ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1451.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1451/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně H. m., a. s., , zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, , proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., , o zaplacení částky 16,574.873,- Kč s poplatkem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 151/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. 20 Co 41/2006-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 24 C 151/2002-36, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října 2003, č. j. 24 C 151/2002-48, zamítl žalobu o zaplacení částky 19,711.953,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 1. ledna 1992 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala existenci právního vztahu mezi ní a státem, smluvní právní vztah existuje mezi žalobkyní a Společností pro V. č. v. v P. 1991 (dále jen „Společnost“), která je v současné době v konkursu, takže není zřejmý výsledek konkursního řízení a uspokojení nároku žalobkyně a z toho důvodu je žaloba předčasná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. února 2004, č. j. 20 Co 581/2003-52, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že Společnost měla povahu státní organizace sui generis, tedy zvláštní účelové organizace založené usnesením vlády a její vznik jako samostatné právnické osoby nebyl v rozhodné době podmíněn zápisem do obchodního rejstříku. Provedený zápis proto neměl konstitutivní charakter a je bez významu, zda je dosud zapsána nebo byla vymazána. Ke zrušení Společnosti došlo uplynutím doby, na kterou byla zřízena, tj. ke dni 30. června 1992. Podle ustanovení §20a odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) měla být provedena likvidace, kterou však nahradilo konkursní řízení. Společnost tak zanikla dnem následujícím po právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu (24. prosince 2003) po splnění rozvrhového usnesení, přičemž vypořádání zbývajících závazků přísluší státu. Soudu prvního stupně uložil zabývat se existencí a výší uplatněné pohledávky, jež vznikla původnímu věřiteli V. s., státnímu podniku, za Společností, včetně posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky č. 142001 ze dne 30. března 2001 uzavřené mezi právním nástupcem původního věřitele V. s., a. s., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).
Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 24 C 151/2002-87, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu o zaplacení částky 16,574.873,- Kč s poplatkem z prodlení z částky 19,711.953,- Kč ve výši 0,5 % denně od 1. ledna 1992 do zaplacení opět zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v písemné formě podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák., je však neplatná pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. co do předmětu postoupení. Podle článku 1 písm. a) smlouvy se postupuje pohledávka ve výši 65,000.000,- Kč, včetně jejího příslušenství ke dni 20. října 2001. Podle téhož článku písm. b) byla tato pohledávka přiznána rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cm 564/92, který nabyl právní moci v roce 1996. Tímto rozsudkem však byla postupiteli přiznána pouze pohledávka ve výši 282.000,- Kč a 11.280,- Kč na náhradě nákladů řízení. Neakceptoval argumentaci žalobkyně, že šlo o písařskou chybu ve smlouvě, opravenou „zápisem z jednání o opravě písařské chyby ve smlouvě o postoupení pohledávky…“z téhož dne (dále jen „zápis“), s tím, že šlo o samotný předmět postoupení, tedy chybu věcnou a nikoli pouze písařskou. Zdůraznil, že zápis byl předložen až po třech letech od podání žaloby, přičemž výpovědi členů statutárního orgánu žalobkyně objasňující okolnosti pořízení zápisu nepovažoval za přesvědčivé, neboť nebyli schopni vysvětlit, z jakého důvodu nebyla smlouva opravena přímo, a proč ji za této situace podepsali.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost, žalobkyni nesvědčí právo, jehož se na jejím podkladě domáhá, a není tedy ve sporu aktivně věcně legitimována.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2006, č. j. 20 Co 41/2006-105, rozsudek soudu prvního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval právní posouzení věci soudem prvního stupně za správné. Uvedl, že smlouva o postoupení pohledávky obsahuje co do svého předmětu zásadní vnitřní rozpor, neboť se v ní současně uvádí, že se postupuje pohledávka proti Společnosti ve výši 65,000.000,- Kč, která odpovídá výši pohledávky včetně jejího příslušenství ke dni 20. října 2001, přiznané rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze v řízení 5 Cm 564/92, jehož právní moc nastala v roce 1996. Uvedeným rozsudkem však byla postupiteli přiznána proti Společnosti pohledávka ve výši 282.000,- Kč bez příslušenství a náhrada nákladů řízení ve výši 11.280,- Kč. „Obsah smlouvy tak nepochybně neobstojí z hlediska požadavků §37 odst. 1 obč. zák., neboť je její předmět specifikován neurčitě.“ Tento nedostatek nemohl zhojit ani zápis, protože smluvní strany se tímto úkonem pokusily změnit věcný obsah smlouvy, ale provedená změna neodpovídá po formální stránce ustanovení §40 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud měl navíc za to, že jde o účelově vyhotovenou listinu, kterou se žalobkyně snažila v průběhu řízení zhojit nedostatky svého právního titulu. Uzavřel, že žalobkyni nárok uplatněný na základě neplatné smlouvy o postoupení pohledávky nesvědčí a nemá proto aktivní věcnou legitimaci.
Nedostatek určitosti smlouvy o postoupení pohledávky by nebyl zhojen ani výkladem obsahu zápisu jako změny obsahu smlouvy za použití výkladových pravidel podle ustanovení §266 obch. zák., protože kromě toho, že šlo o různé pohledávky z různých titulů, součet soudními rozhodnutími přiznaných částek i s připočtením úroku z prodlení od právní moci těchto rozhodnutí do dne postoupení, nepředstavuje částku 65,000.000,- Kč, která měla představovat výši postoupené pohledávky.
K námitce, že žalobkyně tutéž pohledávku uplatnila jako procesní nástupce původního věřitele v konkursu vedeném na majetek Společnosti, a že v jeho rámci bylo na pohledávku částečně plněno, uvedl, že samotné usnesení o vstupu žalobkyně do konkursního řízení je usnesením procesního charakteru s účinky pro toto řízení, a nelze z něj dovozovat bez dalšího opodstatněnost nároku žalobkyně v projednávané věci. Posouzení smlouvy o postoupení pohledávky pro účely procesního postupu v konkursním řízení (ovlivněné skutečností, že proti ní nikdo nebrojil) nezaložilo účinky ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pro věcné posouzení nároku v tomto řízení, když žalovaná nebyla účastníkem konkursního řízení, žalobkyně se proto ani rozhodnutí učiněných v jeho rámci dovolávat nemůže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že byť soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem žalobu opět zamítl, řídil se právním názorem o pasivní věcné legitimaci žalované vyjádřeném ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost co do předmětu postoupení ohledně obou v ní uvedených pohledávek a namítá, že šlo o chybu v psaní, která způsobila, že ve smlouvě bylo poukázáno pouze na rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 564/92, tedy ten, kterým byla žalobkyni postoupena pohledávka cca 50x nižší než pohledávka přiznaná v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 563/92. Má za to, že smlouva je s ohledem na ustanovení §41 obč. zák. platná minimálně co do pohledávky přiznané rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 564/92, neboť tato pohledávka byla ve smlouvě uvedena zcela určitým způsobem.
Za nesprávné považuje i závěry soudů nižších stupňů o (ne)věrohodnosti zápisu. Zdůrazňuje, že pět slyšených svědků shodně vypovědělo, že zápis byl sepsán téhož dne jako smlouva o postoupení pohledávky. Žádný důkaz opaku nebyl proveden ani navržen, přesto odvolací soud neuvěřil ani listině o opravě smlouvy o postoupení pohledávky ani výpovědím svědků. Odvolací soud tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním z provedených důkazů.
Dovolatelka namítá, že neměla důvod předkládat zápis k důkazu v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před soudem odvolacím, které skončilo kasačním rozhodnutím, neboť v těchto fázích řízení soudy nečinily dokazování k „této zásadní otázce“. Okolnost, že k dokazování aktivní legitimace soud přistoupil až po dvou letech od zahájení řízení, považuje za vadu, která ovlivnila výsledek řízení.
„Důvod dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ dovolatelka spatřuje v tom, že v konkursu vedeném na majetek Společnosti byla zjištěna pohledávka žalobkyně ve výši 17,141.793,- Kč na základě toho, že postupitel postoupil žalobkyni pohledávku nejen přiznanou rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 564/92, ale i rozsudkem téhož soudu sp. zn. 5 Cm 563/92, přičemž zjištění pohledávky v konkursním řízení má obdobné důsledky jako její přiznání v nalézacím řízení. Má za to, že rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 563/92 a 5 Cm 564/92 „vytvářejí pro zdejší řízení“ překážku věci rozsouzené. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda zjištění pohledávky v konkursním řízení vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro nalézací řízení o tentýž nárok mezi konkursním věřitelem a úpadcem či právním nástupcem úpadce.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, protože soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem žalobu opět zamítl, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná dovolací námitka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrada nesprávného postupu soudu, pokud přistoupil k dokazování aktivní legitimace dovolatelky až po dvou letech od zahájení řízení, a do té doby se touto otázkou nezabýval.
Námitkou, že rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 Cm 563/92 a 5 Cm 564/92 a zjištění pohledávky v konkursním řízení, „vytvářejí pro zdejší řízení“ překážku věci pravomocně rozhodnuté, je z obsahového hlediska uplatňována zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost. O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že již ve svém rozhodnutí uveřejněném pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že rozvrhové usnesení není exekučním titulem, který by zakládal překážku věci rozsouzené pro řízení o pohledávce, která sice byla v konkursu zjištěna, ale nebyla uspokojena, s tím, že exekučním titulem dle §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je seznam přihlášek. Seznam přihlášek přitom charakterizoval jako veřejnou listinu, která nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že skutková zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) co do obsahu smlouvy o postoupení pohledávky, zápisu a výpovědí svědků, jsou neúplná a nesprávná, neboť jde o námitku nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací námitky, jimiž jsou zpochybněny závěry odvolacího soudu, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť smlouva o postoupení pohledávky je (ne)platná a zápis z 30. března 2001 k této smlouvě je (ne)věrohodný, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zásadně právně významným, neboť jde o posouzení konkrétních právních úkonů, vycházející ze skutkových zjištění, které má význam jen pro projednávanou věc. Přitom odvolací soud se zabýval obsahem smlouvy o postoupení pohledávky i zápisu za použití výkladových pravidel a otázka (aktivní či pasivní) věcné legitimace by se mohla stát zásadně právně významnou jen tehdy, pokud by její řešení mělo význam pro případy stejného druhu. V projednávané věci tomu tak není.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Hana G ajdzioková
předsedkyně senátu