ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1011.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1011/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání podaném M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 1/2009 ze dne 3. 2. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 173/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 173/2008 ze dne 5. 11. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), dílem dokonaným a dílem nedokonaným, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v délce osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání M. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 8 To 1/2009 ze dne 3. 2. 2009 tak, že odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že rozhodnutí soudu prvního a potažmo i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jako zásadní pochybení soudů označil dovolatel tu skutečnost, že soudy údajně nedošlo k ustanovení poškozených osob, kterým měla být škoda způsobena, soudy se nepokusily zjistit jejich totožnost, takže nebylo zjištěno, zda tyto osoby reálně existují a zda nedaly souhlas k předmětným transakcím a komu tedy a zda vůbec vznikla škoda. Nebylo tedy možné kvalifikovat skutek jako trestný krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť není možno ověřit, zda se jednalo o „věc cizí“ ve smyslu trestního zákona a nebylo ani ověřeno, jestli nebyl udělen souhlas k trestnímu stíhání; pak by chyběl další znak objektivní stránky trestného činu krádeže „zmocnění se“ ve smyslu trestního zákona. Dovolatel dále uvedl, že došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces, který je mu zaručen Listinou základních práv a svobod tím, že odvolací soud se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, které bez dalšího zamítl a výslechy navrhovaných svědků tak neprovedl. Poukázal na tu skutečnost, že některé transakce byly uskutečněny z IP adresy patřící společnosti, která sídlí ve stejném sídle jako jeho firma (O. H.), kde má sídlo cca 500 obchodních společností, přičemž pachatelem mu přisouzeného jednání mohl být kdokoli z nich. Dovolatel uvedl, že je zde i ta možnost, že se on sám stal obětí počítačové kriminality. Další pochybení odvolacího soudu spatřoval dovolatel v tom, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou dovolatele, že soud prvního stupně přihlížel k úředním záznamům o podání vysvětlení osob, což je v příkrém rozporu s trestním řádem. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 8 To 1/2009, zrušil a aby podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že v dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a jednak namítat, že soud prvního či druhého stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu. Pokud tedy dovolatel namítl, že soud druhého stupně se nevypořádal s důkazními návrhy obhajoby, protože neprovedl výslechy osob (v dovolání blíže nespecifikovaných), jejichž svědectví byla podle dovolatele podstatná pro rozhodnutí o meritu věci, respektive, že odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou dovolatele, že soud I. stupně při svém rozhodování přihlížel v rozporu se zákonem k úředním záznamům a „podání vysvětlení osob“, potom je zřejmé, že brojí proti skutkovému stavu věci zjištěnému soudem prvního stupně a potvrzenému soudem druhého stupně, přičemž tak činí prostřednictvím zpochybňování šíře provedených důkazů a polemiky o správnosti procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Je tedy evidentní, že dovolatel se tímto způsobem domáhá zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů, což je v rozporu s výše vysvětlenou hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl jako jediný v daném případě uplatněn dovolatelem, lze dle státního zástupce podřadit argumentaci dovolatele, která spočívá v tvrzení, že neměl být uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, neboť jeho jednáním nedošlo k naplnění znaku této skutkové podstaty spočívající v přisvojení „cizí věci“, respektive znaku „zmocnění se“. Tyto námitky lze dle státního zástupce považovat z části za důvodné, neboť o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Argumentaci dovolatele týkající se té skutečnosti, že v případě platebních karet se nejednalo (nebo nemuselo jednat) o věc cizí, považuje státní zástupce za neopodstatněnou, neboť touto otázkou se již řádně zabývaly soudy prvního a druhého stupně a bylo prokázáno, že se skutečně jednalo ve vztahu k dovolateli o věc cizí. Naopak jako důvodnou shledal státní zástupce tu část námitek, která se zabývá nedostatkem znaku trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. „zmocnění se“, neboť trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si tedy přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Podle praxe soudů, získá-li pachatel možnost trvalé dispozice s věcí, není rozhodné, jak poté s věcí skutečně naloží; o přisvojení jde i v případě, když pachatel věc odhodí nebo ji zničí apod. Trestného činu podvodu se podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Rozdíl mezi trestným činem krádeže podle §247 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. spočívá tedy v tom, že při krádeži si pachatel vezme věc, která je předmětem útoku sám, zatímco při podvodu mu ji oklamaný vydá. Státní zástupce tedy uzavřel s tím, že s přihlédnutím ke zjištěným skutkovým okolnostem nelze předmětné jednání dovolatele právně posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť je zřejmé, že se dovolatel finančních prostředků vedených na účtech poškozených bank nezmocnil a ani se zmocnit nemohl, protože k nim neměl za daných skutkových okolností ani přímý (fyzický) přístup a logicky si je sám nemohl vzít, přičemž jednání dovolatele tak nevykazuje znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve formě pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 1/2009 ze dne 3. 2. 2009 a rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 173/2008 ze dne 5. 11. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a případně podle §265l odst. 4 trestního řádu rozhodl o vazbě M. K. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Námitky dovolatele směřují především proti způsobu, jakým soud hodnotil provedené důkazy, jaký skutkový děj z provedeného dokazování vzal za prokázaný a nabízejí jinou (pro dovolatele příznivější) verzi skutkového děje, avšak takovéto námitky obsahem dovolání být nemohou. Dovolatel ve svém podání sice uvedl, že soud jasně neprokázal, že se ohledně předmětných platebních karet jednalo ve vztahu k němu o věc cizí, neboť nebyly přesně ustanoveny poškozené osoby, případně že tyto poškozené osoby mohly dát k uvedeným transakcím souhlas, a tím by nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty mu přisuzovaného trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Tomuto jeho tvrzení však nelze přisvědčit, neboť jak vyplývá ze skutkové věty citovaného rozsudku Městského soudu v Brně a příslušného trestního spisu, v prvním případě šlo o platbu platební kartou patřící portugalskému občanovi, aniž by tento o platbě věděl a odsouhlasil ji, a v druhém případě se jednalo o platbu platební kartou vydanou francouzskou bankou, aniž by majitel o předmětné platbě věděl a odsouhlasil ji, jednalo se tedy nade vší pochybnost ve vztahu k dovolateli o věc cizí, které se zmocnil, tím, že použil neoprávněně získané číslo platební karty k tomu, aby mohl s finančními prostředky, ke kterým umožňovala platební karta přístup, nakládat jako vlastník a získal možnost dispozice s nimi. Proto také uvedeným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl soudy shledán vinným. Zmocnění se věci je třeba spatřovat v té skutečnosti, že zadal neoprávněně získaná čísla platebních karet za účelem získání finančních prostředků, které následně použil pro svou potřebu (platba v internetovém obchodu). V uvedeném směru se sice jedná v zásadě o námitky právně relevantní, současně však (jak uvedeno) zjevně neopodstatněné. V prvém případě se jednalo o konkrétně stanovenou osobu a jí způsobenou konkrétní škodu (a dovolatelem uskutečněný nákup pomocí internetu), ve druhém případě pak o jednání, které skončilo ve fázi pokusu, když takto k reálné (skutečné) škodě ani nedošlo. Za daných okolností takto vznesené námitky nemohou obstát, stejně jako argumentace, která je doprovází, když na tomto místě je současně nutné uvést, že dovolací soud (stejně jako státní zástupce) je vázán rozsahem podaného dovolání i důvody, ze kterých je příslušné rozhodnutí napadeno. Dále nelze přisvědčit ani námitce dovolatele o té skutečnosti, že odvolací soud se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, když tyto bez dalšího zamítl. Již soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil, že je přesvědčen, že pachatelem ve výroku jeho rozhodnutí popsané činnosti je právě dovolatel, když o tomto svědčí celá řada skutečností, které jsou vzájemně logicky a pevně propojeny a jeho vina byla prokázána bez důvodných pochybností a za daných okolností je zcela vyloučeno, že by pachatelem mohla být jiná osoba (např. někdo z jeho kamarádů nebo hostů z baru, ve kterém měl dovolatel poskytovat svoje internetové připojení, což mělo být dokázáno svědky, jejichž výslech dovolatel navrhl). Ani dle názoru odvolacího soudu, který vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, nebylo namístě vyslýchat další svědky, kteří byli návštěvníky v předmětném baru a mohli tak využívat internetového připojení, neboť bylo již prokázáno, že to byl právě dovolatel, kdo se dopustil předmětného jednání. Námitka dovolatele ohledně skutečnosti, že soud prvního stupně přihlížel k úředním záznamům o podání vysvětlení osob, nespadá nejen pod deklarovaný dovolací důvod, neboť je námitkou procesní nikoli hmotně právní, avšak nespadá ani pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nicméně k tomu dovolací soud uvádí (jako obiter dictum), že soudy hodnotily důkazy zcela v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jednání dovolatele tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku prvního stupně, je v souladu s právní větou téhož výroku.
Pokud se jedná o zbývající námitky, jde o námitky charakteru skutkového. Přitom Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž uvedený (takto již zmíněný extrémní rozpor) dovolatel ani nenamítal. Pokud by tedy tyto námitky zůstaly osamoceny, nezbylo by než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka