ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1035.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1035/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2009, č. j. 3 To 267/2009-361, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 2. 2009, č. j. 10 T 7/2009-293, byl obviněný M. B. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve fázi přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkové věty výroku dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněnými M. A. a P. H. tím, že „v přesně nezjištěné době v druhé polovině října 2008 se opakovaně sešli na různých místech v Č. K. a domlouvali se na možnosti provedení loupežného přepadení, za tím účelem jim obžalovaný M. A. opatřil černou pletenou kuklu s otvory pro oči a ústa, samonabíjecí pistoli zn. S., ráže 6,35 mm Browning se 2 kusy nábojů ráže 6,35 mm, původně expanzní samonabíjecí pistoli zn. WPPK, ráže 8 mm K., amatérsky upravenou na samonabíjecí pistoli ráže 6,35 mm Browning, která však nebyla střelby schopná, spolu se 3 kusy nábojů ráže 6,35 mm a expanzní samonabíjecí pistoli zn. K., ráže 8 mm K. se 3 kusy nábojek ráže 8 mm obsahujících chemickou látku „CS“, v době do 07. 11. 2008 se v držení těchto zbraní střídali obžalovaní M. A. a P. H. a nejméně
1) dne 31. 10. 2008 kolem 19:00 hodin všichni tři obžalovaní odjeli osobním vozem zn. Audi A8, které řídil obžalovaný M. A., od benzinové čerpací stanice A. u nemocnice v Č. K., během cesty do L., okres P., se domluvili na postupu přepadení obsluhy benzinové čerpací stanice D. C. Z., s. r. o., ve L. s tím, že obžalovaný P. H. za použití jedné z pistolí provede samotné přepadení obsluhy, sváže ji připraveným drátem a odcizí peníze, zatímco obžalovaný M. B. bude hlídat venku a obžalovaný M. A. bude připravený k odjezdu ve svém vozidle a o peníze se pak rozdělí; vzhledem k tomu, že benzinová čerpací stanice byla zavřená, plánovanou akci neprovedli a z místa společně odjeli,
2) dne 07. 11. 2008 kolem 09:00 hodin na základě dohody z předchozího dne odjeli všichni tři obžalovaní osobním vozem zn. Audi A8, které řídil obžalovaný M. A., od benzinové čerpací stanice A. u nemocnice v Č. K., do Č. B., zde se přesunuli k pobočce K. b., a. s., K. s tím, že obžalovaný M. A. uvnitř banky vytipuje osobu vybírající větší obnos peněz, venku ji označí obžalovanému P. H., který za použití pistole provede přepadení a odcizí peníze, které si pak rozdělí, v době od 10:00 do 10:03 hodin obžalovaný M. A. pozoroval uvnitř banky klienty, zatímco oba spoluobžalovaní čekali venku nedaleko banky, po odchodu z jejích prostor však obžalovaný M. A. zjistil, že se zde obžalovaný P. H., který se rozhodl v jednání nepokračovat a z místa odešel, již nenachází, spolu s obžalovaným M. B. nejprve obžalovaného P. H. hledali, poté se vrátili k vozidlu a odjeli ve směru na Č. K.; kolem 10:30 hodin na L. u. v Č. B. obžalovaný M. A. po spatření spoluobžalovaného P. H. mu odebral pistoli zn. S. a expanzní pistoli zn. K. spolu s příslušným střelivem a pletenou kuklou, tyto věci si pak ponechal, uložil je pod dno zavazadlového prostoru svého vozu až do druhého dne 08. 11. 2008 v 07:30 hodin, kdy věci nalezla Policie ČR při prohlídce vozu; obžalovaný P. H. expanzní pistoli WPPK upravenou na zbraň střelnou vydal dobrovolně na PČR OO Český Krumlov dne 07. 11. 2008 v 17:10 hodin.“.
Obviněný M. B. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §7 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti výrokům o vině a trestu z předmětného rozsudku podali obvinění M. B. a M. A. odvolání, o nichž rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 4. 2009, č. j. 3 To 267/2009-361, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný M. B. dovoláním směřujícím „do všech výroků napadeného rozhodnutí“, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání spočívá podle dovolatele v tom, že byl uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., přestože jeho jednání nevykazuje naplnění subjektivní stránky přípravy k trestnému činu. Míru jeho účasti pak nelze kvalifikovat ani jako spolupachatelství. Soudy podle dovolatele nevzaly především v úvahu, že jeho vlastní jednání vůbec nedospělo do vývojového stádia, kdy lze již hovořit o přípravě trestného činu. V daném případě navíc trestnost přípravy zanikla z důvodu dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak dovolatel shledal i v nesprávném zhodnocení všech polehčujících okolností a v důsledku toho v nesprávném zařazení jeho osoby pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
V rámci námitky stran nenaplnění subjektivní stránky přípravy trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dovolatel argumentoval tím, že jeho vlastní jednání bylo v podstatě zcela pasivní, závislé na spoluobviněných a podmíněné též dovolatelovými sklony k nadměrnému požívání alkoholu. Skutkové závěry soudů přijaté v dané trestní věci přitom zároveň nezpochybňují skutečnost, že dovolatel nebyl tím, kdo stíhané skutky plánoval, organizoval a řídil celou akci, popř. opatřoval prostředky (zbraně a věci potřebné pro uskutečnění činu) nebo vyhledával místa či osoby vhodné k přepadení. V tomto směru však soudy přijaly nesprávný závěr, že na přípravě a organizaci projednávané trestné činnosti a opatřování prostředků k jeho spáchání se podíleli všichni obvinění, kteří se za tím účelem spolčili, stejnou měrou, přestože u dovolatele lze jednoznačně vyloučit jakékoliv jednání spočívající v organizování trestného činu či v opatřování k němu sloužících prostředků. Pokud se jedná o znak spolčení, ten není v dovolatelově případě naplněn minimálně po stránce materiální s ohledem na jeho značnou pasivitu, ale ani po stránce formální. Neměl totiž přesněji vymezeno, co by měl v rámci jednání konat, a nebyl tím, kdo by navrhoval, co dalšího podniknout. Z těchto důvodů nemohl být uznán vinným ani jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.
Námitku, že inkriminované jednání nedospělo do takového vývojového stádia, aby bylo možno hovořit o přípravě trestného činu, dovolatel odůvodnil poukazem na to, že žádným aktivním jednáním nezačal naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu. Chybné posouzení otázky zániku trestnosti přípravy podle §7 odst. 3 tr. zák. pak podle jeho názoru spočívá v tom, že soudy u skutku ad 1/ odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně nesprávně dospěly k závěru, že loupežné přepadení zmařilo uzamčení vytipovaného objektu, a v případě skutku ad 2/ dovolatel spolu s M. A. upustili od dalšího jednání pouze vlivem rozhodnutí a dalšího konání spoluobviněného P. H., které podle soudů představovalo překážku vylučující realizaci původního záměru. Podle dovolatele přitom i za stavu, že benzínová čerpací stanice byla uzavřena, bylo možné stejně přistoupit k napadení objektu např. vloupáním, a pokud jde o jednání P. H., ten sice měl podle zjištění soudů v případě skutku ad 2/ hrát důležitou roli, ale ani tak by jeho rozhodnutí nebránilo ostatním dvěma aktérům, aby přepadení vytipované osoby podle původní dohody uskutečnili.
Dovolatel namítl rovněž nesprávné posouzení okolností rozhodných pro zařazení své osoby do příslušného typu věznice. Soud prvního stupně dle jeho přesvědčení řádně nevyhodnotil ve smyslu §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. míru, v jaké se konkrétně jeho jednání blížilo dokonání trestného činu, ačkoliv správné posouzení této okolnosti by odůvodňovalo jeho zařazení do mírnějšího typu věznice.
S ohledem na výše uvedené důvody pak navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby po zrušení rozhodnutí ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž dovolatel do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul výhradně námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a vypořádal se s nimi. Své závěry poté věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom bezpečně plyne jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu ve stádiu přípravy a nelze akceptovat tvrzení dovolatele, že tomu tak ve skutečnosti není. Odvolací soud náležitě hodnotil skutkové závěry soudu prvního stupně, zejména pokud jde o důvod ozbrojování obviněných a další kroky, které společně podnikli k realizaci zamýšlené trestné činnosti, jakož i konkrétní roli obviněného, který právě za účelem společného spáchání loupeže kontaktoval spoluobviněného H. a byl zprostředkovatelem mezi ním a třetím pachatelem, obviněným M. A. Námitku, že nebyla vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, dovolatel nijak blíže neodůvodnil. Z popisu skutku je navíc podle státní zástupkyně zcela zřejmé, že subjektivní stránka zde vyjádřena je a s ohledem na odpovídající skutkové okolnosti blíže rozvedené v odůvodnění rozhodnutí není pochyb o tom, že zjištění úmyslu sledovaného jednáním obviněného v napadeném rozhodnutí neabsentuje.
Odvolací soud se podle názoru státní zástupkyně na str. 10 - 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě vypořádal i s námitkou týkající se zániku trestnosti přípravy, když v prvním případě poukázal na skutečnost, že nedošlo k dobrovolnému upuštění od realizace loupežného záměru, protože obvinění od svého počínání upustili pod vlivem překážky, která jim nedávala naději svůj záměr realizovat. Pokud jde o druhý případ soud správně vyložil, že je-li trestný čin spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., platí, že podmínky zániku trestnosti přípravy podle §7 odst. 3 tr. zák. mohou být splněny pouze tehdy, jestliže některá ze společně jednajících osob (spolupachatel) upustí dobrovolně od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu, pokud současně odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy ze strany ostatních spolupachatelů. Na základě zjištění, že spoluobviněný P. H. bezprostředně poté, co odešel z dohodnutého místa, kde měl čekat na oběť přepadení, neučinil žádné takové opatření, kterým by zabránil spolupachatelům čin dokonat, dospěl soud důvodně k závěru, že v důsledku dovolatelova jednání nebylo nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy ostatních spolupachatelů, odstraněno.
Státní zástupkyně dále poukázala na to, že odvolací soud se zabýval rovněž otázkou stupně nebezpečnosti pro společnost z podniknuté přípravy. Ten byl u všech tří spolupachatelů zvyšován jejich trestní minulostí, když zároveň skutkové okolnosti významné z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu oproti běžně se vyskytujícím případům nijak nesnižovaly.
Státní zástupkyně navíc připomněla aktuální judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, která vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). Tak je tomu dle jejího názoru i v nyní posuzovaném případě.
Námitky obviněného směřující proti výroku o trestu, resp. jeho zařazení do věznice pak vzhledem k použitému dovolacímu důvodu považovala za irelevantní.
Své písemné vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitku obviněného týkající se ukládaného trestu odnětí svobody. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že byl nesprávně uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., přestože svým jednáním nenaplnil znak subjektivní stránky tohoto trestného činu, když míru jeho účasti na stíhaném skutku nebylo možno kvalifikovat jako spolupachatelství. Uplatněnému důvodu dovolání rovněž korespondují námitky, že samotné jednání nedospělo do vývojového stádia, kdy již lze hovořit o přípravě trestného činu, a že trestnost přípravy v případě obou skutků zanikla.
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že přípravou k trestnému činu je podle §7 odst. 1 tr. zák. takové pro společnost nebezpečné jednání, které záleží v organizování zvlášť závažného (srov. §41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani k dokonání trestného činu. Příprava je prvním relevantním stádiem trestné činnosti, které ještě nevykazuje povahu jednání, jež charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, ale jen vytváří úmyslně podmínky pro jeho spáchání. Příprava trestného činu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o který se jedná. Současně je však v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého činu.
U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. zákon předpokládá, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). Není přitom zapotřebí, aby se spolupachatelé na trestné činnosti zúčastnili stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, jestliže je objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvoří trestné jednání. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1973 SbRt.). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, kterou zákon u spolupachatelství nevyžaduje; postačí případně i konkludentní dohoda. Spolupachatelství je možné nejen ve stádiu dokonání trestného činu nebo pokusu, ale i ve stádiu jeho přípravy.
V projednávané věci Nejvyšší soud zjistil, že soudy výše uvedená hlediska neporušily.
Ze skutkových zjištění stručně formulovaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že obviněný (dovolatel) M. B. se spolu s obviněnými M. A. a P. H. v druhé polovině měsíce října 2008 opakovaně sešli na různých místech v Č. K. a všichni společně se domlouvali na možnosti provést nějaké loupežné přepadení. Role dovolatele pak konkrétně spočívala v tom, že na základě žádosti P. H., který se mu zmínil o představě provést nějakou loupež, se obrátil na M. A., který přislíbil, že k tomu opatří zbraně. Domlouval se s nimi i na konkrétním způsobu provedení loupeží a rozdělil si s nimi role a v obou případech byl na místě činu přítomen. Z výše uvedeného lze bezpečně dovodit dovolatelův úmysl (§4 tr. zák.) podílet se spolu s ostatními pachateli na přípravě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Skutečnost, že mu byla v obou případech při samotném uskutečňování loupežného záměru přisouzena relativně méně významná úloha, není z hlediska posuzovaného případu podstatná, neboť obvinění své jednání nedovedli ani do stadia pokusu a soud je uznal vinnými toliko přípravou k trestnému činu loupeže podle §7 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv pokusem tohoto trestného činu nebo trestným činem dokonaným. Nebezpečnost přípravy pak (obecně) vyplývá jednak z toho, že směřuje k provedení nikoli každého, ale jen zvlášť závažného trestného činu, a dále z konkrétních skutkových okolností (srov. §3 odst. 4 tr. zák.). Tyto skutečnosti soudy při svém rozhodování neponechaly bez povšimnutí.
K námitce dovolatele, že soudy měly v projednávaném případě aplikovat ustanovení §7 odst. 3 tr. zák., Nejvyšší soud připomíná, že trestnost přípravy k trestnému činu zaniká dobrovolným upuštěním od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu za podmínky, že a) pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učiní o přípravě k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Pachatel tedy musí jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu (k tomu srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, komentář – I. díl, 6. vydání s. 72).
Ze skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení jednání obviněných vycházely, vyplývá, že v případě skutku ad 1/ obvinění dne 31. 10. 2008 přijeli k vytipované čerpací stanici A. u nemocnice v Č. K. domluveni, avšak dříve domluvené loupežené přepadení obsluhy čerpací stanice neprovedli a z místa činu společně odjeli, neboť benzinová stanice byla uzavřena. Při takto zjištěném skutkovém stavu odvolací soud zcela správně dovodil, že uzamčení objektu znamenalo překážku v uskutečnění záměru, se kterým se pachatelé na místo dostavili, tj. za použití střelné zbraně přimět obsluhu čerpací stanice k vydání finanční hotovosti, a nejednalo se o dobrovolné upuštění od spáchání trestného činu ve smyslu §7 odst. 3 tr. zák. Obstát v tomto směru nemůže ani námitka dovolatele, že navzdory uzamčení objektu tento mohli napadnout např. vloupáním, a přesto tak neučinili. Je třeba zdůraznit, že přípravné jednání obviněných, především vzájemná domluva a dělba rolí, směřovalo podle skutkových zjištění soudů k trestnému činu loupeže (§234 tr. zák.) a nikoliv k trestnému činu krádeže (§247 tr. zák.). Skutečnost, že se obvinění po zjištění, že loupežné přepadení nelze vzhledem k uzavření objektu realizovat, neuchýlili k náhradnímu plánu a nejednali způsobem zakládajícím zákonné znaky jiného trestného činu, je pro posouzení otázky dobrovolného upuštění od spáchání trestného činu loupeže zcela nepodstatná. V případě skutku ad 2/ pak odvolací soud zcela správně akcentoval skutečnost, že dovolatel spolu s obviněným M. A. přerušili své protizákonné jednání pouze proto, že spoluobviněný P. H., který měl podle dělby rolí provést se zbraní v ruce samotné přepadení vytipované osoby, v rozporu s předchozí domluvou z místa činu odešel. Ani jejich následné jednání nelze považovat za kroky směřující k odstranění nebezpečí vzniklé z podniknuté přípravy zájmu chráněnému trestním zákonem. V posledně uvedeném směru lze na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení plně odkázat.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou, a v jeho z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí namítanými vadami. Proto rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler