ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1160.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1160/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovolání podaném J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 209/2009 ze dne 11. 6. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 22/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 22/2009 ze dne 22. 4. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ambulantní.
O odvolání J. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 209/2009 ze dne 11. 6. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byl dovolatel pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a při nezměněném výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody ve výměře tří let jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Výrok o ochranném léčení zůstal nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho jednání v případě jeho dcery B. K. bylo vedeno v úmyslu vychovat dceru k řádnému životu, avšak mírné výchovné prostředky na dceru nepůsobily, když ta se dopouštěla závažných prohřešků, zejména opakovaně kradla v obchodních domech a poškozovala tím nejen dobré jméno dovolatele, ale i celé rodiny. Za dané situace tak dovolatel nepovažoval ojedinělé fyzické tresty za nepřiměřené, stejně jako jednorázové tresty ostříhání dohola nebo klečení (které nebyly časté) nelze označit za špatné nakládání. Co se týče jeho jednání vůči bývalé manželce J. K. dovolatel poukázal zejména na tu skutečnost, že se ho dopouštěl výhradně pod vlivem alkoholu a léků z řady benzodiazepinů při hádkách, kdy se i manželka k němu chovala obdobně. Dovolatel tak vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání vůči dceři a bývalé manželce tak mělo být posuzováno s přihlédnutím k chování dcery a bývalé manželky a k celkové situaci v rodině a nemělo být právně kvalifikováno jako trestné činy ve smyslu ustanovení §215 tr. zák. a §215a tr. zák. Dovolatel dále namítl i nesprávnost posouzení subjektivní stránky mu přisuzovaných trestných činů, přičemž poukázal zejména na to, že vědom si svých psychických potíží a závislosti na alkoholu, vyhledal odbornou pomoc, kde mu byl předepsán Rivotril (lék z řady benzodiazepinů), a to i přes zjištění jeho závislosti na alkoholu. V této souvislosti poukázal zejména na znalecký posudek MUDr. L. Z., z něhož vyplývá, že kombinace alkoholu a benzodiazepinů je vysoce riziková, kdy tato může vyvolat stavy agrese a poruch chování a u některých deliktů spáchaných pod vlivem této kombinace alkoholu a benzodiazepinů, lze pokládat schopnosti rozpoznávací a ovládací různou mírou za snížené, přičemž však nesouhlasí se znalcem, že tato snížení byla podmíněna požitím alkoholátů v kombinaci s léky z nedbalosti a výslovně proti radě lékařů, neboť soud prvního stupně převzal výše uvedené závěry znalce o ryze právní otázce a nezaujal vlastní stanovisko k otázce dovolatelova zavinění ve vztahu k zneužití alkoholu v kombinaci s danými léky, přičemž soud druhého stupně se přes dovolatelovy výhrady (uplatněné v odvolání) k postupu soudu prvního stupně nevyjádřil. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že lékař mu při znalosti jeho závislosti na alkoholu neměl předmětné léky vůbec předepisovat a dovodil, že v případech, kdy měl jednat pod vlivem alkoholu v kombinaci s danými léky nedošlo k naplnění subjektivní stránky mu přisuzovaných trestných činů, kdy s ohledem na svoji závislost na alkoholu užití léků z řady benzodiazepinů s alkoholem nemohl zabránit. Závěrem svého podání dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání vůči své bývalé manželce od roku 2002 jako trestný čin podle §215a tr. zák., neboť toto ustanovení bylo do trestního zákona zavedeno až novelou č. 91/2004 Sb., s účinností od 1. června 2004, došlo tedy k porušení zákazu retroaktivity trestního zákona a aplikace ustanovení §215a tr. zák. na jeho jednání, kterého se měl dopustit před 1. červnem 2004, je nezákonná pro rozpor s ustanovením §16 tr. zák. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal Nejvyšší soud, aby odložil, resp. přerušil výkon mu uloženého trestu odnětí svobody, a to až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že co se týče námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel se jejich prostřednictvím snaží bagatelizovat škodlivost svého protiprávního jednání a přenášet vinu za rodinný rozklad na jiné rodinné příslušníky, ač pro to nejsou dány reálné důvody. To ostatně zřetelně a dostatečnou měrou vyjádřil ve svém rozhodnutí soud druhého stupně, stejně jako závěr, že obviněný nemůže přenášet odpovědnost za požívání medikamentů v kombinaci s alkoholickými nápoji na lékaře, kteří mu v jeho zájmu a s řádným poučením příslušný lék předepsali – byla to především jeho vůle (přesněji nedostatek vůle), která jej vedla k tomu, že požíval alkohol navzdory užívání léku, který se s alkoholem nesmí kombinovat. Zpochybnění subjektivní stránky předmětných trestných činů není tedy namístě. Dle státního zástupce nelze přisvědčit dovolateli ani v tvrzení, že soudy porušily svým rozhodnutím zákaz retroaktivity trestního zákona, když jej uznaly vinným trestným činem podle §215a tr. zák. i za jednání, jehož se dopouštěl v době před 1. 6. 2004. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že trestné jednání J. K. vůči manželce (i dceři B.) je beze vší pochyby charakterizováno pokračováním, neboť sestává z řady dílčích protiprávních aktů, které vyhovují definici uvedené v §89 odst. 3 tr. zák. Je zřejmé, že dílčí útoky vůči tehdejší manželce, které dovolatel spáchal před účinností dotyčné novely trestního zákona (zák. č. 91/2004 Sb.), vykazovaly znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního zákona, resp. znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. Jednalo se tedy o dílčí útoky trestné i podle předešlé právní úpravy, přičemž větší část trestného jednání spáchal obviněný až po zavedení trestného činu podle §215a do trestního zákona. Proto je celý skutek (všechny dílčí skutky pokračujícího deliktu) nutno posuzovat podle tohoto ustanovení, za jehož účinnosti obviněný spáchal poslední akt pokračujícího trestného činu. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že podmínkou jeho úspěšného uplatnění je skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného, v tomto případě o zamítnutí odvolání, přičemž toto se v posuzovaném případě nestalo. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze dovolatel, a na podkladě jeho opravného prostředku změnil soud druhého stupně napadený rozsudek zřetelně ve prospěch obviněného. Nejenže tedy odvolání J. K. nezamítl (a nelze ani tvrdit, že je „fakticky zamítl“, jak činí dovolatel), ale naopak mu zčásti vyhověl. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy dovolatel nemůže úspěšně uplatnit. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto a popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Podle §215 odst. 1 tr. zák. ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Námitky, které uplatnil dovolatel ve vztahu ke své dceři, lze považovat za uplatněné právně relevantně v rámci deklarovaného dovolacího důvodu, neboť dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje, nýbrž poukazuje na tu skutečnost, že jeho výchovné prostředky, tak jak byly zjištěny soudem prvního stupně, byly přiměřené celkové situaci a jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu mu přisuzovaného trestného činu. Tyto jeho námitky jsou však pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se již řádně vypořádal soud prvního stupně ve svém (citovaném) rozhodnutí, zejména v jeho odůvodnění (str. 6 a 7), kde zdůraznil, že dovolatelem zvolená forma výchovy zanechala v psychice poškozené B. negativní následky, a proto ji nelze považovat za přiměřený prostředek trestání jako součást výchovy dítěte, ale je právě takovým jednáním, které pro svůj vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti a při zvážení značné délky, po kterou probíhalo, je naplněním zákonných znaků trestného činu týrání svěřené osoby dle §215 tr. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 788/2006). Přičemž kombinaci psychického a fyzického násilí, kterému byla poškozená B. (i její matka) vystavována ze strany dovolatele, pociťovala poškozená jako vážné příkoří a projevily se u ní následky, které byly blíže popsány soudní znalkyní ve znaleckém posudku. Dovolací soud tedy tuto argumentaci dovolatele zhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Co se týká argumentace, kterou dovolatel namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu, je tato uplatněna též právně relevantně (pod deklarovaným dovolacím důvodem), avšak je zjevně neopodstatněná a též byla součástí jeho obhajoby již v předchozím řízení a soudy (prvního a druhého stupně) se s touto námitkou již řádně vypořádaly. Jak dovolací soud zjistil z obsahu spisu, k osobě dovolatele byl vypracován znalecký posudek (č. l. 15-24), ze kterého se podává, že u deliktů, kdy byla přítomna jen porucha osobnosti, je možno posoudit schopnosti rozpoznávací i ovládací jen jako lehce a forenzně nevýznamně snížené. U deliktů, kdy byla přítomna alkoholová opilost a opilost kombinovaná lze podle intenzity opojenosti pokládat obě schopnosti za různou měrou (lehce až podstatně) snížené, vždy ale z nedbalosti, protože o alkoholismu i nevhodnosti kombinací s léky byl dovolatel poučen a informován, přičemž dovolatelova schopnost alkoholáty a léky neužívat a odhadovat možné negativní důsledky požití je jen lehce a nepodstatně snížená. Soudy prvního a druhého stupně přejaly tyto závěry znaleckého posudku do odůvodnění svých rozhodnutí, kdy tento znalecký posudek zcela v souladu s trestním řádem vyhodnotily jako jeden z důkazů a nelze jim tedy vytknout jakékoli pochybení. Dovolací soud tedy má za prokázané, že došlo k naplnění i subjektivní stránky dovolateli přisuzovaných trestných činů.
Pod deklarovaný dovolací důvod spadá i námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel namítl porušení zákazu retroaktivity trestního zákona, i zde však Nejvyšší soud musí konstatovat, že je zjevně neopodstatněná. Trestného činu podle ustanovení §215a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení ten, kdo pokračuje v páchání takového činu po delší dobu. V daném případě se jedná o případ, kdy trestný čin domácího násilí, tedy trestný čin podle §215a tr. zák., týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, byl do trestního zákona zaveden novelou č. 91/2004 Sb., s účinností od 1. 6. 2004, přičemž dovolatel se dopouštěl uvedeného jednání zčásti i před účinností výše uvedené novely. Podle judikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 11 Tdo 272/2007, jestliže alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) byl spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli. Závěr o trestnosti všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle nového (pozdějšího) zákona však v takovém případě předpokládá, že ta část pokračujícího trestného činu (tzv. některý jeho dílčí útok), k jejímuž spáchání došlo ještě před účinností nového (pozdějšího) zákona, naplňuje zákonné znaky některé skutkové podstaty příslušného trestného činu i podle trestního zákona dřívějšího, účinného v době jejího spáchání (srov. č. 7/1994-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy dovolatel spáchal dílčí útoky tohoto pokračujícího trestného činu ještě před nabytím účinnosti novely č. 91/2004, avšak poslední dílčí útok byl spáchán 7. 9. 2008, pak se tento trestný čin pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona. Ze skutkových zjištění učiněných soudy zcela nepochybně vyplývá, že dílčí útok, tak jak jej dovolatel spáchal (a sám tuto skutečnost nepopírá), vykazuje znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a přinejmenším pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (po napadení dovolatelem musela jeho manželka vyhledat lékařskou pomoc a byla následně v pracovní neschopnosti). Takováto situace byla již Nejvyšším soudem judikována, a to rozhodnutím sp. zn. 3 Tdo 1431/2006. I z uvedeného rozhodnutí jasně vyplývá, že pokud tedy tento dílčí útok byl trestný podle tehdy platného trestního zákona, a poslední dílčí útok daného trestného činu byl spáchán za účinnosti novely, jíž byl do trestního zákona zaveden trestný čin domácího násilí v ustanovení §215a tr. zák., nutno celý skutek (všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu) právně kvalifikovat dle citovaného ustanovení §215a tr. zák. Soudy tedy nijak nepochybily, když toto jednání pachatele jako celek kvalifikovaly jako trestný čin podle §215a tr. zák.
Tzv. skutková věta (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně je také zcela v souladu s tzv. větou právní téhož rozsudku. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, ba právě naopak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Podmínkou pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy ta skutečnost, že dovolatelovo odvolání bylo soudem druhého stupně zamítnuto nebo odmítnuto, což se však v daném případě nestalo (a to ani „fakticky“, jak namítá dovolatel), neboť právě z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a sám rozhodl ve věci rozsudkem. Vzhledem ke skutečnosti, že okolnosti požadované §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyly v tomto případě splněny, nemohl dovolatel tento dovolací důvod právně relevantně uplatnit, když navíc nebylo shledáno ani to, že předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky. Vzhledem k uvedenému již Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka