ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.686.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 686/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. B. S., advokátem, proti žalované JUDr. E. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce V. H., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm 42/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2006, č.j. 3 Cmo 97/2005-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 39 Cm 42/99-108, Krajský soud v Ostravě vyhověl vylučovací žalobě I. H., směřující proti žalované správkyni konkursní podstaty úpadce V. H. (manžela žalobkyně) a ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučil označenou nemovitost (pozemek) a dále ideální polovinu dalších celkem devíti nemovitostí (pozemků), v rozsudku označených (dále též jen „sporný majetek“).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vylučovací žaloba je důvodná, jelikož nemovitosti nebyly ve výlučném vlastnictvím pozdějšího úpadce, nýbrž se v době, kdy k nim bylo (ke všem jako k celku) smluvně zřízeno zástavní právo ve prospěch Č. s. a. s. (dále též jen „banka“), nacházely v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H.. Smlouva o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem (v níž se uvádí, že šlo o nemovitosti ve výlučném vlastnictví pozdějšího úpadce) tak byla sepsána v rozporu se skutečným stavem, o čemž v době uzavření smlouvy obě smluvní strany věděly, a proto jde ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o absolutně neplatný právní úkon. Žalobkyně přitom nedala pozdějšímu úpadci (ve smyslu §148a obč. zák., v rozhodném znění) souhlas s tím, aby s nemovitostmi podnikal.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl.
Oba soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z toho, že:
1/ Banka jako věřitelka uzavřela dne 10. října 1992 s pozdějším úpadcem (jako dlužníkem) smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“) na jejímž základě pozdějšímu úpadci poskytla úvěr ve výši 19.985.000,-Kč.
2/ Banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela dne 10. října 1992 s pozdějším úpadcem a T. j. B. H. k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“); pouze tyto osoby smlouvu také podepsaly. Jako zástavce a zástavní dlužník byl ohledně nemovitostí, jichž se ve výše popsaném rozsahu týká vylučovací žaloba, v zástavní smlouvě označen pozdější úpadce (udávaný tamtéž jako jejich výlučný vlastník). Státní notářství registrovalo zástavní smlouvu 26. října 1992.
3/ Nemovitosti zastavené pozdějším úpadcem se v době uzavření zástavní smlouvy nacházely v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H..
4/ Rozhodnutí, jímž Okresní soud v Karviné zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů H., nabylo právní moci 8. října 1993.
5/ Na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů H., uzavřené dne 9. října 1993, se výlučnou vlastnicí respektive rovnodílnou podílovou spoluvlastnicí sporného majetku stala žalobkyně.
6/ Usnesením ze dne 29. dubna 1997 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadce.
7/ Žalovaná sepsala sporný majetek do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce v roce 1999.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že zástavní smlouva je ve vztahu mezi bankou a pozdějším úpadcem platná, zdůrazňuje, že podmínkou přesné individualizace zastavených nemovitostí není údaj o tom, zda se nacházejí ve výlučném vlastnictví, podílovém spoluvlastnictví či ve společném jmění manželů.
Jestliže smluvní strany při uzavření zástavní smlouvy věděly, že nemovitosti zastavené pozdějším úpadcem nejsou v jeho výlučném vlastnictví (jak bylo uvedeno v zástavní smlouvě), nýbrž v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H., pak se podle odvolacího soudu vystavily riziku možné obrany žalobkyně spočívající v námitce relativní neplatnosti zástavní smlouvy (ve smyslu §145 odst. 2 ve spojení s §40a obč. zák., v rozhodném znění). Relativní neplatnosti zástavní smlouvy se však žalobkyně nedovolala (ani to netvrdila), takže se na tento právní úkon i vůči ní pohlíží jako na platný.
Postup správkyně konkursní podstaty při soupisu sporného majetku do konkursní podstaty úpadce pak odpovídal ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v rozhodném znění (do 30. dubna 2000), což se podává i z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 66/2001“), uzavřel odvolací soud.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka kritizuje závěr odvolacího soudu o (jen) relativní neplatnosti zástavní smlouvy. Uvádí, že zástavní smlouva byla sepsána v rozporu se skutečným právním stavem, o čemž obě smluvní strany (zástavní dlužník i zástavní věřitel) věděly. Tímto právním úkonem došlo k porušení zákonného oprávnění spoluvlastníka nakládat se svým vlastnictvím, proto je zapotřebí nahlížet na něj ve smyslu §39 obč. zák. jako na absolutně neplatný právní úkon.
V této souvislosti dovolatelka klade otázku, jak měla (coby žena na mateřské dovolené vychovávající sama tři děti) v situaci, kdy by jí začala běžet promlčecí lhůta podpisem zástavní smlouvy, zjišťovat, zda zde není smlouva ohrožující její zájmy a zda to po ní mohl zákon spravedlivě požadovat. Již z těchto úvah podle dovolatelky plyne „zřejmá absurdita“ tvrzení o relativní neplatnosti, když se bez svého zavinění nemusela o sepisu zástavní smlouvy vůbec dozvědět a o skutečnosti, že k zastavení došlo, se dozvěděla až v průběhu incidenčního sporu.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, když podle občanského soudního řádu ve stejném znění odvolací soud rozhodoval o podaném odvolání.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV (ve znění účinném v době soupisu sporného majetku do konkursní podstaty úpadce, jež je pro věc rozhodné, tj. ve znění účinném do 30. dubna 2000) platilo, že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele.
Jak se přitom podává z R 66/2001, z rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, byl-li osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci (osobnímu dlužníku), dlužník zástavní, vymáhal správce konkursní podstaty odpovídající plnění do konkursní podstaty úpadce tak, že onen majetek (zástavu) sepsal do konkursní podstaty (nepřivodil-li předtím zástavní dlužník zánik zástavního práva tím, že by do konkursní podstaty složil cenu zástavy nebo uhradil zajištěnou pohledávku).
Pro výsledek sporu je proto určující, zda platně vzniklo a v době vydání napadeného rozhodnutí trvalo zástavní právo ke spornému majetku.
Podle ustanovení §39 obč. zák. (ve znění účinném k 10. říjnu 1992, jež je i stávajícím zněním zákona), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ustanovení §145 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném k 10. říjnu 1992, jež je pro věc rozhodné a jež nedoznalo změn do 31. července 1998) pak určovalo, že běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Ustanovení §40a obč. zák. k tomu pro stejné období ve větě první určovalo, že také tehdy, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §145 odst. 1 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo (stejně jako nyní /od 1. srpna 1998/ institut společného jmění manželů) zvláštním druhem spoluvlastnictví (srov. i nadpis hlavy druhé části druhé občanského zákoníku) pro něž právě proto, že šlo o majetkové společenství manželů platí pravidla odlišná od těch, jež jsou pro nakládání s majetkem předepsána jiným (podílovým) spoluvlastníkům.
Z ustanovení §145 odst. 1 obč. zák. (v rozhodném znění) se ve spojení s ustanovením §40a obč. zák. (v rozhodném znění) jednoznačně podávalo, že nakládal-li jeden z manželů s majetkem náležejícím do jejich bezpodílového spoluvlastnictví mimo rámec „běžných záležitostí“, mohlo takové jednání způsobit pouze relativní neplatnost příslušného právního úkonu (právní úkon byl pokládán za platný, pokud se je druhý z manželů neplatnosti nedovolal). K právním úkonům, jež u majetku (v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů) vyšší hodnoty typově vybočovaly z rámce „běžných záležitostí“ patřilo např. zcizení takového majetku (jeho prodej nebo darování). Tutéž koncepci ostatně občanský zákoník zachoval (od 1. srpna 1998) i u institutu společného jmění manželů (srov. nynější ustanovení §145 odst. 2 obč. zák. o obvyklé správě majetku náležejícího do společného jmění manželů, ve spojení s nynějším ustanovením §40a obč. zák.).
Relativní neplatnost právního úkonu coby ochrana druhého manžela (na straně jedné) stojící proti ochraně toho, kdo je druhou stranou právního úkonu, je zjevně vnímána jako dostatečná u vědomí předpokladu, že ve funkčním manželství jednají manželé v záležitostech týkajících se jejich společného majetku a při správě tohoto majetku ve vzájemné shodě.
Závěr, že zastavení nemovitosti náležející do společného jmění manželů nelze považovat za obvyklou správu majetku patřícího do společného jmění, kterou by mohl vykonávat každý z manželů, formuloval Nejvyšší soud ve vztahu k institutu společného jmění manželů např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který v podrobnostech odkazuje). Tamtéž ovšem vysvětlil, že zástavní smlouva uzavřená takto (mimo rámec obvyklé správy majetku) jen jedním z manželů je neplatná, jen jestliže tak učinil bez souhlasu druhého manžela (tedy jestliže bude prokázáno, že se zastavením nemovitosti druhý z manželů nesouhlasil) a jestliže se druhý z manželů neplatnosti zástavní smlouvy dovolal vůči všem jejím účastníkům (§40a obč. zák.).
Přímo ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud závěr, že zastavení nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není běžnou záležitostí, učinil v rozsudku uveřejněném pod číslem 43/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který v podrobnostech odkazuje). Tamtéž ovšem opět vysvětlil, že v případě, že zástavní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas se zastavením společné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je zástavní smlouva neplatná, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá.
Na závěru, že jde o „jen“ relativní neplatnost právního úkonu, nemění podle Nejvyššího soudu ničeho ani to, zda smluvní strany (ať již vědomě nebo omylem), označily zastavené nemovitosti jako výlučný majetek zástavce (jednoho z manželů). Způsob zveřejnění příslušných údajů v evidenci nemovitostí, zajišťoval každému, kdo na tom měl oprávněný zájem, že mu změny týkající se příslušných nemovitostí nebudou utajeny (srov. i §9 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí).
Závěry odvolacího soudu je nutné korigovat pouze v tom ohledu, že vůči svému manželu se dovolatelka nepochybně relativní neplatnosti zástavní smlouvy v řízení dovolala; to, že námitky, jež z obsahového hlediska mohou zpochybnit platnost smlouvy pouze v režimu §40a obč. zák. (v rozhodném znění), přiřazovala (nesprávně) k těm, jež způsobují absolutní neplatnost právního úkonu dle §39 obč. zák. (v rozhodném znění), z obsahového hlediska význam nemá. Podstatné je, že je v řízení vznesla (vůči správkyni konkursní podstaty jejího manžela). Na tom, že uvedený úkon (dovolání se relativní neplatnosti) nebyl účinně završen, jelikož jej dovolatelka neuplatnila vůči druhému účastníku zástavní smlouvy (bance coby zástavní věřitelce), se však touto dílčí nepřesností ničeho nemění (obsah spisu takový dovolatelčin postup nedokládá a dovolatelka jej ani netvrdí a uvedený závěr odvolacího soudu v dovolání nezpochybňuje). Pro úplnost lze v této souvislosti dodat, že dovolatelka by se při zachování běžné opatrnosti dozvěděla o zastavení sporného majetku nejpozději v souvislosti s uzavřením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (v roce 1993), přičemž podle obsahu spisu (srov. její účastnickou výpověď) sama zjistila zastavení sporného majetku v roce 1996, leč žádné právní kroky v této souvislosti v té době nepodnikla.
Lze tudíž uzavřít, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl ( §243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu