel na opačný úsudek (že zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku změnou vlastníka zástavy nezaniká) formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1549/99 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2000, pod číslem 60), s tím, že již existence opačného závěru v posledně označeném rozhodnutí zakládá přípustnost dovolání.
Dovolatel míní, že závazek původního zástavce (přesněji zástavního dlužníka) strpět uspokojení zástavního věřitele ze zastavené věci přešel (na základě dohody z 10. března 1994) ve smyslu ustanovení §15 a §19 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele zástavy (P.) a ti jej ve shodě s článkem VIII. dohody z 10. března 1994 převzali.
K pasivní legitimaci žalobkyně dovolatel uvedl, že závazek strpět uspokojení zástavního věřitele ze zastavené věci jistě působí i vůči ní. Odvolací soud v tomto případě - pokračuje dovolatel - „než zevrubně uvedl“, že takový nabyvatel není podle §129c odst. 3 hosp. zák. nic víc, než jen zavázán vedle původního dlužníka a že se nestává zástavním dlužníkem. Tím, že přisvědčil nesprávnému „zjištění“ soudu prvního stupně, že zástavní právo zaniklo ještě před vydáním a převodem nemovitostí 10. března 1994, se odvolací soud již dále nezabýval obsahem a dosahem účinků prohlášení, které žalobkyně učinila v kupní smlouvě ze dne 2. května 1996 a také jejím pozdějším vystupováním v právních vztazích (když neusilovala o splnění závazku prodávajících zajistit výmaz zástavního práva a od smlouvy z tohoto důvodu neodstoupila, ač k tomu byla oprávněna). Z těchto skutečností by přitom podle názoru dovolatele případně bylo možné dovodit, že závazek ze zástavního práva přešel v důsledku projevu její vůle i na žalobkyni.
Soud se také nezabýval tím, do jaké míry na věc dopadalo ustanovení §151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění platném k 2. květnu 1996.
Podle dovolatele se ustanovením §129c odst. 3 hosp. zák. zakládá případ pasivní solidarity založené právním předpisem a věřitel je oprávněn vůči takovému solidárně zavázanému dlužníku uplatňovat pohledávku ve stejném rozsahu jako vůči obligačnímu dlužníku (tedy i příslušenství a všechna práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění). Solidární dlužník, který takovou zástavu drží, tedy musí strpět i právo věřitele uspokojit se ze zástavy. Za závazek souvisící s privatizovaným majetkem je přitom třeba považovat i závazek ze zástavní smlouvy uzavřené podle hospodářského zákoníku.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je dle dovolatele naplněn tím, že soudy založily právní posouzení účinků změn vlastnického práva na závěru, že zástavní právo zaniklo před 10. březnem 1994.
Vycházely totiž z toho, že zástavce předtím pozbyl vlastnictví k zástavě, ačkoliv státní podnik nikdy vlastníkem zastavené věci nebyl (měl k nemovitostem pouze právo hospodaření a nemovitosti přešly do vlastnictví fyzických osob z majetku subjektu, který je vlastnil v době vzniku zástavního práva, tedy z majetku státu). Pro závěr soudu, že vlastnické právo k nemovitostem přešlo na základě dohody z 10. března 1994 z Fondu na Pařízkovy, není podle dovolatele opora v žádném důkazu, když tato práva přecházela přímo z jejich dosavadního nositele (státního podniku) a tedy z majetku státu (nikoli z majetku Fondu).
Dovolání proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí, o nákladech řízení, potud ostatně nikterak zdůvodněné, Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako zjevně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) podle §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle §237 odst. 1 písm.c/ o. s. ř., přisuzuje mu zásadní právní význam co do řešení otázky účinků zástavního práva zřízeného podle §129c a násl. hosp. zák. při změně vlastníka zástavy; potud je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, zčásti (ve vztahu ke konkursu) pak řeší otázky dovolacím soudem dosud nezodpovězené.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem (tedy tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době uzavření zástavní smlouvy (3. října 1991) je pro posouzení věci rozhodný především výklad hospodářského zákoníku naposledy ve znění zákona č. 63/1991 Sb.
Podle ustanovení §129c hosp. zák., zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem (odstavec 1). Převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, je vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabytého majetku (odstavec 2).
Dle ustanovení §129h hosp. zák., zástavní právo zaniká, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo složí-li zástavní dlužník věřiteli cenu zastavené věci, je-li nižší než pohledávka. Zanikne-li zástavní právo, je věřitel povinen vrátit zástavu nebo umožnit vyznačení zániku zapsaného zástavního práva (odstavec 1). Zástavní právo zaniká rovněž, zanikne-li zástava, vzdá-li se oprávněný zástavního práva nebo uplyne-li čas, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno (odstavec 2).
Nejvyšší soud především podotýká, že prostřednictvím R 64/2000 sjednotil rozhodovací praxi soudů v závěru (od nějž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci), že vznik zástavního práva k nemovitosti na základě hospodářské smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené v době do 31. prosince 1991 se i v době ode dne 1. ledna 1992 řídí ustanovením §129d odst. 3 písm. b/ hosp. zák. a že nároky z tohoto zástavního práva, které nemá věcněprávní povahu, se řídí rovněž hospodářským zákoníkem.
Argument dovolatele, že se soud (také) nezabýval tím, do jaké míry na věc dopadalo ustanovení §151d odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném k 2. květnu 1996), je tudíž zjevně neopodstatněný. Kdyby mělo platit, že při smluvním nabytí věci zatížené před 1. lednem 1992 zástavním právem zřízeným smluvně podle hospodářského zákoníku (tedy zástavním právem, které nemá věcněprávní povahu), se od 1. ledna 1992 prosadí (mohou prosadit) účinky předjímané ustanovením §151d odst. 2 obč. zák. (v rozhodném znění) pro zástavní právo, jež věcněprávní povahu má, vedlo by to ve skutečnosti k akceptaci těch názorů, jež Nejvyšší soud v R 64/2000 (na něž potud v podrobnostech odkazuje) podrobil kritice jako nesprávné (nároky z tohoto zástavního práva by se již neposuzovaly podle hospodářského zákoníku, nýbrž - nově - podle občanského zákoníku ve znění účinném od doby, kdy hospodářský zákoník pozbyl platnosti, tedy od 1. ledna 1992).
V závěru, že zástavní právo zřízené smluvně podle hospodářského zákoníku nemá věcněprávní povahu, se shodují také oba výše zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 14/95/Fa a 21 Cdo 1549/99. Jakkoli lze mezi oběma posledně označenými rozsudky nalézt rozdíly v argumentaci, závěr, že zástavní právo zřízené smluvně podle hospodářského zákoníku zaniká při změně vlastníka zástavy, se z nich nepodává a takový závěr neplyne (oproti dovolatelově mínění) ani z napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud se zjevně přihlásil k závěru přejatému z rozsudku sp. zn. Odon 14/95/Fa o tom, že:
„Váže-li totiž zástavní smlouva jen její účastníky, je pozbytí vlastnictví zástavce věci speciálním případem nemožnosti plnění, která je důvodem zániku závazku (§129h hosp. zák.). V daném případě tedy závazek zástavce strpět uspokojení zástavního věřitele ze zastavené věci zanikl pro nemožnost plnění okamžikem, kdy zastávce pozbyl vlastnictví zástavy. Ani tvrzení, že zastavená věc zůstává zástavou, i když ji nabyvatel nabyl přechodem vlastnického práva, nelze akceptovat. Jak je uvedeno shora, hospodářský zákoník ani v případě smluvního převodu věci neupravuje převod zástavního práva, ale konstruuje vázanost nabyvatele „vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel“ (§129c odst. 3 hosp. zák.).“
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze tyto závěry interpretovat tak, že změna vlastníka věci zastavené smluvně podle hospodářského zákoníku zbavuje zástavního věřitele práva domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžením zástavy (jež je vlastní zástavnímu právu v jeho věcněprávní podobě).
Možnost interpretace vedoucí k závěru, že změna vlastníka věci zastavené smluvně podle hospodářského zákoníku způsobuje zánik takového zástavního práva, podle přesvědčení Nejvyššího soudu jednoznačně vylučuje jeho pozdější rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1549/99 (jenž ve svých důvodech pracuje i s rozsudkem sp. zn. Odon 14/95/Fa), který dílčí nepřesnosti a možné dezinterpretace rozsudku sp. zn. Odon 14/95/Fa napravuje. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1549/99 (na nějž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že:
„Došlo-li ke změně v osobě vlastníka zastavené věci, z ustanovení §129h hosp. zák. plyne, že tím zástavní právo nezaniká. I když zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku představuje závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy, má vliv též na práva a povinnosti toho, kdo smluvně převzal zastavenou věc; skutečnost, že nejde o věcné právo, se projevuje jen v povaze práv a povinností, které nabyvateli v důsledku smluvního převzetí zastavené věci vznikají (§129c odst. 3 hosp. zák.).“
Ze skutkových reálií sporu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1549/99 se přitom podává též to, že režim ustanovení §129c odst. 2 hosp. zák. se způsobem v tomto rozhodnutí popsaným neprosazuje jen vůči prvnímu smluvnímu nabyvateli zastavené věci, nýbrž vůči každému smluvnímu nabyvateli věci, který při uzavření smlouvy (v době trvání zástavního práva) věděl nebo vědět musel o zajištěné pohledávce, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno (jinak by závěry v rozhodnutí formulované neměly pro onu věc význam).
Tyto závěry, z nichž napadené rozhodnutí beze zbytku nevychází, nicméně samy o sobě nevedou k příznivějšímu výsledku řízení pro dovolatele. Oba citované rozsudky Nejvyššího soudu se totiž i tak shodují v tom, že osoba, která smluvně převzala věc zatíženou zástavním právem zřízeným smluvně podle hospodářského zákoníku, se nestává zástavním dlužníkem (není povinna strpět uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžením zástavy). Její povinnosti vzešlé z ustanovení §129c odst. 3 hosp. zák. se dají nejlépe shrnout tak, že se po dobu, po kterou trvá zástavní právo (jež změnou vlastníka zástavy nezaniklo), v rozsahu omezeném výší ceny takto nabytého majetku stává (vedle původního osobního dlužníka) ve vztahu k zajištěné pohledávce (o které při uzavření smlouvy věděla nebo vědět musela) dalším osobním spoludlužníkem (na tom, že jde nadále o „zajištění“ pohledávky, vzešlé ze zástavního práva závazkové povahy, se nic nemění).
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV (ve znění účinném v době, kdy dovolatel zaslal žalobkyni výzvu k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny věcí), osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Uvedené ustanovení doznalo později (od 25. října 2000) změny jen ohledně věty třetí, jejíž znění není z hlediska dalšího výkladu pro věc rozhodné.
Dle ustanovení §28 odst. 1 ZKV (ve znění účinném v době, kdy dovolatel zaslal žalobkyni výzvu k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny věcí, jež ani poději nedoznalo změn), věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.
Z výše podaného výkladu plyne, že nestává-li se nabyvatel věci zajištěné zástavním právem zřízeným smluvně podle hospodářského zákoníku zástavním dlužníkem (nýbrž ve smyslu povinností plynoucích pro něj z ustanovení §129c odst. 2 hosp. zák. osobním spoludlužníkem vedle dlužníka původního), nelze vůči němu uplatnit postup podle §27 odst. 5 ZKV (v rozhodném znění), jenž by vyústil v sepis zástavy do konkursní podstaty úpadce (osobního dlužníka). Vylučovací žaloba podaná žalobkyní podle §19 odst. 2 ZKV byla již proto opodstatněná a odvolací soud tudíž v rovině právní nikterak nepochybil, jestliže potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé.
Pro úplnost lze dodat, že realizace zástavního práva zřízeného smluvně podle hospodářského zákoníku postupem podle §28 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění), tedy zpeněžením zástavy, by byla možná jen v případě, že v mezidobí nedošlo ke smluvnímu převzetí věci (ke smluvní změně v osobě vlastníka zástavy).
Osoba, které vznikl smluvním převzetím takto zastavené věci závazek ve smyslu §129c odst. 2 hosp. zák., je nicméně rovněž osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávky vůči úpadci (§27 odst. 5 ZKV) a která tím, že svůj závazek podle §129c odst. 2 hosp. zák. splní, přivodí (může přivodit) zánik zástavního práva ve smyslu §129h odst. 1 hosp. zák. Nesplní-li taková osoba závazek podle §129c odst. 2 hosp. zák. po výzvě správce konkursní podstaty zaslané jí podle §27 odst. 5 ZKV dobrovolně, může se správce konkursní podstaty domáhat jeho splnění žalobou o zaplacení příslušné částky (limitované hodnotou nabyté zástavy) do konkursní podstaty a s takto získanou částkou pak nakládá jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu §28 odst. 2 ZKV (v rozhodném znění).
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ tedy dán není.
Prostřednictvím argumentace, kterou formálně pojí k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., dovolatel uplatňuje výhradu, že soudy založily své závěry na skutečnostech (zjištěních), jež nemají oporu v provedených důkazech. K prověření takové argumentace však slouží dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatel u dovolání připuštěného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici.
Z dalšího obsahu dovolání je přitom zjevné, že dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje, že dohodou z 10. března 1994 došlo ke smluvnímu nabytí zastavených věcí oprávněnými osobami, nýbrž to, že podle závěru obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně přešlo vlastnictví dohodou z 10. března 1994 na oprávněné osoby z Fondu (a nikoli - správně - ze státu, k jehož majetku měl státní podnik právo hospodaření).
Závěr, že zástavní právo zaniklo před 10. březnem 1994, se nadto z napadeného rozhodnutí nepodává (to je založeno na závěru, že oprávněné osoby jako smluvní nabyvatelé zastavených věcí se uzavřením dohody z 10. března 1994 nestaly zástavními dlužníky vzhledem k ustanovení §129c odst. 2 hosp. zák., jež jim předurčuje jinou pozici).
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tedy též není dán.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl jako nedůvodné (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224, §142 odst. 1 a (co do výroku o zastavení řízení) §146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení bylo odmítnuto a ve zbytku bylo zamítnuto a tím, že u žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu