ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1411.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1411/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. V. L., jako správce konkursní podstaty K.  S. G., a. s. v likvidaci zastoupeného JUDr. K. U., advokátem, proti žalované JUDr. D. V., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r. o., o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 92/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 4 Cmo 24/2005 - 127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.850,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 41 Cm 92/2001-104, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně K.  S. G., a. s. v likvidaci /dále též jen „první úpadkyně“/) domáhal vůči žalovanému (tehdy JUDr. K.K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r. o. /dále též jen „druhá úpadkyně“/) určení pohledávek za druhou úpadkyní ve výši 357.247.968,40 Kč (bod I. výroku) a ve výši 670.241,50 Kč (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ V prohlášení ručitele datovaném 6. května 1999 se pozdější druhá úpadkyně zavázala, že věřitelce I. A P.B., akciové společnosti (dále též jen „banka“) zaplatí na základě písemné výzvy pohledávky vůči dlužnici K.F., a. s. (dále též jen „KF“) ve výši 562.700.000,- Kč a 50 miliónů Kč, neuhradí-li je dlužnice.
2/ Banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela s pozdější druhou úpadkyní (jako zástavní dlužnicí) dne 6. května 1999 smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem k zajištění pohledávek banky vůči KF, označených v předchozím odstavci.
3/ Dne 7. září 1999 byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdější druhé úpadkyně a tento konkurs byl posléze prohlášen.
4/ Banka dne 19. listopadu 1999 vyzvala pozdější druhou úpadkyni, aby za dlužnici KF uhradila s ohledem na ručitelský závazek její dluhy ve výši 562.700.000,- Kč a 52 miliónů Kč.
5/ Banka (jako postupitelka) uzavřela dne 19. listopadu 1999 s pozdější první úpadkyní (jako postupnicí) smlouvu o postoupení pohledávek vůči dlužnici KF v celkové výši 669.171.994,38 Kč.
6/ Konkurs na majetek první úpadkyně byl prohlášen 26. listopadu 1999.
7/ Podle odborného vyjádření znalkyně J. R. neměla pozdější druhá úpadkyně v době převzetí ručitelského závazku zaměstnance, její aktivity byly téměř nulové její finanční majetek činil 7.000,- Kč a zpeněžitelná aktiva 95.158.000,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud uzavřel, že ručitelské prohlášení ze 6. května 1999 je sice platné, leč neúčinné ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jelikož pozdější druhá úpadkyně na sebe převzala nepřiměřený závazek. Námitku, že pohledávku je nutné posoudit v kontextu s celkovou situací seskupení podniků K. h., neshledal soud důvodnou, poukazuje na to, že k takovému postupu není důvod, jelikož šlo o samostatné právnické osoby.
K odvolání žalobce (jež směřovalo pouze proti bodu I. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku, s tím, že v bodech II. a III. výroku zůstává tento rozsudek nedotčen (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
K odvolacím námitkám, týkajícím se toho, aby bylo „zohledněno“ postavení pozdější druhé úpadkyně v rámci holdingové struktury zastřešované mateřskou společností K. H., a. s. (s tím, že pro zajištění úvěrů poskytnutých v takových případech se používal systém křížového ručení jednotlivých společností a dozajištění mateřskou společností a jejím hlavním akcionářem), odvolací soud uvedl, že oprávněnost pohledávky je zkoumána jen a pouze ve vztahu k zajišťovacím závazkům, které pozdější druhá úpadkyně poskytla pozdější první úpadkyni (správně její právní předchůdkyni), přičemž konkrétní dozajištění předmětných zajišťovacích závazků ze strany dalších subjektů nebylo prezentováno a doloženo. Další zajištění téhož závazku není relevantní pokud není právně vymahatelné žalovanou stranou vůči ostatním „zajišťovatelům“. Činila-li v rozhodné době (dle odborného posudku J. R.) hodnota zpeněžitelného majetku pozdější druhé úpadkyně 95.165.000,- Kč (z toho hodnota zastavených nemovitostí 81,011.000,- Kč) a zavázala-li se pozdější druhá úpadkyně jako k zaplacení částek 562.700.000,- Kč a 50 miliónů Kč, pak šlo o závazek nepřiměřený, což platí i pro závazek plynoucí ze zástavní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil neúčinnost právního úkonu ve smyslu §15 odst. 1 písm. d/ ZKV a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že dovodily neúčinnost právního úkonu dle §15 odst. 1 písm. d/ ZKV, hodnotíce úkony pozdější druhé úpadkyně odděleně, bez ohledu na skutečnost, že pozdější druhá úpadkyně patřila do uskupení zastřešeného společností K.H., a. s.
Má za to, že i přes absenci písemných ujednání o dalším zajištění závazků subjekty v rámci tohoto uskupení není možné posuzovat situaci těchto „zajišťovatelů“ odděleně, což je stěžejní pro posouzení celé věci a má pro ni zásadní význam.
Postavení pozdější druhé úpadkyně bylo vytrženo z kontextu a byla opomenuta skutečnost, že pozdější druhá úpadkyně tvořila s dalšími dceřinými společnostmi a s mateřskou společností K. H., a. s. konsolidovaný celek. Tento zásadní fakt byl dle dovolatelky důležitý ve vztahu k jednání celé této skupiny vůči bankám i vůči významným dodavatelům a odběratelům.
Žádná banka a ani žádný významný dodavatel či odběratel nejednal s jednotlivými dceřinnými společnostmi, ale s mateřskou společností. Proto I. a. s. vždy posuzovala pozdější druhou úpadkyni jako součást konsolidovaného celku (v bankovní terminologii označovaného termínem ESS - ekonomicky spjatá skupina)
Pro zajištění úvěrů poskytnutých v takových případech se používal systém křížového ručení jednotlivých společností a dozajištění mateřskou společností a jejím hlavním akcionářem. Ručitelské prohlášení nebo uzavření zástavní smlouvy proto není možné posuzovat odtrženě od této situace (naopak musí být tyto úkony posuzovány v kontextu prováděné restrukturalizace v rámci celého uskupení).
V této souvislosti je podle dovolatelky zapotřebí považovat za významné, že v rámci projektu restrukturalizace požadoval zahraniční strategický partner ze skupiny C. ukončení roztříštěných krátkodobých bankovních úvěrů v jednotlivých společnostech, včetně pozdější druhé úpadkyně a vznik jednoho nového dlouhodobého úvěru do společnosti K. F. a. s.
Z hlediska jednotlivých dceřiných společností celého uskupení došlo k jejich ekonomickému ozdravění, když staré úvěry v různém stupni splácení byly nahrazeny novým závazkem ve splatnosti. Zároveň došlo u těchto dceřinných společností ke změně struktury jejich cizích zdrojů (ve svém účetnictví nevykazovaly žádné bankovní zdroje). Proto je zřejmé, že nejsou dány důvody neúčinnosti uvedené v ustanovení §15 ZKV.
K závěru odvolacího soudu, že „dozajištění“ zajišťovacích závazků pozdější druhé úpadkyně nebylo prezentováno a doloženo a že další zajištění téhož závazku z úvěrového vztahu třetími osobami (dceřinými společnostmi) není v projednávané věci relevantní, pokud není právně vynutitelné žalovanou stranou vůči těmto ostatním „zajišťovatelům“, dovolatel uvádí, že dle jeho názoru:
1/ v průběhu řízení bylo prokázáno, že došlo k „dozajištění“ závazků dalšími subjekty v rámci předmětného uskupení, když
2/ „vynutitelnost“ poskytnutí případného plnění ze strany dalších „zajišťovatelů“ byla dána právě jejich příslušností k holdingovému uskupení a právě uspořádání tohoto uskupení dávalo záruky nejen poskytovateli úvěru, ale i jednotlivým společnostem, které svým majetkem zajišťovaly závazek, že v případě požadavku na splnění závazku bude tento plněn všemi členy uskupení. Proto nebylo třeba činit úkony nebo vytvářet zvláštní ujednání ohledně vzájemného plnění mezi jednotlivými „zajišťovateli“.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání zamítnout. maje napadené rozhodnutí za správné.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení došlo na straně žalované ke změně v osobě správce konkursní podstaty, což se promítlo v označení nynější žalované v záhlaví tohoto usnesení.
Dovolání žalobce (v němž výslovně chybí odkaz na některý z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z nějž však lze - podle obsahu - dovodit kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může být v této věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Důvod založit přípustnost dovolání svou úvahou však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z pohledu skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, jenž u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemůže být zpochybněn, odpovídají závěry obsažené v napadeném rozhodnutí ustálenému a praxí nezpochybněnému posuzování nepřiměřeného závazku ve smyslu §15 odst. 1 písm. d/ ZKV v rozhodném znění porovnáním poměru závazku k majetku úpadce v době nabytí závazku srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 777/2007 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) nebo (mutatis mutandis) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2002, sp. zn. 13 Cmo 15/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2004, pod číslem 13
V situaci, kdy se podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů pozdější druhá úpadkyně dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu na její majetek zavázala jako ručitelka uhradit závazek dlužnice KF, několikanásobně převyšující její majetek a zároveň jako zástavní dlužnice svým nemovitým majetkem zajišťovala závazek osobní dlužnice KF, nemůže na závěru o opodstatněnosti aplikace §15 odst. 1 písm. d/ ZKV (v rozhodném znění) nic změnit ani tvrzení dovolatele, že šlo o transakce v rámci holdingu a že předmětné závazky byly zajišťovány i majetkem ostatních společností tvořících holding, když takové údaje ze skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů neplynou a argumenty, jež by vyvrátily očekávaný závěr, že šlo o transakci zhoršující postavení věřitelů druhé úpadkyně, se tudíž nemohou prosadit.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a tím, že žalované vznikly náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle §8 písm. b/, ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení) - dále jen „vyhláška“, činí 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj, na částku 1.550,- Kč, jelikož uvedená advokátka učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (vzhledem k době podání vyjádření), ve výši 300,- Kč, jde o částku 1.850,- Kč, kterou soud přiznal žalované k tíži žalobce.
Pro úplnost lze dodat, že ustanovení §25a odst. 1 ZKV problematiku těchto nákladů neřeší; nevztahuje se na správce konkursní podstaty, který ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vystupuje jako konkursní věřitel proto, že pohledávka jeho úpadce, kterou přihlásil do konkursu vedeného na majetek jiného úpadce, byla popřena (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2005, sp. zn. 13 Cmo 505/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2005, pod číslem 37).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu