ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.905.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 905/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky M., s. r. o., , zastoupené JUDr. E. B., advokátkou, za účasti B. d. K. V., K. s. r. o., , o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 121/2002, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 14 Cmo 496/2005-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. června 2005, č. j. 44 Cm 121/2002-110, zamítl žalobu na určení, že navrhovatelka je členkou Bytového družstva K. V.(dále jen „družstvo“) s členskými právy a povinnostmi k družstevnímu bytu č. 5 o velikosti 1 + 4 v K. V., a rozhodl o nákladech řízení.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že 27. prosince 2000 byla uzavřena mezi společností K. s. r. o. (dále jen „společnost“) jako převádějící a navrhovatelkou jako nabyvatelkou dohoda o převodu členských práv a povinností (dále jen „dohoda“ nebo „dohoda o převodu“) k družstevnímu bytu č. 5 o velikosti 1 + 4 v domě (dále jen „byt“). Předtištěný tiskopis byl vyplněn a podepsán navrhovatelkou, následně byl podepsán za společnost jejím jednatelem, jenž do dohody vepsal podmínku ohledně blíže neurčeného majetkového vypořádání s tím, že pro případ nesplnění podmínky je jeho podpis neplatný. Dopisem z 28. prosince 2000 upozornila společnost družstvo, že podmínka uvedená v dohodě nebyla splněna, a aby „byt nepřeváděl“. Družstvo sdělilo jednateli navrhovatelky, že představenstvo družstva na jednání 8. ledna 2001, č. usnesení 5/2001/20, projednalo dohodu včetně dopisu společnosti z 28. prosince 2000, považuje ji za neurčitý právní úkon a vyzývá účastníky s ohledem na podmínku, která byla do dohody vepsána, aby dohodu doplnili jednoznačným oboustranným prohlášením, že dohoda je platná a účinná. Konstatoval, že mezi účastníky „je nesporná vůle převést členská práva a povinnosti k bytu, ale sporné je majetkové vypořádání v souvislosti s tímto převodem“. Výpověďmi jednatelů navrhovatelky a společnosti se nepodařilo zjistit, a ani jiným způsobem nebylo prokázáno, jaká byla dohoda o majetkovém vypořádání. Členská práva a povinnosti vztahující se k bytu byla opakovaně převáděna, a to 1. května 1996 převedl J. D. tato práva a povinnosti na navrhovatelku, 1. února 1999 je navrhovatelka převedla na J.R., 1. února 2000 J. R. zpět na navrhovatelku, 1. srpna 2000 navrhovatelka na společnost, následně 27. prosince 2000 byla uzavřena dohoda mezi společností a navrhovatelkou a 1. června 2004 dohoda o převodu ze společnosti na D. G., jednatele společnosti.
Soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelka má podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože byt užívá od roku 1996, na základě dohody z 1. února 2000 se stala členkou družstva a v souvislosti s převodem dohodou z 27. prosince 2000 je její právní postavení nejisté. Aktivní věcná legitimace navrhovatelky je dána právě dohodou o převodu.
S odkazem na ustanovení §230 obchodního zákoníku a ustanovení §35 odst. 1 a 2, §36 odst. 1 a §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že podmínka majetkového vypořádání vepsaná do dohody o převodu je neurčitá, neboť výše vypořádání není uvedena, přičemž navrhovatelka popírá, že by společnosti něco dlužila, a má za následek neurčitost a neplatnost celé dohody. Dohoda o převodu není určitá, ani pokud jde o údaj, zda šlo o převod úplatný či bezúplatný, a neobsahuje ani zůstatkovou hodnotu členského podílu. K převodu členství v družstvu na navrhovatelku nedošlo a návrh je proto nedůvodný.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po opakování dokazování dohodou o převodu považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr, že k převodu členských práv a povinností v družstvu na navrhovatelku na základě dohody o převodu členských práv a povinností z 27. prosince 2000 nedošlo, a navrhovatelka členkou družstva není. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že podle ustanovení §44 odst. 2 obč. zák. k uzavření dohody o převodu vůbec nedošlo, protože po dodatku, který společnost vepsala do dohody poté, kdy dohoda byla podepsána navrhovatelkou, již navrhovatelkou dohoda podepsána nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení dohody o převodu. Citujíc text doplněný jednatelem společnosti do dohody, uvádí, že tento text lze vyložit pouze jako ochranu před případnými nedoplatky a jako jistotu společnosti, že dodatečně jí nebudou předepisovány k náhradě případné nedoplatky za rok 2000. Zdůrazňuje, že obsahem podmínky je vyrovnání „veškerých pohledávek vůči bytu“, a takovou pohledávkou tudíž nemůže být částka 900.000,- Kč. Proto také v dohodě není zmíněna. Družstvo v přípise ze 4. března 2001 na žádost dovolatelky potvrdilo, že k 1. lednu 2001 nebyly „na předmětném bytě evidovány žádné pohledávky“. Není tak důvod, pro který by nemělo dojít k převodu členských práv a povinností v družstvu. Rovněž z výpovědi svědka Jana Ježka vyplynulo, že údajně dlužná částka 900.000,- Kč nebyla zmíněna jednatelem společnosti ani při jejich vzájemném jednání o uzavření dohody.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož výhrada či změna vepsaná jednatelem společnosti do návrhu dohody, je novým návrhem podle ustanovení §44 odst. 2 obč. zák. Tvrdí, že vepsaný text je obsahově totožný s předtištěným textem a k jeho dopsání došlo nepochybně jen proto, že jednatel společnosti je ruské národnosti, a českému textu neporozuměl. Argumentuje ve prospěch názoru, že nejde o návrh, jehož „záměrem“ je dodatek, výhrada, omezení nebo jiná změna ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 obč. zák. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno, že skutková zjištění odvolacího soudu co do obsahu předtištěného textu dohody a následně jednatelem společnosti vepsaného textu dohody, jsou neúplná a nesprávná, neboť jde o námitku nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní otázka, zda dohoda o převodu členských práv a povinností (ne)byla uzavřena, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož dohoda uzavřena nebyla, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §44 odst. 2 obč. zák.).
Jelikož dovolání navrhovatelky není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů ze smluv, jimiž se převádí členská práva a povinnosti v družstvu, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Uvedený nedostatek označení rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu