ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1201.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1201/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovoláních podaných M. Š., a M. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 65/2009 ze dne 24. 3. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 79/2007, takto:
Z podnětu dovolání obviněných M. Š. a M. Š. se podle §265k odst. 1 trestního řádu a za přiměřeného použití ustanovení §261 trestního řádu též ohledně obviněného T. S., usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 65/2009 ze dne 24. 3. 2009, zrušuje.
Současně se podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 79/2007 ze dne 15. 12. 2008 byli obvinění M. Š., M. Š. (a také T. S.) uznáni shodně trestným činem rvačky podle §225 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a každý z nich byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když každému z nich byl takto uložený trest podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále byl každému z obviněných uložen i trest vyhoštění z území republiky na dobu pěti let.
Podklad o vině byl založen na tom skutkovém základě, že „dne 9. 9. 2006 kolem 22.30 hod. v P., ul. P. před domem před M. c. H., společně s odděleně stíhanými ml. po předchozím požití alkoholických nápojů, v prostoru vstupu do klubu společně obstoupili zde stojícího J. P., a obžalovaný S. vytáhl lovecký nůž, tento přiložil J. P. k břichu a řekl „tak se ukaž, jaký jsi frajer“, následně při odchodu z baru, v prostoru před barem na ulici, když za nimi J. P. a S. P., vyšli do prostoru před bar, se začali hádat s J. P. a S. P., přičemž S. P. obžalované ohrožoval dřevěným předmětem a obž. S. uvedeným nožem ohrožoval J. P. a začalo vzájemné fyzické napadání, obž. M. Š. se zmocnil dřevěné tyče od S. P. a dřevěným předmětem ho udeřil opakovanými ranami do ruky, nohou a zad, a obž. S. jej následně udeřil opakovanými údery uzavřenou pěstí do obličeje, obž. M. Š. udeřil pošk. J. P. opakovanými údery rukou sevřenou v pěst do obličeje a hrudníku a obž. S. jej zezadu udeřil již uvedeným dřevěným předmětem do hlavy, přičemž J. P. v důsledku úderu upadl na zem, kde do něho obžalovaní společně kopali i s odděleně stíhaným ml., který jej udeřil do hlavy lahví od vodky, a tímto jednáním způsobili pošk. J. P. tržnou ránu hlavy v levé týlní oblasti v délce 7 cm zasahující ke kosti, štěrbinovitou zlomeninu klenby lební v místě levé temenní kosti s malým vpáčením kosti a otok měkkých tkání na hřbetní straně levé ruky, přičemž toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného v délce 3 týdnů a pošk. S. P. drobnou tržnou ranku s krevním výronem na dolním rtu a mnohočetné zhmožděniny pravého lokte a zápěstí s výrazným otokem, otok levého hlezna a otok nad pravým kolenem, přičemž délka pracovní neschopnosti nepřesáhla dobu jednoho týdne, a v důsledku vzájemného fyzického napadání M. Š. utrpěl úraz hlavy, neurologem hodnocený jako komoce mozková, frakturu přední stěny levé maxil. dutiny s frakturami nosních kůstek, přičemž byl hospitalizován na chirurgické B. ve FN K. V. ve dnech 10. - 12. 9. 2006, následně před bar přišel M. T., který společně se S. P. napadli již zadrženého, odděleně stíhaného D. P.“.
O odvoláních obviněných M. Š. a M. Š. (a také příslušného státního zástupce) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 5 To 65/2009 ze dne 24. 3. 2009 tak, že všechna takto ve věci podaná dovolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali M. Š. a M. Š. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku shodně uvedli především to, že oba soudy nesprávně právně kvalifikovaly popsané jednání dovolatelů jako trestný čin rvačky podle §225 odst. 1, 2 tr. zák., když bylo nesprávně aplikováno ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. To i proto, že se neřídily závěry znaleckého posudku (z oboru zdravotnictví), který byl ve věci podán. Namítli i to, že provedené důkazy svědčí tomu, že se pouze bránili útoku ze strany „vyhazovačů“ a takto byly na jejich straně naplněny podmínky pro nutnou obranu ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. V tomto směru poukázali na učiněná skutková zjištění a zejména na rozpory ve výpovědích ve věci slyšených (označených) svědků, na vlastní (prokázané) jednání i na absenci motivu. V této souvislosti poukázal M. Š. na to, že to byl on, který byl na počátku incidentu hned zraněn tak těžce, že se nemohl rvačky objektivně zúčastnit. V důsledku uvedeného jsou i příslušná rozhodnutí soudů neúplná a takto nepřezkoumatelná. Znovu potom poukázali na to, že pokud by nebylo shledáno naplnění podmínek pro nutnou obranu, přesto nebylo možné za daných okolností jednání dovolatelů právně kvalifikovat jako trestný čin rvačky podle §225 odst. 1, 2 tr. zák., tedy v jeho kvalifikované podobě. V této souvislosti poukázali na znalecký posudek, v rámci kterého příslušný znalec z hlediska soudně lékařského hodnotil zranění poškozeného J. P. jako ublížení na zdraví s jeho poruchou trvající cca tři týdny, když u poškozeného S. P. shledal pouze drobné poranění nevyžadující léčbu a nedosahující charakteru poruchy zdraví. V této souvislosti poukázali na ustálenou judikaturu, v rámci které soudy považují za vážnou poruchu zdraví takovou, která omezuje způsob života poškozeného po dobu nejméně šesti týdnů. Přitom lze mít za prokázané, že zranění J. P. ani S. P. (poškozených) nedosahovalo vážné poruchy zdraví a neohrožovalo jejich život. Pouze poškozený J. P. uváděl, že doba jeho pracovní neschopnosti trvala dva měsíce, ovšem bez toho, že by toto jeho tvrzení bylo jakkoli verifikováno. Proto také soudy nemohly za dané situace dospět k tak jednoznačnému závěru, že totiž poškozený utrpěl zranění v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., přičemž jeho zranění nelze podřadit ani pro jiný případ těžké újmy na zdraví tak, jak je uvedeno v §89 odst. 7 tr. zák. Pokud tedy soudy posoudily jednání dovolatelů jako trestný čin rvačky podle ustanovení §225 odst. 1, 2 tr. zák., nerespektovaly v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege jak ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tak i zákonné podmínky pro shledání jejich odpovědnosti za naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (na niž v detailech odkázali). Konečně v uvedených souvislostech poukázali i na některá procesní pochybení v postupu soudů, a to s odkazem na nedostatečně ve věci učiněná skutková zjištění a také s tím, že ve věci měl být (pokud soudy nesouhlasily se závěry znaleckého posudku a své stanovisko k němu řádně nevysvětlily) vyžádán znalecký posudek revizní. Uzavřeli s tím, že uvedeným postupem soudy zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces „zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 40 odst. 2 LZPS a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Proto také navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „postupem podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 65/2009 ze dne 24. 3. 2009 a vrátil věc soudu k novému rozhodnutí“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom námitky dovolatele směřující proti učiněným skutkovým zjištěním (překročení mezí §263 odst. 7 tr. ř., příp. porušení §220 odst. 2 tr. ř.) směřují výlučně do oblasti procesní a zvolenému dovolacímu důvodu tak neodpovídají. Navíc jsou nejasné, neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a skutkový děj popsaný v tzv. skutkové větě nezměnil. Stejně tak irelevantní je i obecně formulovaná námitka o porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces i skutková námitka spočívající v tom, že se M. Š. rvačky vůbec neúčastnil. Právě ze skutkové věty sice plyne, že on sám utrpěl zranění, současně je však i popsána jeho aktivní účast na vzájemné bitce spočívající v úderech pěstí do hlavy a hrudníku J. P., když tvrzení, že byl na počátku incidentu „vyřazen z boje“ nemá oporu v učiněných skutkových zjištěních. Stejně tak uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se aplikace ustanovení §13 tr. zák. To proto, že podle tzv. skutkové věty mezi dovolateli a dalšími účastníky popsaného konfliktu probíhalo vzájemné napadání, když i odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že šlo o vzájemné napadání mezi bratry P. a čtveřicí návštěvníků předmětného baru, mezi kterými byli i oba dovolatelé a dále T. S. a samostatně stíhaný mladistvý P. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že dovolatelé na podkladě vlastního hodnocení skutkového děje prosazují jeho vlastní verzi, tedy to, že byli pouze v pozici obranné. Naproti uvedenému však státní zástupce dospěl k závěru, že pod zvolený dovolací důvod lze podřadit tu část námitek, která směřuje proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu rvačky z hlediska §225 odst. 2 tr. zák., když takovouto aplikaci nelze dovodit ani z těch skutkových zjištění, která jsou konstatována v soudních rozhodnutích. V této souvislosti poukázal na to, že rozhodnutí nalézacího soudu je z hlediska existence zákonného znaku způsobení těžké újmy na zdraví prakticky nepřezkoumatelné. V rámci tzv. skutkové věty totiž soud reprodukuje popis zranění jednotlivých účastníků rvačky, jak byla zjištěna znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž však z takového popisu nelze bez dalšího spolehlivě dovodit, že některé z takto popsaných zranění měla charakter těžké újmy na zdraví. Přitom nalézací soud se zabýval především průběhem konfliktu a v rámci právní kvalifikace pak pouze (fakticky) reprodukoval právní větu trestného činu rvačky podle §225 odst. 1, 2 tr. zák., když z rozsudku ani neplyne, kterému z účastníků měla být způsobena těžká újma na zdraví. To plyne až z odůvodnění rozsudku, a to o těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. způsobenou J. P. Přitom odvolací soud vycházel z výpovědi poškozeného, podle které se tento léčil po dobu dvou měsíců a po tuto dobu byl omezen v obvyklém způsobu života. Až poté nastoupil do práce, i když tzv. úředně pracovní neschopnost neměl, protože nepracoval na „oficiální pracovní smlouvu“. K následně v této souvislosti vedené argumentaci odvolacím soudem potom státní zástupce poukázal především na to, že skutkové okolnosti odpovídající jednotlivým znakům skutkové podstaty předmětného trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným, musí být uvedeny již v tzv. skutkové větě ve výroku o vině, který je esenciální a konstitutivní částí odsuzujícího soudního rozsudku. Z tohoto pohledu je však v tzv. skutkové větě uvedeno, že pracovní neschopnost J. P. trvala tři týdny, bez dalšího. To s tím, že za těžkou újmu na zdraví se považuje v souladu s rozhodovací praxí soudů vážná porucha zdraví, která omezuje poškozeného v běžném způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů. Přitom vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění znamená takto velmi citelnou újmu, přičemž doba, po kterou trval tento vážný stav, může být kratší než celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného, často i kratší než šest týdnů. To, že šlo ve skutečnosti o těžkou újmu na zdraví, může být odůvodněno i závažnější povahou poruchy zdraví, příznaky ji doprovázející nebo značnou dobou léčení a pracovní neschopnosti. Podle uvedeného znaleckého posudku (jeho závěry převzal nalézací soud do skutkové věty) činila doba pracovní neschopnosti poškozeného tři týdny. Jedná se takto o dobu, která ani s ohledem na to, že nešlo o zranění bagatelní, neopravňovala k závěru, že šlo o déle trvající poruchu zdraví. Přitom doklad o pracovní neschopnosti nebyl poškozenému vystaven a ze skutečnosti, že tento na podkladě vlastního rozhodnutí nechodil do práce dva měsíce, nelze bez dalšího spolehlivě dovodit, že po celou tuto dobu byl zdravotní stav poškozeného takový, aby jej vyřazoval z pracovního procesu. I přitom, že se vždy nemusí shodovat délka pracovní neschopnosti s dobou, po kterou byl poškozený omezen v běžném způsobu života, však odvolací soud hovoří zcela obecně o dvouměsíčním omezení poškozeného v běžném životě, aniž by učinil konkrétní zjištění o tom, v jakých běžných činnostech a jak intenzivně byl poškozený omezen, jaké měl potíže, jak dlouho bylo zranění bolestivé apod. Za daného stavu tak nelze učinit závěr ani o tom, do jaké míry se délka trvání vážného stavu poškozeného kryla s celkovou dobou jeho léčení. K podanému znaleckému posudku státní zástupce uvedl, že se zajisté jedná o důkaz, který podléhá hodnotícímu procesu soudu jako každý jiný. V dané věci se však skutková zjištění vyslovená v důvodech rozhodnutí odvolacího soudu fakticky odchylují od závěrů plynoucích z uvedeného znaleckého posudku, nejsou ani součástí tzv. skutkové věty. Takto vyslovená skutková zjištění jsou přitom natolik vágní, že neumožňují učinit jednoznačný právní závěr o tom, že zranění J. P. mělo charakter těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a takto i ve smyslu §225 odst. 2 tr. zák. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení Městského soudu v Praze a aby uvedenému soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na tomto místě je nutno poukázat na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
S ohledem na uvedené námitky stran výhrad proti soudy ve věci učiněným skutkovým zjištěním nutno uvést, že ty (stejně jako námitky procesního typu) pod dovolateli uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. To i proto, že soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly, a to pokud jednání dovolatelů právně kvalifikovaly jako trestný čin rvačky podle §225 odst. 1 tr. zák. Takto vedené námitky proto ve svém celku tedy nejsou dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci dokazování v tomto směru, jakož i při následném hodnocení jednotlivých důkazů. Další námitka poukazující na jednání dovolatelů v nutné obraně je sice uplatněna právně relevantně, současně je však zjevně neopodstatněnou. To proto, že z učiněných skutkových zjištění také jednoznačně plyne, že dovolatelé nebyli v pozici pouhých obránců, ale účastnili se popsaného konfliktu tak, že se s dalšími uvedenými osobami vzájemně napadali a tedy byli i útočníky. Nelze takto mít za to, že byli těmi, kteří odvraceli přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, a to i v případě M. Š., který se rvačky aktivně účastnil do doby, než byl sám zraněn.
Právně relevantní a současně i důvodnou je však námitka dovolatelů týkající se nesprávné právní kvalifikace jejich jednání, pokud toto bylo soudy shledáno jako takové, které naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu rvačky v jeho kvalifikované podobě, tedy jako trestný čin rvačky podle §225 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedeného trestného činu se totiž dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky, je-li při tomto činu jinému způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt. Přitom termín těžká újma na zdraví vymezuje ustanovení §89 odst. 7 písm. a) - ch) tr. zák. V posuzované věci je zjevné, že v tzv. skutkové větě soud prvního stupně popisuje zranění jednotlivých účastníků rvačky, jak byla zjištěna ve věci podaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z uvedeného popisu však nelze spolehlivě bez dalšího dovodit, že některé z popsaných zranění skutečně (objektivně) vykazovalo znaky požadované těžké újmy na zdraví a striktně vzato z něj ani neplyne, že komukoli z účastníků rvačky takové zranění způsobeno bylo. Uvedeným se soudy zabývají teprve v důvodech svých (citovaných) rozhodnutí, a to ještě nepřesvědčivým způsobem. Je nepochybné, že za těžkou újmu na zdraví se v ustálené rozhodovací praxi soudů považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, a to taková, když poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů (jak uvádí v důvodech svého rozhodnutí odvolací soud a jak zní i námitka vznesená v tomto směru dovolateli). Je namístě dodat (v souladu s vyjádřením státního zástupce), že vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu, přičemž doba, po kterou trvá tento vážný stav, může být obvykle kratší, než trvá celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného (i kratší než zmíněných šest týdnů). V takových případech potom může být závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn i závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou dobou léčení a pracovní neschopnosti. Přitom podle znaleckého zjištění, převzatého nalézacím soudem do tzv. skutkové věty, činila doba pracovní neschopnosti poškozeného tři týdny. Ve zmíněné skutkové větě nalézací soud pouze reprodukuje popis zranění účastníků rvačky (vycházeje z podaného znaleckého posudku), aniž by z uvedeného popisu bylo zjevné, že některé z popsaných zranění mělo charakter zákonného znaku těžké újmy na zdraví. Přitom i odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí odkázal pouze na výpověď poškozeného J. P., který měl být takto těžce zraněn, s tím, že poškozený uvedl, že se léčil dva měsíce a po tuto dobu byl omezen v obvyklém způsobu života. Přitom neměl vystavenu ani pracovní neschopnost, protože „nepracoval na oficiální pracovní smlouvu“. V této souvislosti je nutné znovu připomenout, že skutkové okolnosti odpovídající jednotlivým znakům skutkové podstaty toho kterého trestného činu (jímž je shledána vina) musí být uvedeny přehledně ve výroku o vině, který je esenciální a konstitutivní částí odsuzujícího rozsudku vydaného soudem. Přitom v posuzované věci je takto ve skutkové větě pouze uvedeno, že pracovní neschopnost J. P. trvala tři týdny bez dalšího. V této souvislosti soudy vycházely zjevně ze znaleckých zjištění, aniž by přesně dále dostatečně a podrobně zjišťovaly, zda skutečně poškozený byl omezen ve svém obvyklém způsobu života a zejména po jakou dobu. V tomto směru se spolehly pouze a výlučně na výpověď poškozeného, která nemohla být verifikována ani dokladem o jeho pracovní neschopnosti. Ani odvolací soud si nepočínal tak, aby zjistil bližší (potřebné) skutečnosti stran zranění poškozeného zejména o tom, v jakých běžných činnostech byl poškozený omezen i co do intenzity případného omezení, jaké měl potíže, jak dlouho bylo zranění bolestivé a v jakém směru apod. Za daného stavu lze souhlasit se stanoviskem státního zástupce v tom, že takto nelze spolehlivě dospět k závěru, že poškozený utrpěl skutečně zranění v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. z hlediska uvažovaného trestného činu rvačky podle §225 odst. 2 tr. zák. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolateli uplatněn zpochybněním správného právního posouzení skutku nejen právně relevantně, ale v uvedeném směru i důvodně. Proto také Nejvyšší soud z podnětu dovolání podaného M. a M. Š. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil. Zrušil přitom také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je potom soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Bude proto na soudu druhého stupně, aby ve smyslu závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil ve věci vedené dokazování ve shora naznačeném smyslu a takto detailně vyslechl označeného poškozeného stran zranění, které v kritické době utrpěl a zejména jeho následků z hlediska ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a případně k jeho výpovědi vyslechl příslušného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství tak, aby charakter utrpěného zranění byl postaven najisto.
Citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného M. a M. Š., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. V novém řízení bude rovněž třeba, aby odvolací soud vzal v úvahu ustanovení §265k odst. 2, poslední věta tr. ř., resp. ustanovení §261 tr. ř. obsahující pravidlo beneficium cohaesionis a z tohoto hlediska znovu posoudil též otázku viny ve věci spoluobviněného T. S., který sice dovolání v této věci nepodal, ale ve vztahu k němu podal odvolání ve věci příslušný státní zástupce a o tomto odvolání rovněž Městský soud v Praze citovaným usnesením rozhodl.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že popsané vady provázející řízení před oběma soudy nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka