ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1008.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1008/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného F. Ž., proti rozsudku Okresního soudu v Táboře - soudu pro mládež ze dne 12. 11. 2008, č. j. 1 Tm 9/2007-379, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Táboře - soudu pro mládež ze dne 12. 11. 2008, č. j. 1 Tm 9/2007-379, byl obviněný F. Ž. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněnou ml. (u které byl čin kvalifikován jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže), a to na skutkovém základě popsaném ve výroku rozsudku. Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 11. 2007. č. j. 1 Tm 9/2007-263, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 14 Tmo 9/2008, byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněných uhradit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému A. N., bytem T., J., škodu ve výši 2.950,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 9. 4. 2009, č. j. 14 Tmo 1/2009-425, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Táboře - soudu pro mládež ze dne 12. 11. 2008, č. j. 1 Tm 9/2007-379, podal obviněný F. Ž. prostřednictvím obhájce JUDr. P. B. následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výroku o vině i ve výroku o trestu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve provedl rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení, v jejímž rámci mj. konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně „byl potvrzen“ usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 9. 4. 2009, č. j. 14 Tmo 1/2009-425. K namítané nesprávnosti právního posouzení jeho jednání soudem prvního stupně pak zdůraznil, že při výslechu na policii se doznal toliko ke krádeži, avšak nadále odmítl, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Poškozeného A. N. napadl jednak proto, že mu nadával do kriminálníků, a dále, že se chtěl zastat spoluobviněné ml., kterou poškozený kopl do břicha. Vůči poškozenému tedy rozhodně nejednal v loupežném úmyslu. Jeho verzi konečně potvrzuje i sama spoluobviněná. Její bratr M. sice vypověděl, že viděl, jak D. spolu s dovolatelem začali poškozeného N. kopat, ale nevšiml si, že by mu něco vzali. Mobilní telefon, který následně prodal za 500,- Kč, nalezl dovolatel na místě potyčky, přičemž ani nevěděl komu patří. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že poškozený N. při hlavím líčení dne 5. 11. 2008 ani jednoho z nich nepoznával a jako útočníky je neidentifikoval. Oproti své původní výpovědi tvrdil, že v inkriminovaný den vypil pouze 3 piva a vracel se domů od svého přítele V. Nevzpomněl si ani na skutečnost, že ho do bytu doprovodil M., který mu tam odcizil další mobilní telefon a mohl mu bez obtíží odcizit i další věci. V současné době je poškozený hospitalizován v Psychiatrické léčebně v J., kde se léčí ze závislosti na alkoholu.
Za dané důkazní situace má dovolatel za to, že spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. mu nebylo bez pochybností prokázáno. Tohoto si byl zřejmě vědom i státní zástupce, který v hlavním líčení konaném dne 12. 11. 2008 při závěrečné řeči vyslovil názor, že předložené důkazy neprokazují, že by se žalovaného jednání dopustil. Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §265m rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu a propouští se z výkonu trestu na svobodu.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě však dovolání směřuje výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, což je zřejmé jak z označení rozhodnutí, proti kterému je dovolání podáno, tak i petitu dovolání, v němž dovolatel Nejvyšší soud České republiky žádá, aby zrušil „napadený rozsudek“. Za těchto okolností je podle státního zástupce zřejmé, že dovolání obviněného je nutno hodnotit jako nepřípustné. Pro úplnost státní zástupce dále poukázal na to, že předmětné dovolání ani nesplňuje povinné náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm není uvedeno, o který konkrétní dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř. je dovolání opřeno. V jeho textu obviněný pouze podrobně cituje jednotlivé ve věci provedené důkazy, ze svého hlediska je hodnotí a na tomto základě pak dovozuje, že mu nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání zakládajícího skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Takovéto námitky však směřují do oblasti skutkových zjištění a žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. obsahově neodpovídají.
Primárně je ovšem podle názoru státního zástupce nutno vycházet z toho, že dovolání obviněného je nepřípustné, a za této situace již podle něj není nutné ani možné se v dovolacím řízení otázkou jeho formálních náležitostí a použitou argumentací zabývat. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a dospěl k níže uvedeným závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Pokud soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání lze považovat za přípustné, jestliže se soudu druhého stupně vytýká, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl. Podle toho, jak bylo soudem druhého stupně rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může dovolání směřovat zároveň i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně je nezbytné, aby bylo vždy opřeno o některý z dovolacích důvodů uvedený v ustanovení §265b tr. ř.
Z ustanovení §125 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že poučení o dovolání musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném ve druhém stupni. V poučení se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d tr. ř.), lhůta k podání dovolání, označení soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§265e tr. ř.), označení soudu, který bude o podaném dovolání rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§265f tr. ř.).
V posuzované věci rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 9. 4. 2009, č. j. 14 Tmo 1/2009-425, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto též odvolání obviněného F. Ž. (dovolatele). Odvolací soud tedy vydal rozhodnutí uvedené v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., proti kterému zákon dovolání připouští, neboť zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Odvolací soud své rozhodnutí zároveň opatřil poučením ve smyslu ustanovení §125 odst. 3 tr. ř. o právu podat proti němu dovolání. Poučení přitom obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti (viz originál rozhodnutí na str. 427, 428 spisu). Ve spise se zároveň nachází doklad o tom, že opis předmětného rozhodnutí byl řádně doručen jak obviněnému, tak i jeho obhájci (str. 434).
Přes všechny výše uvedené skutečnosti však obviněný, byť byl zastoupen obhájcem, proti rozhodnutí (usnesení) soudu druhého stupně dovolání nepodal. Jeho dovolání napadá výlučně rozsudek Okresního soudu v Táboře - soudu pro mládež ze dne 12. 11. 2008, č. j. 1 Tm 9/2007-379, což je zřejmé jak z přesného označení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, tak z obsahu dovolání, a konečně i návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se obviněný domáhá jen zrušení tohoto rozhodnutí („napadeného rozsudku“). Jestliže však obviněný - přes udělené poučení - podal dovolání pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak je zřejmé, že dovolání podal proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští (v judikatuře srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 576/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2003 tr.).
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Dovolání obviněného F. Ž. proto muselo být z výše uvedených důvodů odmítnuto, aniž by se jím Nejvyšší soud mohl věcně zabývat, tzn. z jeho podnětu přezkoumávat napadené rozhodnutí nebo řízení, které mu předcházelo (§265i odst. 3 tr. ř.). Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler